Text Science Daily ZDE.

Pokud globální teplota vzroste o více než 1,5 °C nad úroveň před průmyslovou revolucí, můžeme překročit pět klimatických zlomových bodů ( tipping points), katastrofických scénářů, za kterými už není cesty zpět. Rizika se zvyšují s každou desetinou stupně dalšího oteplování, uvádí mezinárodní výzkumný tým v analýze zveřejněné v časopise Science.

Výzkum vedl David Armstrong McKay ze Stockholm Resilience Centre, University of Exeter a Earth Commission (Komise Země). Podle něj, „již nyní můžeme pozorovat známky destabilizace v částech ledových příkrovů západní Antarktidy a Grónska, v oblastech permafrostu, amazonských deštných pralesech a potenciálně se také převrací proudění v Atlantiku." (ZDE)

Mezinárodní vědecký tým kolem Stockholm Resilience Centre definoval celkem 16 bodů zlomu v životním prostředí na Zemi, které hrozí, pokud nedokážeme dostatečně rychle snižovat emise skleníkových plynů. Varování zní, že pět těchto bodů zlomu hrozí už při dnešních teplotách: odtávají ledové příkrovy Grónska a Západní Antarktidy, probíhá rozsáhlé náhlé tání permafrostu, hrozí kolaps důležitého oceánského proudění v Labradorském moři a zaznamenáváme masivní odumírání tropických korálových útesů. Avšak už při globálnímu oteplení o 1,5 °C se přesouvají další čtyři body zlomu z kategorie „možné“ do kategorie „pravděpodobné“ a pět se vynořuje jako „možné“.

Studie nepracovala s vlastními údaji, ale probírala data z více než 200 dokumentů publikovaných od roku 2008, kdy byly body zlomu v klimatu poprvé přesně definovány. Vědci shromáždil důkazy pro body zlomu, upřesnili jejich teplotní prahy a charakterizovali časové osy takového vývoje i jeho dopady. Ze shromážděných dat vyplynulo, že seznam potenciálních bodů zlomu je třeba rozšířit z devíti na šestnáct.

Výzkum byl zveřejněn před velkou konferencí Tipping Points: od klimatické krize k pozitivní transformaci, která proběhla v první polovině září na Univerzitě v Exeteru. David Armstrong McKay shrnuje, že světu určité body zlomu hrozí již teď a že s dalším růstem globálních teplot se stávají možnými i další. „Šanci na spuštění zlomu lze snížit rychlým snižováním emisí skleníkových plynů, které ale musí začít teď hned.“

Šestá hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) uvádí, že rizika spuštění klimatických bodů zlomu jsou vysoká v případě zvýšení průměrné globální teploty asi o 2 °C nad předindustriální úroveň a velmi vysoká v případě zvýšení o 2,5–4 °C.

Analýza stockholmského týmu naznačuje, že Země možná opustila „bezpečný“ klimatický stav už v době, když se oteplení přiblížilo k 1 °C. Podle zmíněného výzkumu tedy ani cíl Pařížské dohody, omezit oteplování pod 2 °C a nejlépe na 1,5 °C, nestačí. Podle tohoto hodnocení se pravděpodobnost bodu zlomu výrazně zvyšuje už v „pařížském rozmezí“ oteplení 1,5–2 °C a ještě vyšší rizika hrozí při teplotách nad 2 °C.

Studie tak poskytuje silnou vědeckou podporu záměru omezit globální oteplování na 1,5 °C, protože ukazuje, že za touto úrovní riziko bodů zlomu eskaluje. Máme-li mít 50 % šanci na zastavení oteplování na 1,5 °C, musí se globální emise skleníkových plynů snížit do roku 2030 na polovinu a do roku 2050 dosáhnout čisté nuly.

Spoluautor studie Johan Rockström, který je spolupředsedou Komise Země a ředitelem Postupimského institutu pro výzkum dopadu klimatu, konstatuje, že zatím směřujeme ke globálnímu oteplování o 2-3 °C a přibližujeme se tak k několika nebezpečným zlomům, které budou katastrofální pro lidi na celém světě. „Musíme udělat vše, co je v našich silách, každá desetina stupně se počítá."

Další spoluautor Tim Lenton, ředitel Global Systems Institute na Univerzitě v Exeteru a člen Komise Země, patří k těm, kdo se body zvratu zabývají od začátku, tedy od roku 2008. Nyní zjišťuje, že „jejich seznam se rozrostl a rizika, která představují, se zvýšila. Dramaticky." Proto vyzývá k radikálnímu urychlení dekarbonizace ekonomiky, ale doplňuje to i potřebou pozitivní sociální transformace. Požaduje spustit taky „pozitivní sociální body zvratu“, které transformaci k čisté energii urychlí.

Na základě paleoklimatických dat i současných pozorování a výstupů z klimatických modelů výzkumný tým dospěl k závěru, že je tu hned 16 biofyzikálních systémů zapojených do regulace zemského klimatu ( „výhybky“ nebo „spouštěče“), které mají potenciál dospět k bodu zlomu, kdy už se změna stává samoudržující.

To znamená, že jakmile jednou ledový příkrov, oceán nebo deštný prales překročí bod zlomu, bude se dále měnit do nového stavu i poté, když teplota přestane stoupat. Délka takového přechodu se může lišit od desetiletí až po tisíce let v závislosti na systému. Například ekosystémy a vzorce atmosférické cirkulace se mohou měnit rychle, zatímco kolaps ledové pokrývky je pomalejší, ale vede k nevyhnutelnému zvýšení hladiny moří o několik metrů.

Výzkumníci kategorizovali prvky spouštěčů změny v devíti systémech, které ovlivňují celý systém Země, jako je Antarktida a Amazonský deštný prales, a k tomu dalších sedm systémů, které by měly hluboké regionální důsledky. Mezi ty druhé patří západoafrický monzun nebo zánik většiny korálových útesů kolem rovníku. Ve srovnání s hodnocením z roku 2008 bylo přidáno několik nových prvků, jako je konvekce Labradorského moře nebo subglaciální pánve východní Antarktidy, zatímco arktický letní mořský led a jižní oscilace El Niño (ENSO) byly odstraněny pro nedostatek důkazů o dynamice změny.

Spoluautorka Ricarda Winkelmannová, výzkumnice z Postupimského institutu pro výzkum dopadu klimatu a členka Komise Země, říká: "Důležité je, že mnoho prvků změny v zemském systému je propojeno, proto je tu další vážný problém kaskádového vývoje. Interakce těchto prvků také mohou snížit kritické teplotní prahy, kdy se začnou dlouhodobě destabilizovat.“

Armstrong McKay uzavírá: "Udělali jsme první krok k aktualizaci poznatků o rizicích bodů zvratu. Vzniká naléhavá potřeba hlubší mezinárodní analýzy, zejména interakcí spouštěcích prvků, k níž Komise Země zahajuje projekt vzájemného porovnávání modelů bodů zvratu ("TIPMIP")."

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele