„Vrchní soud v Praze shledal u řízení, jež předcházelo vyhlášení napadení rozsudků. Zásadní procesní vadu, kterou je nezákonnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí,“ píše se v usnesení Vrchního soudu v Praze, týkajícím se odvolání D. Ratha.

Rozhodnutí soudce Zelenky hovoří o tom, že Okresní soud v Liberci nařízení odposlechů nedostatečně odůvodnil a také policie a státní zástupci chybovali v žádostech, na jejichž základě chtěli povolení k odposlechům a sledování podezřelých získat.

K postupu mnoha advokátů, ale na druhé straně také policie a státních zástupců, patří zveřejňování důkazů týkajících se vyšetřování. Tak to bylo i v případě kauzy D. Ratha, kdy se spolu s jeho obviněním strhl také nebývalý mediální lynč, při kterém pak k dobrému jménu každého českého občana nedílně patřilo také to, že si před D. Rathem odplivne.

Skutečně hrozivý fenomén je však v kauze D. Ratha prezentován především „na druhé straně“. Libovůle, s jakou státní zástupci a policie a soudci rozhodují o tom, koho a proč odposlouchávat, je hrozivá. Mnohdy žádné pádné důvody k nařízení odposlechů nemají a souhlas soudu bývá v této věci pouze formalitou, a tedy absolutně neplní svou funkci.

Stát by měl soukromí občanů chránit

Je to další případ toho, kdy při boji proti špatnostem jednoho typu radostně tleskáme špatnostem jiného, a společensky skutečně velmi závažného, typu. Není možné, aby to v demokratické zemi chodilo způsobem, že pokud bude člověk někomu ležet v žaludku, holt se na něj nasadí odposlechy – a buď se něco najde, nebo se pak alespoň v médiích pořádně propere osobní život toho sledovaného, abychom mu trochu znepříjemnili, až v podstatě zničili osobní život i kariéru…

Instituce demokratického státu mají své občany proti takovémuto jednání chránit, a nikoli je tomuto ničení vystavovat a zkrátka jednat podle úsloví: „Účel světí prostředky.“

V tomto směru je nutné připomenout také to, že podle navrhované novely zákona o Vojenském zpravodajství, která zatím hladce prochází procesem schvalování, v podstatě rozšiřuje možnosti odposlechů – v tomto případě vojenskou rozvědkou. Pokud dojde ke schválení této novely, bude moci vojenská rozvědka odposlouchávat a sledovat provoz na síti; získávat data z cizích počítačů; měnit, mazat nebo jinak znehodnocovat data z cizích počítačů; vyřazovat cizí počítače nebo sítě z provozu; převzít kontrolu nad cizími počítači či sítěmi. Soudní rozhodnutí pak bude potřebovat pouze v prvním uvedeném případě, tedy v případě odposlouchávání a sledování provozu na síti – a to pouze v případě, že cílem odposlechů bude nějaká konkrétní osoba. Takže v případě plošného odposlouchávání rozhodnutí soudu potřeba nebude… (A jak soudy rozhodují v případě nařizování odposlechů, vidíme i na kauze týkající se D. Ratha…) To, že by Vojenská rozvědka dokázala díky tomuto sledování odhalovat plánované teroristické činy – což má být cílem novely – je však jen málo pravděpodobné.

Nyní nezbývá než doufat

Mobilní telefony, internet atd. poskytují lidem dříve nebývalé možnosti sdílení svého soukromí se svými blízkými, kteří jsou třeba fyzicky vzdáleni, s okolím. Nabízejí však také dříve netušené možnosti, jak o své soukromí absolutně přijít.

Demokratický stát by měl pomocí svých institucí soukromí svých občanů chránit a snažit se lidem poskytnout takové kompetence, aby sami věděli, jak se např. na internetu chovat tak, aby o sobě neříkali kdekomu více, než chtějí. To se bohužel neděje, a naopak se zdá, že se v českém prostředí jaksi čím dál tím více institucionalizují jakési obrazovky, které známe z Orwellova románu 1984, díky kterým člověk o jakékoli soukromí absolutně přichází…

Rozhodnutí soudce Zelenky z Vrchního soudu v Praze lze z tohoto úhlu pohledu vnímat jako velmi správné a společenský prospěšné. Soudce Zelenka se vzepřel mediálnímu lynči vedenému proti D. Rathovi (onen lynč, včetně ministra (ne-)spravedlnosti Pelikana samozřejmě také soudce tlačí ke „správnému“ rozhodnutí), a naopak upozornil na zásadní problém na straně státních institucí.

Nyní nezbývá než doufat, že v brzké době dojde k takové právní úpravě, která napříště jasně určí, kdo a za jakých okolností může být odposloucháván a sledován – tak aby se ochránilo soukromí českých občanů.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele