Málokdo si uvědomuje, jak málo stačí k vyvolání války s Ruskem. Nemusí padnout ani jeden výstřel, protože Ukrajině úplně postačí vypnout kohoutky s vodou, plynem a elektřinou vedoucích z jejího území na Krym a Vladimír Putin nebude mít jinou možnost, než tam poslat armádu, aby vybojovala pozemní koridor, spojující Krym s Ruskem a vybudovat na něm vlastní infrastrukturu. Samozřejmě, že na tuto ruskou „agresi“ Ukrajinci zareagují vyhlášením války (za předpokladu, že budou mít zaručenu vojenskou a politickou podporu USA a dalších důležitých zemí NATO). V této souvislosti připomínám, že „Akt o podpoře svobody na Ukrajině“, který umožňuje USA poskytnout jí vojenskou pomoc a zavést proti Rusku nové sankce, již byl Kongresem schválen a podepsal jej i americký president Barack Obama. 

Hlavním důvodem, proč očekávám válku, jsou především - na všech stranách - očekávané astronomické zisky z válečných zakázek. Na Ukrajině je vše rozkradeno, takže jediné, na čem tam lze vydělat už je jen a jen válka. Zní to cynicky, ale je to smutná a holá pravda. Není vyloučené, že vypukne hned na jaře, jak se jen trochu oteplí.

Vím, že většina čtenářů může namítnout, že zbytečně straším, vždyť Rusové se s Američany zatím vždy dokázali „nějak dohodnout“, aby zabránili válce. Ale co když tentokrát ne?  Stačí se dnes projít po ulicích Moskvy a Petrohradu a zeptat se kolemjdoucích, kdo je jejich největší nepřítel. Odpoví vám, že jimi jsou Američané a Židé, kteří Ameriku ovládají. Obávám se, že prostí Rusové by šli do války s Američany docela ochotně, protože mají pocit, že jsou to právě oni, kdo stojí za jejich nynějšími obtížemi.

Ukáže-li se, že jsem se ve své předpovědi války mýlil, budu jenom rád. Čas na odvrácení bankrotu Ukrajiny i řešení anexe Krymu určitě ještě je. Spornou otázkou zůstává, zda k mírovému řešení existuje - na obou stranách konfliktu - sdostatek politické vůle. Na tuto otázku si každý čtenář musí odpovědět sám a podle toho se i zachovat.

Druhý problém, zda přežít případnou válku doma či v zahraničí, je otázkou důvěry v náš stát. Jste-li přesvědčeni o tom, že:

1. naše armáda je na válku dobře připravena,
2. české hospodářství snadno zvládne přechod k válečné ekonomice a
3. strategické zásoby pro případ války jsou dostatečné,

pak zůstaňte. Nevím jak pro laskavého čtenáře, ale pro mne je naprosto alarmující velice nízká strategická zásoba zlata! Potraviny a další důležité produkty pro přežití státu můžeme dokoupit za předpokladu, že je máme čím zaplatit. Podívejme se, jak jsme na tom se zlatými rezervami, což je v době války nejspolehlivější a nejžádanější platidlo. Po rozdělení Československa měli Češi v rezervách 70 tun zlata na 10 mil. obyvatel, což je více než slušné zajištění pro případ války či jiné katastrofy. A teď přichází zlatý hřeb: z údajů ČNB vyplývá, že Česká republika v letech 1997 – 1998 prodala 56 tun zlata, tedy převážnou část českého zlatého pokladu. K důvodům prodeje zlata se vyjadřoval tehdejší ředitel sekce bankovních obchodů ČNB. Argumentoval tím, „že v dnešním neinflačním světě zlato přestalo plnit funkci pojistky proti inflaci a naše republika se nyní nachází v úplně jiné geopolitické situaci než předválečné Československo… (zřejmě tím mínil absenci nepřítele, který by nás mohl napadnout)… a ČNB je přesvědčena, že úloha zlata jako uchovatele hodnot už patří minulosti“. Co k tomu dodat? Snad jen: „Bůh nás ochraňuj před válkou“!