Je normální, že jakýkoli text autora, který svá stanoviska ostře formuluje, dělí společnost na jeho fanatické stoupence a fanatické odpůrce. To však není případ Václava Bělohradského. Ten, věren svému opravdu dialektickému myšlení, je schopen v jednom textu napsat věty, které vyvolají ostrý souhlas i ostrý nesouhlas u stejné skupiny lidí. Musím přiznat, že do této skupiny patřím i já. Pro ulehčení své orientace v jeho posledním článku jsem si podtrhával dvoubarevně – zeleně (souhlasně) a červeně (nesouhlasně).

Tato dvojatost je už dlouho základní charakteristikou jeho textů, které se díky tomu nedají jednoduše buď jen chválit, nebo jen odsuzovat. Navíc jsou plné málo známých cizích slov, která Bělohradský používá, jakoby byly samozřejmostí, a tím u svých méně sebevědomých čtenářů vytváří pocit nevzdělanosti. Záměrně. A nutí je, aby k němu vzhlíželi jako k nedotknutelné autoritě. Seriózní autor toto nedělá, za cizí slovo se svým čtenářům spíše omlouvá. Doporučuji každému, aby Bělohradského metodu degradace čtenářů nepřijímal a nenechával se jí zviklat ve svém vlastním uvažování.

Článek v Salonu Práva (29. října 2020) s názvem „Tentokrát na Západ“ je klasickou ukázkou tohoto Bělohradského stylu. Lákavý název připomínající kultovní western „Tenkrát na Západě“je prototypem „bělohradcovství“. Téměř nikdo si ho nedovolí kritizovat, natož analyzovat, či dokonce recenzovat. Mávnout rukou ale také nelze.

Základní návod ke čtení tohoto jeho textu pro mne nabízí věta „Historie převlékání československé (české) státnosti ze středoevropské do západní, pak východní a poté zase do západní kůže trvá už jedno století.“ Je to pravděpodobně hypotéza, že nás někdo – velikáni ducha (zmiňuje Kunderu, Masaryka, Havla a Patočku, což je svět, ve kterém se Bělohradský pohybuje) – „převléká“ nebo snad dokonce stěhuje. Plně sdílím a za potřebnou považuji jeho kritiku Masarykova nesmyslně sebevědomého tvrzení, že „ve světové válce Čechoslováci dali spojencům politický program (…) pro celou rekonstrukci Evropy“, protože to bylo tvrzení směšné.  Bylo směšné vždy. I tehdy, i nyní. My jsme nikomu nic nedali. Nemluvě o tom, že jsme neměli na to, abychom někomu něco dávali – myšlenkově, nikoli věcně. A nikdo to také od nás tehdy nechtěl a nepotřeboval. V roce 1989 jsme naopak něco specifického – prožitkem komunismu – měli. Ale vítězně, a proto nadřazeně se chovající Západ to neposlouchal.

Sdílím Bělohradského kritiku Havlových názorů typu, že se mu bombardování Srbska bez mandátu OSN v roce 1999 jevilo jako „první válka vůbec, vedená ne na obranu zájmů, ale principů a hodnot“. Přesto – ač často nehájím Havlovy postoje – nevěřím zjednodušujícímu tvrzení, že „Václav Havel povýšil strategické zájmy oligarchie západního vojensko-průmyslovo-byrokratického komplexu na univerzální lidské hodnoty“.  Tyto ambice Václav Havel podle mého názoru neměl. Výstižnější je Bělohradského soud, že Havel chtěl „osvobození“, a proto „existenciální revoluci“. Nechtěl klasický liberální systém.