Nyní se odehrávají prudké změny v Evropě. Čekají nás nové volby v několika evropských státech. Mohl byste říci názor instituce, již zastupujete, i váš vlastní; kam se domníváte, že Česká republika politicky patří? Jaká je další perspektiva NATO, EU a našeho setrvání v těchto organizacích?

V každém případě platí základní premisa: Česká republika je a bude členem EU a NATO. Je bezpodmínečně nutné, aby obě organizace reagovaly na aktuální dění ve světě. V tomto případě se dotýkám tématu migrační krize. Je zcela zřejmé, že tyto dvě organizace by měly nejlépe společně působit v rámci boje s migrační krizí. Bavíme se tu o ochraně společných evropských hranic. V tomto směru se sice hodně hovoří, ale málo koná. Kontrola je neúčinná. Nedochází k posunu k větší efektivitě. To znamená, že migrační vlna stále hrozí. Stále nejsou připravena dostatečná opatření. Migrace je to největší nebezpečí, které spojuje NATO a EU a které pro nejbližší období bude největší výzvou. O tom ostatně hovořil pan prezident opakovaně. Z hlediska mezinárodně-politického je tady důležitý boj proti mezinárodnímu terorismu, resp. proti islámskému terorismu. Pan prezident již dvakrát na Valném shromáždění OSA volal po tom, aby se světové mocnosti shodly na vytvoření společných jednotek pod hlavičkou OSN, které by s mezinárodním terorismem bojovaly. Tento názor bude pan prezident opakovat v letošním roce jak při setkání s novým americkým prezidentem Donaldem Trumpem, tak při setkání s čínským prezidentem, které je plánováno na květen.

Kdyby se ukázalo, že evropské struktury nemůžou zajistit ochranu hranic či nezvládnou věci administrativně, potažmo kdyby se měl zopakovat Brexit, například v podobě Czexitu, jaké jsou alternativy k oficiálním scénářům, usilujícím o řešení situace?

Tak určitě to není Czexit z EU nebo NATO. Musíme aktivně na tyto organizace působit a zajistit si spojence. Musí se změnit sama politika Evropské unie i Severoatlantické aliance. EU se odcizuje lidem díky bruselské byrokracii, která je zcela odtržena od života běžného občana v evropských zemích. Brexit je toho důkazem. Brusel se jako vzdušný zámek vznáší nad EU. Je tak odříznut od reality. Bagatelizuje se skutečnost, dehonestuje se názor občana, který hovoří v opozičním duchu. EU je tudíž třeba reformovat. Hodně se o reformách diskutuje, svolávají se summity, nic se v dané záležitosti neděje. Tento fakt by některé země EU mohl podnítit k odchodu. Reformy EU jsou třeba proto co nejdříve – nejlépe do dvou let.

Existují tedy účinné mechanismy, jak čelit moderním výzvám, jejichž existenci jsme v dobách nedávných spíše tušili?