Premiér Andrej Babiš dost vybočil, když na jednání sněmovního výboru pro evropské záležitosti hájil plány na dostavbu jaderných bloků v Dukovanech i v Temelíně „i kdyby to mělo znamenat porušení evropského práva“ o státní podpoře. Copak o to, evropské právo se může změnit, jak ukazují reakce na technologický předstih Číny v řadě oborů. Možná, že bychom mohli Čínu v něčem napodobit. Jinou věcí však je, že u nás má jít o státní podporu něčeho, co získáme v době, kdy už to nebudeme potřebovat, zato za nepřijatelnou cenu a jako velmi dlouhodobou zátěž a brzdu konkurenceschopnosti.

Dlouhodobost je však za horizontem politického cyklu, kdežto prosazování velké státní investice působí okamžitě. Odborná debata o tématu prakticky neexistuje, všechno se žene za vyhlídkou velkých peněz, koupajících se v přízni hradního pána. Platit se to bude ona dlouhá desetiletí z daní, které mohly jít na něco užitečnějšího.

Jak je to s cenami, ukázala každoroční Zpráva o stavu jaderného průmyslu ve světě, kterou sestavuje uznávaný odborník Mycle Schneider. Má tam pěkný příklad z Ameriky. Analýza srovnatelných nákladů na energii (LCOE), které zahrnují celý životní cyklus zdroje, ukazují, že celkové náklady na obnovitelné zdroje už jsou nižší než na kogeneraci elektřiny a tepla z uhlí a plynu. Mezi lety 2009 a 2018 klesly náklady solárních elektráren o 88 procent a věrných o 69 procent. U jádra to bylo naopak, tam ceny vzrostly o 23 procent.

Proto taky roku 2018 zamířilo do větru a soláru osmkrát více peněz než do jádra. Zatímco do větrných parků zamíří 134 miliard dolarů a do soláru 139 miliard dolarů, investiční rozhodnutí o výstavbě nových jaderných bloků soustředilo na tento účel celosvětově jen 33 miliard dolarů. A to ještě díky extrémně drahé elektrárně Hinckley Point C v Británii. Proto jsou nesrovnatelné i nové kapacity, které byly v loňském roce připojeny do sítě. Zatímco fotovoltaika přidala 96 GW a větrníky 49 GW, nové jaderné zdroje jen necelých 9 GW.

V deseti z 31 zemí s jadernou energetikou už byla loni výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů (bez započítání vodních elektráren) větší než z jádra. Pokračují divoká tempa růstu alternativní elektřiny – u soláru o 29 procent a u větru o 13 procent, zatímco elektřiny z jádra přibylo jen 2,4 procenta.

V Evropě byly prakticky všechny nové elektrárenské kapacity z obnovitelných zdrojů (95 procent z větru, slunce a biomasy). Vítr už poskytuje 11,6 procent evropské elektřiny, a v Dánsku dokonce 41 procent. I v tom Německu to je 21 procent. Když porovnáme evropskou elektřinu, kterou do roku 2018 přidaly větrníky (371 TWh) a slunečníky (128 TWh) ve srovnání s rokem 1997, moc nás nevzruší, že za stejnou dobu poklesla výroba z jádra o 94 TWh.

Jinou věcí je, že v Česku nefouká a nesvítí a alternativní zdroje jsou u nás drahé, zatímco jádro laciné. Tak to aspoň do nás buší státní propaganda. Teď už to zástupce obnovitelných zdrojů opravdu rozčílilo, když ministr průmyslu Karel Havlíček, jinak slušný člověk, tvrdil v rozhovoru pro iDnes, že „všechny obnovitelné zdroje nás budou stát do roku 2030 přibližně jeden bilion korun“. Rozvoj nových obnovitelných zdrojů do roku 2030 – a v rozsahu větším než předpokládá vláda – nebude stát bilion, ale desetkrát méně, kolem 100 miliard korun, a většinu těchto nákladů lze zaplatit z emisních povolenek, ohrazuje se česká Komora obnovitelných zdrojů.

Komora OZE spočítala celkové náklady na veřejnou podporu pro nové obnovitelné zdroje, které se budou stavět mezi lety 2021 a 2030, na maximálně 118 miliard korun, tedy necelých 12 miliard průměrně ročně. Ovšem tento výpočet byl proveden pro celkový cíl 23 % spotřeby hrubé energie z OZE v roce 2030. Ten Česku navrhla jako kompromis Evropská komise, když odmítla český návrh, že by to mělo jen necelých 21 procent.

Ministr Havlíček teď v uvedeném rozhovoru oznámil, že náš návrh zvýší jen na 22 %. Takže ve skutečnosti půjde do desetileté podpory nových OZE ještě o méně než 118 miliard korun. Do výpočtu Komory OZE jsou přitom započítány i náklady na podporu akumulace elektřiny a tepla (celkem 26 miliard) a na posílení stability sítě a čisté dopravy prostřednictvím podpory výroby biometanu (10 miliard). „Bezpečně lze tedy tvrdit, že náklady na rozvoj obnovitelných zdrojů do roku 2030 budou v příští dekádě kolem 100 miliard korun,“ prohlašuje Komora OZE.

Pan ministr možná počítal i starou podporu, která byla nastavena v obdobích do roku 2010. Ta však neměla nic společného s náklady obnovitelných zdrojů, šlo o politické rozhodnutí, které mělo veřejnosti obnovitelné zdroje zhnusit a zachraňovat vysokou cenu elektřiny.

To první se povedlo, to druhé bude důležité teď. Jadernou energetiku může ovlivnit několik věcí, které jsou právě v běhu. První jsou ony ceny. Nástup obnovitelných zdrojů zastavil růst cen elektřiny. To je samozřejmě hrozba pro výpočty ekonomické schůdnosti extrémně drahých jaderných zdrojů. Druhé riziko spočívá v rostoucím pokrytí spotřeby elektřiny produkcí z obnovitelných zdrojů, to zase zmenšuje trh. Třetí je dostupnost energetické výroby běžným spotřebitelům, kteří vystačí s panely na střeše, případně i občas něco dodají do sítě.

S tou je spojena decentralizace výroby, která se tak stává méně ovlivnitelnou tržně přijatelnými rozhodnutími vlády. A k tomu přidejme obrovské investice, které teď míří do výzkumu a vývoje lepších baterií a dalších nástrojů pro vyrovnávání výkyvů produkce, když slunce zajde nebo přestane foukat. Blíží se doba běžné dostupnosti ostrovních řešení, kdy se prostě skupiny spotřebitelů odtrhnou od sítě.

Ale nejistota se vznáší i nad celkovou spotřebou elektřiny, až do našeho průmyslu sáhne hrubá ruka automatizace a digitalizace. Česká vláda se tváří statečně, ale rozbory OECD a dalších mazinárodních agentur varují, že v Česku je největší podíl výroby střední technologické úrovně, která se nejsnáze nahrazuje roboty a automaty. Nároky na energetickou spotřebu se mohou měnit. Jen pouhé zjednodušení automobilové výroby na auta na baterky nespíš sníží energetické požadavky tohoto průmyslu, i kdyby nakrásně (čemuž se nedá věřit) rozsah výroby zůstal zachován.

Zajímavé je, že i v onom nedostatečném návrhu českého energeticko-klimatického plánu je potlačen podíl elektřiny ze solárních a větrných zdrojů a nadsazen podíl biomasy. Značná část této biomasy by přitom měla být spalována v elektrárnách, takže by se drancovaly lesy a vytvořil nedostatek zdrojů pro malé obecní výtopny. Teď do toho vletěl kůrovec, který situaci trochu mění, ale tohle bylo ještě před tím. Výroba elektřiny z OZE měla dalších deset let jen stagnovat na podílu 14,2 procenta spotřeby. Komora OZE proto navrhuje zdvojnásobnit podíl elektřiny na 23,3 procenta a naopak snížit podíl biomasy pro velké uživatele.

Pokud jde o tu elektřinu, například ve větru nemáme skoro nic. Kdybychom tenhle segment chtěli posílit o 1,5 GW, jak požaduje Evropská komise, stačí postavit 500 větrníků s dnešní běžnou kapacitou 3MW. Že to lidé nechtějí? Na Západě to taky nechtěli, dokud se neujasnilo, že přednost dávají komunitním a družstevním elektrárnám. Prakticky všechno v Německu či Dánsku vzniká na tomto principu a pomáhá obecním rozpočtům a místním občanům. Také přírůstek solární energie by vystačil se střešními instalacemi.

„Přechod na obnovitelné zdroje přitom není hrozbou, ale naopak ohromnou příležitostí,“ píše KOZE ve své analýze vládního návrhu. „Čistá energetika zásadním způsobem zlepší stav ovzduší, vytvoří nová pracovní místa s vyšší přidanou hodnotou a díky decentralizaci zapojí obyvatele, energetická společenství, družstva a podnikatele do energetického systému.

Hnací silou transformace globální ekonomiky z fosilní na uhlíkově neutrální budou tři faktory: stále levnější fotovoltaika, větrné elektrárny a baterie. Větrné a solární elektrárny budou pokrývat téměř 50 % celosvětové výroby elektřiny do roku 2050. Více než tři čtvrtiny investic do nových energetických zdrojů bude směřováno do obnovitelných zdrojů.

Větrné (VTE) a fotovoltaické elektrárny (FVE) budou do roku 2030 levnější než provozní náklady výroby elektřiny z uhelných či plynových elektráren. Již nyní je elektřina z větrných a slunečních elektráren nejlevnější ze všech dostupných technologií.“

Výkyvy v síti mohou vyrovnávat plynové elektrárny, což je sice taky fosilní zdroj, ale trochu šetrnější než uhlí. Zemní plyn však může být zčásti nahrazován plynem obnovitelným. Říká se mu biometan a vzniká oddělením molekul metanu ze směsi bioplynu prostřednictvím speciálních membrán. Jedná se o nanotechnologii, nic snadného, český výrobce v tom teprve začíná, ale zatím jsou membrány dováženy hlavně z Německa. To neznamená, že je to nad české síly. Nedávno jsem byl oslněn výsledky české nanotechnologické firmy z Řeže působící v optice, kde chce hrát vůdčí světovou roli.

Biometan by se mohl přimíchávat do zemního plynu běžně v potrubí a mohl by sloužit buď při výrobě elektřiny nebo jako pohonná hmota pro automobily na CNG, vysvětlil ve středu novinářům Martin Schwartz ze sdružení CZ Biom. Bioplynky by měly přednostně zpracovávat biologicky rozložitelné odpady z produkce městských služeb. Nejvydatnější je gastro odpad z restaurací. Ten však příliš často končí ve směsném odpadu na skládkách nebo rozemletý v odpadních vodách. A ještě tam bude pár let končit, protože česká vláda nenašla odvahu pro odmítnutí dalšího odkladu zákazu skládkování.

Když to shrnu, zahleděnost do jádra mění ČR v zemi s houževnatým odporem k inovacím, ke změnám, kterým se stejně nevyhneme, k bezohlednému prosazování krátkodobé agendy ve zbytku času, který nabízí dobíhající politický cyklus. To je nepěkná vizitka vývoje, kterému teď říkáme honosně 30 let svobody. Babišův nukleární úder působí spíš dojmem, že někdo má té svobody šeredně málo a pro občany se s ní – alespoň v energetice – prakticky nepočítá.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.