Minulý týden jsem cestoval po konferencích v relativně blízké střední Evropě. Viděl jsem spoustu staré dobré Evropy a normálně se chovajících lidí, na straně druhé důkazy toho, že jsme svědky téměř neuvěřitelných věcí. A to nemluvím o České republice.

V Německu mi ukazovali krátké internetové video s nadpisem Deutschland Aktuell, jehož poselství zní: „kdo peníze má, z Německa se vystěhovává, kdo je nemá, do Německa se stěhuje“. Přehnané – jako bývá vždy taková zkratka – ale odráží to změnu myšlení způsobenou rychle narůstající masovou migrací a zoufalství běžných Němců z ní plynoucí. Ve stejný den byla v tamních novinách publikována zpráva, že je jen každý pátý migrant v jejich zemi zaměstnaný. Ostatní jsou „na dávkách“. To je absolutně nový fenomén.

Můj dobrý známý, velmi originální anglický autor, filozof a novinář Anthony Daniels publikoval v posledním čísle Quadrantu (na internetu 20. listopadu 2023) článek s názvem „Paris, City of Blight“ (Paříž, Město zkázy), v němž detailně popisuje svou nedávnou návštěvu Paříže. Vtipně říká, že dříve bukinisté u Seiny prodávali knihy, teď hrnečky na čaj, basebalové čepice a klíčenky vesměs „MADE IN CHINA“. Hlavně ho však znepokojuje to, že jsou v samotném centru města, u pařížské radnice, rozsáhlé stanové a „krabicové“ tábory afrických migrantů a že kolem nich nevšímavě chodí lidé, kteří to „buď považují za normální, nebo za neodstranitelné“. Tato nová normalita je varovná.

Dříve prý bývaly v Paříži problémem krysy, ale teď jsou tam všude štěnice. Nejen v postelích levnějších hotelů, což bylo vždycky, ale dnes i v normálních kavárnách, barech a restauracích, stejně jako ve vlacích, kinech a divadlech.

Sečtělý Anthony Daniels připomíná nejen Camusův Mor, který měl být – jako alegorie – varováním před budoucností (a ona nám covidem přišla), ale i Majakovského divadelní hru Štěnice. Před půl stoletím ji hráli i v Praze. Francie migraci podle Danielse nezvládá nejen z organizačních (nebo – jak on zdůrazňuje – spíše dezorganizačních) důvodů, ale i proto, že si – v naší terminologii – tamní lepšolidi myslí, že migrovat je správné. Že na to má každý nárok. To se stalo všeobecným postojem evropských „elit“.

Ve stejný den v irském Dublinu – údajně neznámo odkud přišedší (ač všichni vědí, že to byl Alžír) – muž napadl nožem dvě ženy a tři malé děti. Následovaly bouřlivé protesty lidí a přesně podle očekávání politicky korektní úřady kritizují ty protestující. V Nizozemsku vyhrál volby Geert Wilders, který byl před 10 lety na návštěvě i u nás v IVK. To se musí dámy jako je Leyenová nebo Jourová zbláznit, i když jsem ho viděl jako naprosto normálního člověka, s racionálním pohledem na svět.

V autě čtu v německém týdeníku Junge Freiheit článek o německou vládou připravovaném zákoně o „sebeurčení“, podle něhož by si každý člověk od 14 let věku mohl volit své pohlaví. Tento zákon „s naprostým ignorováním objektivních faktů dává přednost neobjektivním pocitům“, říká autorka článku Birgit Kelle (já bych staromódně řekl Kelleová). Teď mi nejde o detailní debatu problému eventuálního „rozpojení ducha a těla“, teď mi jde o to, že tento revoluční zákon připravuje dnešní vláda socialistů, zelených a liberálů v sousedním Německu. Je to pokus o bezprecedentní zásah státu do nejintimnějších věcí člověka.

Ještě že jsem byl také v Curychu na velké „Zürcher Rede“ Viktora Orbána, v níž zopakoval své známé výroky, že „je třeba říci NE bruselskému modelu Evropy“, neboť ten „nemá budoucnost“. Orbán nechce centralizaci Evropy směřující k něčemu jako Spojené státy evropské. K migraci říká, že jeho Maďarsko usiluje o „nulovou migraci“ a že si Evropa (myslí tím asi bruselské a evropské elity) myslela, že „migrují stroje nebo roboti, ačkoli ve skutečnosti přicházejí lidé, lidé se svou kulturou, historií, se svými „dušemi“, se svým způsobem myšlení“.

Můžeme si o tom myslet cokoli, ale jedno je jisté: Nikdo z dnešních českých politiků nejezdí do ciziny s takovými vážnými projevy. A to je nesmírně smutné. A pro mne deprimující. Jsem – při Orbánově projevu – posazen do první řady na nejprestižnější místo v sále, ale vím, že mám nárok v následné diskusi vyjádřit jen názor svůj, nikoli názor českých politiků, a že si už ani nejsem jist, zda názor svých spoluobčanů, kteří si zvolili k obrazu svému naši dnešní pětikoalici.

Letos v květnu jsme vydali v našem institutu knížku ke stoletým narozeninám Henryho Kissingera, politika, jehož realismu jsme si velmi vážili. V sobotu večer jsem v jakési cizí televizi viděl film o Kissingerovi. Napadlo mne, že zemřel. Bylo to o čtyři dny dříve. Asi už jsem dostal zprávu z jiného světa.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause