ako většina článků laické veřejnosti, které nejsou psány jako potvrzení mainstreamové propagandy, ale snaží se poctivě přistoupit k řešenému problému, i tento článek jaksi „klouže“ po povrchu: zcela správně uvádí, že příčiny jsou z většiny zcela jasné, ale nelze souhlasit s tím, že „může za to hlavně krátkozraká tvorba lesních monokultur smrků, kterými se kvůli debilním politickým rozhodnutím šíří kůrovec podobně divoce, jako korupce mezi našimi ‚elitami‘”, pokud se „debilním politickým rozhodnutím“ míní smrkové monokultury. Umělé monokultury (existují totiž také monokultury zcela přírodní!) zajisté nejsou optimální z hlediska stability a bezpečnosti porostů, ale na druhou stranu plní potřeby lidské společnosti lépe než porosty čistě přírodní (pralesy), a pokud jsou správně a zodpovědně spravovány, jejich ekologické působení není výrazně omezeno a tzv. celospolečenské funkce lesa (vodohospodářské, klimatické, rekreační aj.) jsou obvykle dokonce posíleny.

Lesy, které nyní u Hřenska hoří, jsou jen malou částí desítek a desítek tisíců hektarů mrtvého lesa. U Hřenska hoří mrtvý suchý smrkový les ­– zdravý živý les by tímto způsobem nehořel. To vyvolává otázky.

První otázka zní: Proč les hoří? – Inu proto, že ho zřejmě zapálil člověk, jak se obvykle stává. A to buď neúmyslně, třeba i jen pohozenou láhví, která zafungovala jako spojná čočka, nebo úmyslně – i to se stává. Z různých důvodů. Např. ve Španělsku také hořel les a o rok později na tomtéž místě...větrné turbíny:

Druhá otázka zní: Proč les hoří v tak katastrofickém rozměru (asi takovém)? Inu proto, že je suchý jako trn. Ale takový by les rozhodně být neměl.

Třetí otázka tedy zní: Proč je ten les suchý? Protože ho zabil kůrovec.

A další logická otázka zní: Proč ho zabil kůrovec? Inu proto, že někteří lidé tak chtěli!

Žádný problém nebo komplikace, ať už se jedná o nemoc nebo havárii nebo kalamitní rozšíření určitého organismu nebo velkoplošné odumření lesů, nejsou způsobeny pouze jedinou příčinou – vždy se jedná o kombinaci více nebo mnoha faktorů vnějších a vnitřních. Existence vnějších faktorů je obvykle mimo moc člověka, na jejich působení se lze pouze lépe či hůře připravit (nebo je lze také zcela ignorovat), na rozdíl od příčin vnitřních, které člověk může (teoreticky zcela) ovládat.

Mezi vnější faktory současného stavu našich (našich?) lesů jednoznačně patří také druhové složení. Současné lesy nevznikly v r. 1989, ale o desítky a desítky let dříve. Smrkové monokultury jako podnikatelsky všeobecně preferovaný typ lesa (tzv. smrková mánie) začaly být zakládány v první polovině 19. století. Smrk je totiž ekologicky velmi plastická dřevina a velmi vhodná pro technické a průmyslové využití. Byla to doba „zlatého“ kapitalismu, kdy se sice „debilní politická rozhodnutí“ také dělala (to už je taková politiky důsledně dodržovaná tradice), ale lesa se netýkala. (Nutno poznamenat, že smrková mánie nahradila předchozí tzv. mánii borovou z přelomu 18. a 19. století, která podnikatelům nepřinesla očekávaný úspěch, a probíhala souběžně s tzv. mánií modřínovou, která ovšem byla mnohem skromnějšího rozsahu.) Ekologické problémy (nejen) smrkových monokultur nebyly tehdy známy a poznatky se získávaly postupně.

Další rozsáhlé plochy smrkových monokultur vznikly v období mniškové kalamity v letech 1917-1927, kdy bylo zničeno na 62 tis. ha lesa s 20 mil. m3 dřeva (což je nepatrný zlomek toho, co po revoluci, jež se eufemicky nazývá sametovou, zničil ve službách ekologistů kůrovec), protože bylo nutno rychle (!) zalesnit obnažené plochy.

Existence lesa se neodehrává v časovém horizontu záhonu ředkviček, ale trvá stovky let, proto nelze lesy „nevhodné“ (z pohledu aktuálních! zájmů člověka) změnit na lesy „vyhovující“ revolučním způsobem – les lze buď okamžitě zničit a ihned les požadovaného typu založit (ten ovšem bude dospívat desítky let – podobnost s budováním nové, té správné společnosti je zarážející), nebo jej lze, a to bez jeho předchozí likvidace, na cílový les postupně přeměnit. Existuje samozřejmě i cesta les zničit a pak čekat, až se ten správný les vytvoří sám.

