Rozdíl od působení současných sociálních sítí je prý pouze v tom, že při nástupu nacismu v Německu šlo o hrubé fyzické násilí.

Veřejný prostor informací svobodný není. Veřejnoprávní sdělovací prostředky funkci seriózních informačních prostředků neplní; jsou plné nepravd i lží, informací zkreslujících skutečnost. Svobodným a demokratickým veřejným prostorem informací je internet. Svobodným protože je pasivně i aktivně přístupný každému – pasivně tak, že se v tomto prostoru můžete pohybovat bez omezení, brát na vědomí, a názor, tvrzení atp. akceptovat, nebo odmítnout; aktivně tak, že do něho můžete se svými názory vstupovat také bez omezení. Demokratickým je, protože umožňuje přečíst si i napsat v podstatě libovolný názor. Proto je veřejný prostor internetu předmětem ataků politických totalizátorů. Mají strach ze svobody. Ze svobody slova.

„Historie se občas opakuje, to, co se děje dnes, je velmi podobné tomu, co se dělo při nástupu nacismu ve třicátých letech minulého století v Německu. A je tady jeden výrazný rozdíl. Místo hrubého násilí a uniforem tu patologickou manipulativní roli hrají nejrůznější sociální sítě. A naše moderní civilizace se tomu neumí bránit,“ tvrdil P. Rychetský v rozhovoru pro HlídacíPes.org v rámci projektu Mapa justice. *)

Dělat paralelu mezi nacistickým, především fyzickým násilím, které při svém nástupu používal nacismus v Německu ve 30. letech minulého století, a mezi současnou existencí a působením sociálních sítí, je nemístné.

Především sociální sítě nejsou fyzickým násilím (i když někteří jeho uživatelé k němu mohou vyzývat). Před fyzickým násilím nacistů byla jen malá šance na únik – šlo uniknout buď emigrací vnější, nebo vnitřní. Souhlas s ideologií, s politikou nacismu byl právě tím násilím (u vnitřně emigrujících, ostatní většina národa souhlasila) vynucován. Sociální sítě fyzickým ani jiným násilím nejsou; uniknout před nimi, nebo před těmi, o které člověk nemá zájem, je jednoduché – občan je nevyhledává, vypíná je. Zkrátka platí zde (Karla Poláčka) Michelupovo Adolfe, vypínám tě! (to když v rádiu vysílali Hitlerův projev). Obrana před nacistickým násilím mohla být pouze pasivní (aktivní nesouhlasitelé byli v koncentrácích, na popravištích). Obrana před sociálními sítěmi, některými manipulativními weby atp., je aktivní – na občanovi záleží, zda je vůči sobě aktivuje. Zmiňované nacistické násilí bylo celistvé, komplexní, souhrnné, všudypřítomné − týkalo se celého území Německa, později území dalších; působení sociálních sítí je částečné a závisí na tom, zda občan jejich působení na sebe umožní. Patologické manipulativní roli fyzického násilí se vyhýbá obtížně; patologické manipulativní roli (některých) sociálních sítí se vyhýbá lehce.

Citovaná paralela, kterou udělal P. Rychetský, je nemístná. Souběžně položit fyzický nacistický teror a aktuální působení sociálních sítí nelze.

Lze však najít obsahovou paralelu z té doby, kterou P. Rychetský zmínil, která místná, tedy vhodná na tomto místě, je. Na svobodu veřejného prostoru ve zmiňované době, tedy při nástupu nacismu k moci v Německu, tehdy zejména na působení tisku, útočil ve své knize Mein Kampf (Můj boj) Adolf Hitler. Jeho argumenty v nepříliš změněné podobě užívají političtí totalizátoři stále. A. Hitler v první části knihy nazvanéÚčtování, v její 10. kapitole s nadpisem Příčiny zhroucení mj. uvádí, že čtenáře tisku, aktuálně bychom řekli příjemce sdělení z veřejného informačního prostoru, i ze sociálních sítí, lze rozdělit do tří skupin: Za prvé do té, která věří všemu, co si přečte. Za druhé do té, která nevěří ničemu. A za třetí do hlav, které přečtené kriticky prověří a poté posoudí. První skupina je co do počtu zdaleka největší. Skládá se ze širokých vrstev obyvatelstva a představuje z tohoto hlediska duševně nejjednodušší část národa. A tak zejména s ohledem na skupinu první, nejrozsáhlejší, má stát povinnost dohlížet na to, aby se v informování, ve výchově tiskem, zabránilo každému zlořádu. Co je či není zlořád, rozhodují politici, policisté a další dohlížitelé. Veřejný informační prostor musí být kontrolován. To je základ totalitního vidění, a s maximou, že co občan, to blb, který musí být chráněn, je základem patologie manipulativní role současných politických totalizátorů.

„Jistěže si dovedu představit příslušníky jistých bezpečnostních složek, kteří budou postupně požadovat větší míru kontroly komunikace veřejnosti, elektronické komunikace, různých těch facebooků a jiných jevů. Přitom takovou kontrolu nelze realizovat bez velmi zásadních a hlubokých zásahů do lidských práv a svobod. Ta kontrola prostě neumí být selektivní, ta musí být paušální,“ řekl v rozhovoru P. Rychetský. *)

Václav Bělohradský v eseji O slovech a státech (r. 2001) napsal: Demokracii neohrožuje svoboda všech říci nebezpečná slova, šířit nebezpečné texty a obrazy. Ohrožují ji naopak ti, kdo chtějí dnes zakázat nebezpečná slova a nebezpečné obrazy, aby zítra mohli zakázat slova a obrazy, které je obviňují a usvědčují.

Sociální sítě nejsou formou nefyzického terorismu; politicky manipulativní jsou naopak útoky proti této formě svobody. Nechci být chráněn kýmkoli – státem ani nestátem v libovolných podobách – před rozličnými názory prezentovanými ve veřejném informační prostoru sociálních sítí. Právě taková údajná ochrana má patologickou manipulativní roli, a chránit má výlučně politické totalizátory, kteří tak upevňují svou moc.

*) Viz https://hlidacipes.org/sef-ustavniho-soudu-rychetsky-co-se-deje-dnes-je-velmi-podobne-nemecku-pri-nastupu-nacismu/ (8. 9. 2018; red. Robert Malecký)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.