Je normální, že jakýkoli text autora, který svá stanoviska ostře formuluje, dělí společnost na jeho fanatické stoupence a fanatické odpůrce. To však není případ Václava Bělohradského. Ten, věren svému opravdu dialektickému myšlení, je schopen v jednom textu napsat věty, které vyvolají ostrý souhlas i ostrý nesouhlas u stejné skupiny lidí. Musím přiznat, že do této skupiny patřím i já. Pro ulehčení své orientace v jeho posledním článku jsem si podtrhával dvoubarevně – zeleně (souhlasně) a červeně (nesouhlasně).

Tato dvojatost je už dlouho základní charakteristikou jeho textů, které se díky tomu nedají jednoduše buď jen chválit, nebo jen odsuzovat. Navíc jsou plné málo známých cizích slov, která Bělohradský používá, jakoby byly samozřejmostí, a tím u svých méně sebevědomých čtenářů vytváří pocit nevzdělanosti. Záměrně. A nutí je, aby k němu vzhlíželi jako k nedotknutelné autoritě. Seriózní autor toto nedělá, za cizí slovo se svým čtenářům spíše omlouvá. Doporučuji každému, aby Bělohradského metodu degradace čtenářů nepřijímal a nenechával se jí zviklat ve svém vlastním uvažování.

Článek v Salonu Práva (29. října 2020) s názvem „Tentokrát na Západ“ je klasickou ukázkou tohoto Bělohradského stylu. Lákavý název připomínající kultovní western „Tenkrát na Západě“je prototypem „bělohradcovství“. Téměř nikdo si ho nedovolí kritizovat, natož analyzovat, či dokonce recenzovat. Mávnout rukou ale také nelze.

Základní návod ke čtení tohoto jeho textu pro mne nabízí věta „Historie převlékání československé (české) státnosti ze středoevropské do západní, pak východní a poté zase do západní kůže trvá už jedno století.“ Je to pravděpodobně hypotéza, že nás někdo – velikáni ducha (zmiňuje Kunderu, Masaryka, Havla a Patočku, což je svět, ve kterém se Bělohradský pohybuje) – „převléká“ nebo snad dokonce stěhuje. Plně sdílím a za potřebnou považuji jeho kritiku Masarykova nesmyslně sebevědomého tvrzení, že „ve světové válce Čechoslováci dali spojencům politický program (…) pro celou rekonstrukci Evropy“, protože to bylo tvrzení směšné.  Bylo směšné vždy. I tehdy, i nyní. My jsme nikomu nic nedali. Nemluvě o tom, že jsme neměli na to, abychom někomu něco dávali – myšlenkově, nikoli věcně. A nikdo to také od nás tehdy nechtěl a nepotřeboval. V roce 1989 jsme naopak něco specifického – prožitkem komunismu – měli. Ale vítězně, a proto nadřazeně se chovající Západ to neposlouchal.

Sdílím Bělohradského kritiku Havlových názorů typu, že se mu bombardování Srbska bez mandátu OSN v roce 1999 jevilo jako „první válka vůbec, vedená ne na obranu zájmů, ale principů a hodnot“. Přesto – ač často nehájím Havlovy postoje – nevěřím zjednodušujícímu tvrzení, že „Václav Havel povýšil strategické zájmy oligarchie západního vojensko-průmyslovo-byrokratického komplexu na univerzální lidské hodnoty“.  Tyto ambice Václav Havel podle mého názoru neměl. Výstižnější je Bělohradského soud, že Havel chtěl „osvobození“, a proto „existenciální revoluci“. Nechtěl klasický liberální systém.

Je sice vtipným výrokem, že se Havel stal „vlajkonošem bezvýhradné integrace Česka do mocenských aparátů Západu“, ale já musím trvat na tom, že naše opuštění komunismu muselo vést k orientaci na západní svět, na západní myšlení, na západní politické struktury, jejichž vývojovou dočasnost tehdy jen málokdo chápal. Společenská atmosféra – nikoli Václav Havel – nic jiného než návrat na Západ ani nepřipouštěla.

Nemohu souhlasit ani s tezí, že „po roce 1989 byla střední Evropa unesena opět na – znovu vítězný – Západ“. Nás nikdo nikam neunášel, my jsme se naopak vrátili do místa, kam jsme patřili. Do té střední Evropy, kterou citátem Milana Kundery (z roku 1983) Bělohradský připomíná. Ano, středoevropskou identitu stále více cítíme, cítíme ji jako daleko silnější než identitu evropskou, nemluvě o identitě eurounijní.  Tu u nás vnímá jen malá skupina lidí napojených na bruselský „byznys“.

Západ je Václavem Bělohradským – v podstatě v duchu destruktivních hnutí soudobé Ameriky – vlastně nenáviděn, i když on sám je typickým západním intelektuálem. Nelíbí se mu, že se „zamlčuje reálná historie západní civilizační dominance (kolonialismus, rasismus, imperialismus, převraty vedené CIA v Latinské Americe a obecně ve třetím světě) a že se Západ definuje jen jeho (od stop historie očištěnými) ideály“.

Je toto férovým popisem historie západní civilizace? Liší se Václav Bělohradský něčím podstatným od amerického „revolučního“ hnutí Black Lives Matter? Může mu být všechno bez reakce dovolováno, když to říká svým specificky sofistikovaným způsobem? Je možné přijmout, že se naše prvorepubliková zahraniční politika „ocitla v rabské závislosti na zájmech západních koloniálních velmocí“? Je možné přijmout, že komunistické hnutí není jen „zrůdnou ideologií“, když přece významně přispělo k osvobození kolonizovaných národů? Je pravda, že je „Západ válkou posedlý“? To už se Václav Bělohradský až moc vrací do myšlenkového klimatu svých vlastních italských 70. let minulého století.

Mám strach, že všechny filosofické floskule, kterými Bělohradský hýří, nepřidávají ani zrnko k deskripci postavení, osudu, ambicí (i absence jakýchkoli ambicí) naší země v dnešním světě. Oceňuji Bělohradského odsouzení Vystrčilova výroku „já jsem Tchajwanec“, resp. jeho argument, že je to parazitování na slávě Kennedyho šest desetiletí staré věty. Připouštím, že všechno vede k tomu, že se můžeme stát „kulturními bezdomovci“, i když je to od Václava Bělohradského asi jeho vlastní nejtrefnější sebenazvání. On se svým putováním mezi svou rodnou zemí a Itálií asi opravdu někde ztratil.

Začněme přemýšlet vážně. Přijměme, že jsme malá země ve střední Evropě, a hlavně si připusťme, že z toho něco vyplývá. Nemyslím tím nějakou přikrčenou apoteózu naší malosti. Buďme naopak sebevědomí, i vůči našim sousedům, ale to Václav Bělohradský asi není. Naši geografickou danost nezměnil ani Masaryk, ani Havel, a nezmění ji ani Bělohradský. Měli bychom ji přijmout a realisticky se podle toho chovat.

Václav Klaus

Výše uveřejněná polemika Václava Klause s textem Václava Bělohradského byla deníku Právo nabídnuta k otištění. Redakce se s obsahem textu VK á priori odmítla seznámit, natož jej využít pro případnou publikaci.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.