Abychom byli spravedliví, Obama není jediným americkým prezidentem, který selhal v přípravě na nevyhnutelnou obnovu ruské vojenské moci. Vzhledem k svému prosovětsko-komunistickému původu je však možná prvním, který tuto obnovu přímo vítá.

Tato obludná zrada vystavuje životy milionů lidí i pouhé přežití Západu vážnému riziku. Z listu Pravda:

1. září 2014 uveřejnilo americké ministerstvo zahraničí zprávu, v níž se konstatovalo, že poprvé od zhroucení SSSR dosáhlo Rusko v oblasti strategických nukleárních zbraní úrovně USA. Washington tedy připustil, že Moskva obnovila stav, jakého Sovětský svaz dosáhl v polovině sedmdesátých let dvacátého století a o který pak opět přišel.

Podle této zprávy ministerstva zahraničí má Rusko 528 nosičů strategických nukleárních zbraní vybavených 1 643 bojovými hlavicemi. Spojené státy mají 794 nosičů a 1 652 jaderných hlavic.

Když tedy dnes Rusko dokáže zajistit paritu v oblasti bojových hlavic při značně menším počtu nosičů, znamená to, že strategické jaderné síly (SJS) Ruska jsou ve srovnání s americkými dokonce pokročilejší. A vzhledem k tomu, že představitelé ruské obrany slíbili dodat ruským SJS novou výzbroj v podobě střel nové generace, může tento zásadní rozdíl mezi Ruskem a Spojenými státy v budoucnosti jedině růst.

Jak k tomu došlo? Proradnou politikou demokratů.

Pokrok umožnila dohoda o omezení nukleárních zbraní, známá též pod názvem START 3. Podepsali ji Dmitrij Medveděv a Barack Obama 8. dubna 2010 v Praze (v platnost vstoupila 5. února 2011). V souladu s tímto dokumentem měly obě strany do roku 2021 snížit počet hlavic na 1 550. U počtu nosičů (mezikontinentálních balistických střel, balistických střel vysílaných z ponorek a těžkých bombardérů) se počítalo se snížením na 700 jednotek.

Bylo to první strategické jednání, z nějž, díky proradné politice demokratů, Rusko dokázalo vytěžit výrazné výhody. Ve smlouvě se Američané – poprvé v historii – odvážili snížit svůj strategický jaderný potenciál, zatímco Rusko získalo příležitost jej zvýšit. Navíc nová dohoda zrušila důležitá omezení, která existovala v předešlých dohodách START 1 a START 2. Jde o rozsah prostoru pro rozmístění mezikontinentálních balistických střel, o počet mezikontinentálních balistických střel s větším počtem náloží a o možnost konstrukce mezikontinentálních balistických střel odpalovaných z vlakových základen. Ruskoneučinilo žádné ústupky.

Tím, že Washington,  vznášeje se na křídlech nedostižné vojenské a technické převahy, přestal považovat Moskvu za vážného geopolitického soupeře, chytil se do pasti, z níž pro něj není úniku ani z hlediska střednědobé perspektivy...

V dnešním Rusku je pro leckoho těžké tomu věřit. To je obvyklý názor mnohých z těch, kteří ještě stále nadšeně vězí v zajetí mýtů o naprosté „slabosti“ Ruska a naprosté „převaze“ Západu. Mýtus vznikl v devadesátých letech vlivem Borise Jelcina a jeho zrady ruských národních zájmů. Tehdy, připusťme, byl ten mýtus – chceme-li to tak říci – reálný.

Klíčem byly atomové zbraně

Podívejme se například na potenciál konvenčních zbraní Ruska a Západu na evropské operační scéně ( European Theater of Operations – ETO). V této oblasti se NATO všeobecně považuje za daleko mocnější než Rusko. Jenže první konfrontace s realitou rozbíjí tuto pověru na kusy.

Jak známo, hlavní bojovou silou – jádrem válečné moci pozemních sil – jsou tanky. V době zhroucení Sovětského svazu jich ruské ozbrojené síly měly na evropské operační scéně asi 20 000.

Američané zase na území spojenecké skupiny rozmístili 6 000 těžkých tanků typu M1 Abrams. I přesto přese všechno byl spojený potenciál sil NATO pořád značně pozadu za potenciálem sovětským. Pro vyrovnání této nevyváženosti byli stratégové NATO nuceni uchýlit se k taktickým jaderným zbraním (tactical nuclear weapons – TNW).

V první polovině padesátých let provádělo NATO výzkum, jaký druh sil by tento blok měl mít, aby dokázal spolehlivě odolat rozsáhlé škále pozemního útoku mocnějších sil Sovětského svazu a zemí Varšavské smlouvy. Propočty ukázaly, že je na to třeba nejméně 96 plnohodnotných divizí. Náklady na vyzbrojení jedné takové divize ovšem činily více než jednu miliardu dolarů a dalších dvou až tří miliard bylo třeba k vydržování tak značného počtu divizí a k vybudování potřebné infrastruktury. Bylo jasné, že takové břemeno převyšuje ekonomické možnosti Západu.

Řešením bylo rozmístit místo toho na kontinentě skupinu amerických TNW a to se uskutečnilo brzy. Počátkem sedmdesátých let činil americký arzenál TNW asi 7 000 jednotek munice. Největším úspěchem v této oblasti bylo zkonstruování zbraní se selektivním účinkem – neutronových bojových hlavic (pro děla ráže 203 mm a 155 mm a pro rakety typu Lance) o kapacitě jedné až deseti kilotun. V bojových hlavicích viděli stratégové klíč k vítězství nad personálem pozemních sil, zvláště nad posádkami sovětských tanků.

Vzhledem k předpokladu, že nukleární faktor zdolá sovětskou agresi, požadovalo NATO rozmísttit pouhých třiceti divizí místo devadesáti šesti. Rozmístili je tedy.

Rusko překonává NATO

Jak to v této oblasti funguje teď? Počátkem roku 2013 stáhli Američané z Evropy poslední skupinu těžkých tanků Abrams. V zemích NATO měl během posledních dvaceti let jeden nový tank nahradit 10-15 starých, ale dosud funkčních. Rusko v té době své tanky nevyřazovalo.

Výsledkem je, že v tomto ohledu dnes Rusko absolutně vede. V polovině roku 2014 počítalo Ministerstvo obrany s neméně než 18 177 tanky (T-90 – 400 ks, T-72B – 7 144 ks., T-80 – 4 744 ks, T-64 – 4 000 ks, T-62 – 689 ks a T-55 – 1200 ks)…

A máme tu další překvapení. V oblasti TNW má dnešní moderní Rusko nad NATO ještě větší převahu.

Američané si toho jsou velice dobře vědomi. Dříve byli přesvědčeni, že Rusko již nikdy nepovstane. Teď už je příliš pozdě.

Dnes mají země NATO na ETO pouhých 260 TNW. USA mají 200 bomb o celkové kapacitě 18 megatun. Jsou rozmístěny na leteckých základnách v Německu, Itálii, Belgii, Nizozemsku a Turecku. Francie má dalších 60 atomových pum. To je tedy opravdu hodně. Rusko má podle konzervativních odhadů 5 000 kusů TNW různých tříd – od bojových hlavic pro balistické střely typu Iskander, přes hlavice pro torpéda a pro vzdušné nosiče, až po dělostřelecké hlavice! Amerika má na svém vlastním území 300 taktických bomb typu B-61, jenže to vzhledem k takovému nepoměru sil situaci nemění. A jelikož Spojené státy zničily své „dědictví studené války“ (taktické nukleární střely, střely odpalované ze země a jaderné hlavice pro střely typu Tomahawk odpalované z námořních plavidel), nemohou tuto situaci zvrátit.

Úvahy západních politiků se řídí podle volebních období. Politikové totalitních režimů myslí dopředu na desítiletí – dokonce na staletí! Krátkodeché uvažování plné nesplnitelných zbožných přání, jaké se na Západě zahnízdilo po Reaganově vítězství nad komunismem, svedlo tvůrce západní politiky k tomu, že se teď řítí velice nebezpečnou cestou.

Před pětadvaceti lety se Moskva zřekla slova „komunismus“. Načež se Západ v čele s Amerikou z velké části zřekl svého vojenského náskoku a  snížil svou ostražitost na úroveň, při níž se může Moskva realisticky navrátit k cíli světovlády, kterého se nikdy nezřekla.–.

A jejím největším spojencem se možná stane americký prezident se svou Demokratickou stranou, zkorumpovanou a infiltrovanou komunisty.

Autor je novozélandský historik a publicista, zabývající se mezinárodním komunismem. V současnosti působí v USA, kde na základě svých výzkumů předpokládá rozhodující střet s nadále aktivními strukturami tohoto hnutí. Pořádá intenzívní přednášková turné a upozorňuje na aktuální nebezpečí ve svých webových stránkách. Založil a vede také portál KeyWiki.org, který shromažďuje a odhaluje údaje o osobnostech a událostech komunistického hnutí v USA i ve světě.

Převzato z www.trevorloudon.com.