Smrkové monokulturní lesy existovaly i před rokem 1989, a přesto v nich kůrovec nezpůsobil takovou spoušť jako nyní (tenkrát to byly exhalace). Proč asi? Že nebylo „globální oteplování“? Byly roky, kdy o vánocích létaly včely a rozkvétaly květiny i stromy, a přesto kůrovec nelikvidoval tisíce hektarů lesů. Proč tedy?

Do roku 1989 stát důsledně (!) vyžadoval provádění ochrany lesa: každý les měl svého odpovědného správce, který byl povinen sledovat faktory (nejen kůrovce!), jež by potenciálně mohly existenci lesa ohrozit, a byl povinen učinit opatření, aby k takové situaci nedošlo. V případě kůrovce, o němž se nyní bavíme, musel sledovat jeho stav, a pokud zjistil nadměrný výskyt kůrovce, postižené stromy musel bezodkladně z porostu odstranit. Vzhledem k tomu, že na jednom hektaru lesa jsou stovky „velkých“ stromů a že jejich počet se s věkem lesa snižuje, občasné odstranění jednoho dvou stromů nebylo drastickým zásahem do stavu lesa a nemělo na existenci lesa a na plnění všech jeho funkcí vliv. Po roce 1989 tato povinnost prakticky zanikla. Proč? Hned po „sametové revoluci“, jak je politicky korektně tehdejší událost nazývána, bylo uskutečněno několik akcí (historik Jan Slavík by aktéry asi nazval „konjunkturálními revolucionáři“), které k likvidaci desetitisíců hektarů lesa kůrovcem přímo vedly:

V r. 1990 byla prosazena tzv. transformace lesního hospodářství, jejímž výsledkem bylo v podstatě rozprášení organizační struktury lesů. Organizace lesů přišly o své kmenové zaměstnance, jimiž mohly na zvýšený výskyt kůrovce okamžitě reagovat a nebezpečí vzniku kůrovcové kalamity eliminovat. (Lze se jen dohadovat, zda cílem bylo nakládání s lesy „demokratizovat“, nebo zda záměrem bylo umožnit intenzivní konzumaci hodnot, které v lesích a lesních organizacích byly.) Situaci později ještě zhoršil požadavek na vypisování výběrových řízení na zpracovatele kůrovce, který nebral ohled na biologické termíny vývoje škůdců – než se získal vítěz soutěže, kůrovec se několikrát namnožil –, nebo vítěz místo jednoho dvou stromů napadených kůrovcem pokácel ještě dalších X stromů zdravých, protože zpracování jen „těch pár stromů“ by nebylo ekonomické. Tlak na maximalizaci zisku z lesa vedl k drastické redukci personálu, což se negativně projevilo na úrovni kontroly vývoje škodlivých činitelů – méně personálu na větší území a s vyššími nároky na „papírování“; poklesl i důraz na plnění standardních postupů v ochraně lesa. V rámci tzv. transformace lesů působí negativně na stav lesů faktorů samozřejmě daleko více, ale tyto uvedené jsou nejzřejmější.

V rámci „společenské reformy“ bylo zrušeno samostatné ministerstvo lesního a vodního hospodářství (vida, před „revolucí“ se vědělo, že les a voda spolu nerozlučně souvisí) a jeho kompetence byly přeneseny na ministerstvo zemědělství (MZe) a nově založené ministerstvo životního prostředí (MŽP); od té doby o lesích rozhodují zemědělci, veterináři, chemici a další nelesníci, byť někteří s lesnickým vzděláním, ale především MŽP na základě zákona ČNR č. 173/1989 Sb. a §50 lesního zákona.

MŽP pod vedením ministra Moldana začalo prosazovat ideologii divoké přírody a činilo opatření, aby „divokou“ přírodu, která se v českých zemích nevyskytuje již dobré dvě stovky let, vybudovala. (Podobnost s „vybudováním nové společnosti“ zřejmě nebyla náhodná.) Přes nesouhlasné argumenty a varování odborné veřejnosti, která lesy nevnímala pouze jako objekt exploatace a zdroj zisku, a přes absenci opory v zákoně (tzv. bezzásahový režim byl „legalizován“ teprve až zákonem č. 123/2017 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny) prosadilo MŽP v prvních zónách Národního parku Šumava (dále NPŠ) tzv. bezzásahový režim, který fakticky znamenal zákaz provádění ochrany lesa – viz výše. (Navíc „bezzásahovost“ platila pouze pro ochranu lesa nebo pro vstup veřejnosti, protože jiná opatření v tzv. bezzásahových zónách Správa NPŠ bez rozpaků prováděla – viz zde. Je třeba také poznamenat, že NPŠ s bezzásahovým režimem byl založen ve stejné době, kdy Pithartova vláda jednala o dostavbě jaderné elektrárny Temelín. Že by se jednalo o výměnný obchod?) Bezzásahové lokality NPŠ se staly „kůrovcovými líhněmi“, odkud se kůrovec šířil do dalších lesů NPŠ a do lesů sousedních vlastníků. Šíření probíhalo nejen aktivním letem kůrovce, ale především dálkovým přenosem vzdušnými proudy až do vzdálenosti mnoha desítek kilometrů a šířením kůrovce podél tras odvozu aktivního kůrovcového dřeva po celém území republiky.

V bezzásahových lokalitách NPŠ se kůrovec těžit nesměl, v ostatních lesích NPŠ se však dle lesního zákona těžit musel! S potlačením první (tehdy ještě „mini-“) kůrovcové kalamity v NPŠ se začalo až v r. 1996: místo průběžného odstraňování vždy jen několika kůrovcem napadených stromů se do r. 2002, kdy byla tato první kůrovcová kalamita konečně zastavena, vytěžilo 766 837 m3 dřeva – tři čtvrti miliónu vytěžených stromů, i s uschlými stromy stromů milión – 42 km2 zlikvidovaného lesa, dvojnásobek rozlohy Prahy v r. 1922. V běžném hospodářském lese by takové drancování vůbec nebylo možné.

Poté, co první kůrovcovou kalamitu v NPŠ zastavil ředitel Žlábek, znovu byla vyvolána za ministrů MŽP Ambrozka a notně posílena ministrem Bursíkem v Topolánkově vládě (ta nám, jen tak mimochodem, vedle jiných výdobytků zajistila i to, že nemusíme kupovat naši elektřinu přímo od našeho výrobce, ale můžeme ji kupovat z energetické burzy našeho věrného a spolehlivého západního spojence), který nařídil ponechat kůrovci k rozmnožení čtvrt milionu m3 dřeva po orkánu Kyrill (protože „kůrovec je lékař lesa“), a katastrofických celorepublikových rozměrů dosáhla kůrovcová kalamita za následného ministra Brabce.

Šíření kůrovce je podporováno i oteplením (úbytek lesa zvyšuje lokální oteplení – viz rozdíl teplot v lese a mimo les; antropogenní ohřívání – tepelné ostrovy měst; tisíce hektarů nových rozpálených betonových ploch) a trvalým vysoušením krajiny, neboť sucho a přehřátí stromy oslabuje. Že lesy, a to především horské lesy, jsou zdrojem vody (vazba lesa a vody není novinkou – viz např. Vladimír Úlehla: Napojme prameny), uznávaly i předchozí generace, výzkum prof. Jakuba Hrušky však dospěl k pokrokovému závěru, že suchý les je z hlediska vodního režimu lepší než les živý, protože netranspiruje (=nevydechuje vodu), a tedy nezhoršuje sucho, ale naopak v suchých letech odtok nadlepšuje! V horském lese se podíl horizontálních srážek (rosa, jíní, námraza, ledovka, mlha) na celkovém množství srážek pohybuje kolem jedné třetiny, ale v příznivých podmínkách může být i více než poloviční. A pokud vzrostlý les na horách chybí, pak se celkové množství zachycených srážek výrazně snižuje. I proto jsou horské toky poloprázdné! Situaci dále zhoršuje nedostatek srážek, který může být způsoben i „lesy“ větrných elektráren na východním pobřeží Atlantiku, které odebírají z větru energii, která pak chybí k transportu vlhkého vzduchu dále na východ, tedy i k nám (zde, zde, zde).

Nejsou to však pouze „přírodní“ faktory, které podporují šíření kůrovce, jako je oteplení. Státní správa, která na plnění podmínek ochrany lesa má dohlížet, přešla pod MŽP a začala plnit především požadavky tzv. „ochrany“ přírody a dodržování požadavků lesního zákona již nesledovala tak pilně (viz zde). V podstatě byla tolerována skutečnost, že v mnohých lesích mimo kuratelu MŽP ochrana lesa nebyla důsledně prováděna, a to včetně lesů LČR. To vedlo k tomu, že stav kůrovce (je jich více druhů) v lesích na celém území ČR začal přerůstat základní stav, který je v lese přirozený, a vzrostl až do kalamitního rozšíření. I toto je jedna z vícero příčin současné katastrofy lesů.

Že je dřevinná skladba mnohých lesů typologicky nevhodná, se vědělo už dávno před rokem 1989. Co tedy pro zlepšení dřevinné skladby a pro ochranu lesů před klimatickou změnou (která je, jen tak mimochodem, v rámci běžných fluktuací podnebí za poslední tisíce let) za posledních 33 roků MŽP, Hnutí DUHA a další „ochránci“ přírody udělali? A co udělali pro přeměnu stávajících lesů na lesy přírodě blízké? A kde ty nové lesy přírodě blízké jsou a jak plní funkce lesa?

Kalamitnímu šíření škůdců v přirozeném lese brání vnitřní ekologické bariéry; pokud ty padnou, což je případ našich lesů s jejich pozměněnou druhovou skladbou, pak je nutné "díry v bariéře" eliminovat do doby, než se bariéra znovu zacelí – než les opět získá přirozený charakter; v případě kůrovce (a dalších potenciálních škůdců) funkci bariéry zastává ochrana lesa (viz výše). Pokud je ochrana lesa zakázána tzv. bezzásahovostí nebo se důsledně neprovádí s odvoláním na ekonomické zájmy, pak jsou výsledkem kalamity s následnou devastací nebo až zničením lesa.

Absence argumentů proti bezzásahovosti ve veřejných médiích není důkazem jejich nicotnosti, ale právě jen projevem jejich dlouhodobého potlačování a ignorování, protože odporují důsledně propagovanému „jedině správnému“ názoru. Argumenty oponentů bezzásahového režimu nikdy nebyly vědecky vyvráceny a předpovědi lesníků z r. 1990(!) o výsledku bezzásahového režimu se splnily do puntíku. Neinformovaná veřejnost je přesvědčována, že za současný stav mohou lesníci, protože celých 33 roků brání ochranářům realizovat "návrat odolnějšího, protože přírodě blízkého, druhově pestřejšího lesa", a že kůrovcové těžby nemohou "kromě utrácení peněz nic dokázat" a že pomůže jen "pomalá, trpělivá práce, jejíž výsledek bude vidět tak za dvě generace". S tím posledním tvrzením lze souhlasit, až na to, že (1) „ochranáři“ jsou netrpěliví a chtějí nový, lepší les hned, protože lesníkům by přeměna lesa trvala dlouho, a že (2) „dvě generace“ stačit nebudou.

Snaha vytvořit přírodní les ponecháním současných oslabených hospodářských lesů s nevhodnou dřevinnou skladbou samovolnému vývoji je z pohledu dosažení cíle naprosto scestná. Pochybnost „bezzásahovosti“ v ochraně přírody argumentačně doložil již v r. 1943 prof. Silvestr Prát v článku „Negativní a positivní ochrana přírody“. Současní propagátoři tzv. bezzásahového režimu jen prokazují základní neznalosti ekologie lesa, nebo že mají jinou motivaci; jejich činnost vede jen k devastaci krajiny, jejíž nejhorší důsledky se již začínají se zpožděním projevovat a jejíž následky se napraví až za stovky roků, pokud se vůbec napraví. Současný stav odlesněných krajin Dalmácie, Libanonu, Francie, Španělska, Itálie... by měl být poučný.

Zlehčování způsobených ekonomických škod výmluvou, že účel chráněných území není hospodářský, a proto v nich ekonomické škody vzniknout nemohou, je zavádějící. A co škody ekologické? I ty lze vyjádřit ekonomicky: škody na životním prostředí počítané dle metodiky MŽP (!) činily 5 miliard Kč v r. 2000 a už téměř 33 miliard Kč v r. 2008 (viz zde). Kolik činí dnes? V rámci státu – biliony?

To, co „bezzásahovci“ nyní činí, činí jen proto, že to mohou činit beztrestně (a že takových je!). A je signifikantní, že zároveň s upevňováním ideologie tzv. bezzásahovosti ztrácí označení „ekolog“, znalec ekologie, svůj původní význam – viz zde –, a to i u osob, u nichž by se to vzhledem k jejich titulům neočekávalo.

Pokud někdo nechá ve vsi hořet (nebo ji dokonce zapálí) jednu chalupu, od ní nechá chytit další a potom další, pak samozřejmě může tvrdit, že ves shořela, protože oheň roznesl vítr. O tom, jak požár první chalupy vznikl a proč nebyl včas uhašen, pochopitelně mluvit nebude, protože TEĎ NA TO PŘECE NENÍ ČAS, KDYŽ HOŘÍ CELÁ VES, a nikoli jen nějaká první chalupa, že!?

Ale pravdu má Michal Hořejší (jméno s historickým kontextem) z Deníku Referendum, že „Oheň může přírodě národního parku uškodit jen stěží“ (i když jinak je to typický produkt mainstreamového pisálka). Přírodu totiž zničit nelze, příroda je nezničitelná! – příroda zůstává i na ploše intenzivně využívané pro pokusné jaderné výbuchy. Ale lze naprosto dokonale zničit konkrétní stav přírody na konkrétním místě a v konkrétní době, jak je možno se poučit i z historie. A přesně tohle s naší přírodou, s podporou všech těch hořejších, činí už 33 roků ekologisté pro své pány.

Vladimír Říha

Podrobnější, „populárně“ podané popisy např. zde, zde nebo zde, zde a zde nebo zde a i jinde.