„Velká sobota“, kdy měla přijít na pořad jednání londýnské Dolní sněmovny nová verze rozvodové dohody s EU a rozštípnout nekonečný seriál brexitového odcházení, byla ještě větší, i když na hlasování o dohodě nakonec nedošlo. Podstatný byl rámec jednání. Ulice hlavního města Spojeného království Británie a Severního Irska, jak zní celý oficiální název, zaplnilo nekonečné moře demonstrantů. Organizátoři odhadli účast na milion lidí, v ČT běžel informační pásek, že jsou jich desetitisíce, tedy stokrát méně. V každém případě jich bylo opravdu hodně.

Nad hlavami byly občas vidět vlajky EU, které hlásily požadavek na nové referendum. Další demonstranti vyjadřovali obavu, že jejich království bude brzy rozpojené, až odejde Severní Irsko, a pak i nejspíš Skotsko. Severní Irsko odděluje nová rozvodová dohoda hranicí v moři a Skotsko je trvale proti rozvodu, v referendu tam převážily hlasy pro setrvání v EU, a tak stále víc uvažuje o nezávislosti.

Ve sněmovně se vedl poziční boj, jehož cílem bylo zabránit hrozbám, že když se poslanci nepodvolí rozvodovému návrhu, který přivezl z Bruselu premiér Boris Johnson, mají smůlu, rozvod bude stejně, ale bez dohody. Nepomohl by jim ani zákon nazvaný podle severoanglického labouristického poslance Hilary Benna, který měl pojistit takovou situaci tím, že pokud by v sobotu 19. října do 23:00 dohoda schválena nebyla, premiér musí požádat EU o další odklad odchodu. Jenže ukázalo se, že v nové rozvodové dohodě je skryta další možnost odchodu bez dohody, a sice za rok, na konci přechodného období. I kdyby tedy poslanci v sobotu dohodu schválili, mohlo se stát, že vláda se s Bruselem nějak nepohodne a máme tu znovu pád z útesu!

Byla tedy potřeba ještě pojistka pojistky, a tou se stal dodatek vyloučeného konzervativního poslance Olivera Letwina, člena vlády za premiéra Camerona. Ten požadoval, aby se ještě před hlasováním o dohodě vtělily její požadavky do příslušného zákona o odchodu ( Withdrowall Act). To by ovšem znamenalo, že v sobotu se o dohodě hlasovat nemůže a premiér musí požádat Brusel o odklad. Letwinův dodatek byl nakonec přijat, když proti vládě hlasovali i její koaliční spojenci ze severoirské unionistické DUP. Ale už ráno kolovaly zprávy, že v takovém případě premiér posune klíčové hlasování o rozvodu na úterý.

V první reakci na další parlamentní prohru se Boris Johnson naoko zdráhal, že by měl splnit povinnost z Bennova zákona a požádat v Bruselu o další odklad. Ale moc odhodlaně to nevypadalo, nakonec tam nějaký dopis nejspíš půjde. V této fázi je to jedno, nikdo na to reagovat nebude. Zápas skončil v řádné hrací době plichtou, a teď se jde na prodloužení a v záloze jsou i penalty. V úřadu vlády se rozpoutal pracovní děs a běs, protože návrh rozvodového zákona musí být v pondělí ráno ve sněmovně. Úterní hlasování by bylo o tomto zákonu. Když se přijme, hlasování o dohodě už je vlastně zbytečné. A nějaký dopis? Čerti ho vzali.

Ale co když zákon neprojde? Nechme teď stranou, že Boris Johnson zatím důsledně prohrává všechna hlasování. Kouká mu však z očí, že si poradí i s cinknutou kartou, takže z toho nelze jednoznačně odhadnout konečný výsledek. Jenže bude-li předložen návrh zákona, nejde už o smlouvu s mezinárodní organizací, kterou lze jen přijmout nebo odmítnout. Zákonodárný proces je otevřený doplňujícím návrhům poslanců.

Možná tomu bude chtít vláda nějak zabránit, ale to k ničemu nepovede, musí vyjít vstříc severoirským poslancům z UDP. S jejich šéfkou prý v pátek v noci u premiéra pěkně zametli, takže uražená nepřišla na sobotní hlasování. Ale i když se dají emoce stranou, severoirští unionisté mají hrůzu z oddělení od britské matky, byť jen celní hranicí. Mají určité představy, bez kterých zákon nepodpoří. Pokud by však prošly, ale pro změnu byly zase v konfliktu s rozvodovou dohodou, je tu nová situace.

Co by bylo pak? Máme tu neschválenou dohodu, platí požadavek na obnovu jednání, ale aby měl smysl a byla naděje na souhlas partnerů, musel by ta jednání nabízet někdo jiný a možná i s cílem, který je pro partnery v EU přijatelnější. Například na labouristy požadovanou celní unii s celou Británií, což by odsunulo irskou pojistku mimo mísu.

A došlo by na penalty, tedy pád vlády. Tu lze vystřídat novou vládou vzešlou z předčasných voleb – nebo vládou, která vznikne z přeskupené většiny ve stávajícím parlamentu. Ani tady však nevíme, co převáží. Johnson chce rychlé volby, protože preference labouristů byly v posledních týdnech mizerné. Částečně proto, že se nedokázali jednoznačně dohodnout, zda je důležitější jednání o vztahu k EU nebo o vnitropolitických cílech. Tedy jestli žádat nové referendum teď, nebo do něj jít až po volbách. Corbyn chtěl napřed volby, pak referendum. Ale přednost by dal nejspíš odchodu z EU, aby nepřišel o možnost rozpoutat rudou revoluci, jakou Brusel nezkousne.

Možná proto bude lepší nechat Johnsona (který má rozhodně atraktivnější účes než vůdce opozice) v brexitových zmatcích pořádně vykoupat a srazit preference. Volby po Novém roce by už byly pro labouristy nadějnější. Jenže teď tu byl ten milion lidí v ulicích Londýna, to je obrovská síla. Dokáže ji někdo přečíst?

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele