Lživě podaná situace

Měsíc po ruském vpádu na Ukrajinu byla připravena v Istanbulu dohoda mezi Ruskem a Ukrajinou, která měla ukončit válku (nezabývám se zde podrobnostmi). Ano, byl to nátlak Ruska, ale Ukrajina by určitě byla v lepší pozici, kdyby ji přijala, než se jeví dnes. Zelenskij věděl o situaci na Ukrajině, věděl, že polovina Ukrajinců je proruská, konečně pocházel z Dněpropetrovsku, ruského města pojmenovaného podle ruského cara Petra. Věděl, že většina Ukrajinců volila Janukoviče, který vydal ústavu, která dávala regionům velké pravomoci a svobodu rozhodovat o úředním jazyce. Tedy přesně to, co Ukrajina potřebovala k normálnímu mírovému životu. Jestliže chystaná dohoda obsahovala neutralitu Ukrajiny, bylo možno s tím bez výhrady souhlasit, protože taková dohoda znamenala mír a prosperitu. Zelenskij musel vědět, že východní území chtějí k Rusku, že s nimi budou stálé potíže, pokud je nezkrotí tuhou diktaturou a nezlikviduje. V demokratickém státě budou věčně protestovat a mít požadavky. Minské dohody tedy byly v tomto směru ideálním východiskem, měly dát těmto oblastem autonomii. Zelenskij původně při volbách propagoval, že se s Ruskem domluví, nakonec po zvolení to neudělal a pokračoval v nacistické politice diskriminace a kulturní likvidace ruské menšiny.

Nicméně jeho váhání nad dohodou rozhodli evropští politici, když mu prostřednictvím britského ministerského předsedy Johnsona nabídli, že udělají z Ukrajiny jakýsi vítězný stát, který Rusko porazí, dodají k tomu všechny prostředky. Zelenskij na to naletěl proto, že byl vnitřně ukrajinským nacionalistou a hned zavětřil, že může pokračovat likvidace menšin a přenárodnění Rusů na Ukrajince, získá Krym a udělá ukrajinský národ velikým. To se ale muselo dít na základě slibu, že Západ nebude zasahovat do nacistických praktik na Ukrajině: nedodržování lidských práv, likvidace opozičních stran, diskriminace menšin, přenárodňování Rusů na Ukrajince a podobné zhovadilosti, které by Evropa vlastně měla odmítnout a s takovou zemí vůbec nespojovat svoje ambice, naopak ji humanitárně bombardovat. Posledním morálním činem Západu byla Minská dohoda (nemyslím si, že to byl podvod na Rusko. Merkelová potřebovala mír, aby mohla kupovat ruský plyn). Potom už se Západ propadl do bažiny lží a propagandy, a to hlavně tím, že nechal banderovce řádit a politiku ukrajinské vlády dělat nacistickou a likvidační. To ovšem musel ověnčit svým občanům snůškou lží a propagandy a vykreslit Ukrajinu jako neuvěřitelně mírový a demokratický prozápadní stát.

Zde máme několik otázek: 1/ Věděl Johnson o tom, že Ukrajina není schopna nad Ruskem zvítězit, že je rozdělený národ, že polovina obyvatel je proruská 2/ Věděl o tom, že Rusko se nezhroutí, že Putin není na smrtelném loži, že vydrží sankce, že se tam uskutečnit barevná revoluce nedá? 2/ Byl si vědom obrovské zodpovědnosti z rozpoutání takového konfliktu (jaderná válka, mnoho mrtvých, obrovské ztráty na všech stranách) 3/ Byl si vědom, že lže: Západ nemá prostředky k porážce Ruska? 4/ Byl si vědom, že Západ přímo proti Rusku bojovat nepůjde?

Podle výsledků se lze domnívat, že oba nemuseli hrát úplně čistou hru. Zelenskij nemusel sdělit informaci č. 1 a kalkulovat, že Západ do války zatáhne, aby za něj válku vybojoval. Johnson nemusel sdělit informaci č. 3 a 4 a domnívat se, že Ukrajinci jsou odhodlaný a vnitřně konsolidovaný národ, který když dostane zbraně válku vyhraje. Nicméně oběma vyhovovalo k uskutečnění jejich plánů, aby Ukrajina pokračovala ve válce. Zelenskému nacistické cíle a Johnsonovi zničení nebo alespoň oslabení Ruska. Jenže rozhodnutí bylo na základě virtuální reality a zbožných přání, nikoliv na základě pravdivých a otevřených informací. Západ vedl od r. 2008 proti Rusku desinformační kampaň časem stále sílící. Pravdivé informace byly prohlášeny za desinformaci, cenzurovány a lidé hlásající pravdu diskriminováni. Proto bylo rozhodnutí chybné, jak se konečně už dnes projevuje.