Prezident Allende a jeho vláda věděli, že pro Chile je nezbytná široká škála reforem, zejména ekonomických, avšak na ty už díky zahraničním intervencím nezbyl čas. Chile bylo velice chudou zemí s obrovským nerostným bohatstvím, což bylo trnem v oku „demokratickým“ Spojeným státům. 

Bývalý ministr zahraničních věcí Spojených států Henry Kissinger ve své knize Umění diplomacie prohlásil nezapomenutelný výrok: „Spojené státy nemají přátele, mají pouze své zájmy." Tak se i stalo. Více, či méně podpořili vojenský převrat v Chile, vlády se ujala vojenská junta a do čela byl dosazen generál a diktátor Augusto Pinochet. Nástup Augusta Pinocheta a jeho junty byl provázen doslova i do písmene potoky krve, tisíci mrtvých a nezvěstných.

Vraťme se domů do 80. let, kdy jsem nastoupil s Petrem Pavlem ke speciální výsadkové jednotce. Nebudu polemizovat o členství v KSČ, zda to bylo dobře, nebo špatně, byla to takzvaná pracovní knížka, když jste chtěli dělat práci, po které jste toužili. Vzhledem k tomu, že mí rodiče nebyli členy žádné strany, tak jsem výše zmíněnou kandidaturu přijal. Důležitým faktem je skutečnost, že jsme obecně neuznávali takzvané útvarové předsedy KSČ, nebo další na nižších stupních, mysleli jsme si o nich své a vnímali jsme skutečnost, že jsme specialisté. Čas běžel, zvedl oponu a ukázaly se hodnoty lidí ve své nahotě. Tyto takzvané morální majáky vás mistrují, jak máte myslet, jaké mít názory a co je správné nebo špatné. Připadá mi to, jako kdybychom slyšeli prezidenta Gottwalda v 50. letech. Samozřejmě mluvím o Petru Pavlovi a mohu za sebe říct, že jméno Václav Havel mi v 80. letech vůbec nic neříkalo, nějaká ruská perestrojka a jméno Michail Gorbačov, o tom jsem pouze věděl, že existuje. Toto mohu podepsat, v tu dobu jsem také studoval v Brně.