Od začátku loňského roku je to pořád stejné. Výkazy ekonomické kondice naší republiky kolísají kolem čáry ponoru. Teď jsme dostali další předběžnou informaci ČSÚ za druhé čtvrtletí, která se bude ještě upřesňovat, ale nečekejme nic jiného, než čemu se říká „černá nula“. Nic moc, jen o fous v plusu. (ZDE)

Očekávání veřejnosti jsou však negativní. Sledují se trošku prorockým statistickým ukazatelem, kterému se říká indikátor důvěry. Ten zaznamenává, zda je víc očekávání, že bude líp, nebo naopak, že bude hůř. Teď je bohužel víc těch druhých. Indikátor důvěry proto není nad stovkou, což by hlásilo optimismus v řadách průmyslu i domácností, ale pod stovkou, tedy že důvěra není a jsme na cestě bídy. Uvedený indikátor přitom padá docela rychle, jak ukazuje červencový pokles skoro o tři procentní body na 95 bodů. (ZDE)

Důvody známe. Rozvrácené trhy válkou a sankcemi, které dopadají nejvíc na nás. Chabá zahraniční poptávka, když všechno zajímavé na trhu obsazuje dokonalejší a levnější Čína. A drahá energie. Průměrné čtvrtletní ceny elektřiny za dodávky pro průmysl celkem v Česku se od začátku roku vrátily k nejvyšším hodnotám nad 5 tisíc korun za megawatt, a to je cena bez DPH a dalších daní a poplatků.

Co vynese taková vyhublá ekonomika na daňových příjmech? Vláda má velké oči, pokud jde o extrémně náročné výdaje za stovky miliard korun. Jednou jaderná elektrárna, jindy jaderné bombardéry. Od začátku roku 2022 Fialova vláda navýšila státní dluh o více než půl bilionu korun. Jen v loňském roce dluh vládních institucí stoupl o 233 miliard na 3,3 bilionu korun. Jen úroky tohoto dluhu už budou stát 100 miliard korun ročně. (ZDE)

Úsměvně působí, jak se vláda v květnu kasala, že „vrátí Česko do formy“:

„Název Česko ve formě vystihuje hlavní společný cíl této vlády, tedy dostat opět naši republiku do situace, kdy zásadně změníme trend rostoucího zadlužování našeho státu, a tedy budoucích generací.“ (ZDE)

Jenže Česko není ve formě, jak ohlašuje i stávková pohotovost odborových svazů státních zaměstnanců nebo neschopnost ministerstva financí aspoň naznačit, jak chce dát dohromady státní rozpočet. Ono to nejspíš ani nejde. V loňském roce státní příjmy přifukovala inflace, ta už prakticky vyhasla, ale finanční nároky státu nikoliv.

Kdybychom se zaměřili na ty realistické potřeby financování, kam nepočítám jádro nebo stíhačky, vidíme zoufalství ministrů, kteří jsou pod tlakem dorovnat obrovskou ztrátu reálných příjmů neprivilegovaných resortních zaměstnanců. Ministr školství by potřeboval desítky miliard korun navíc a ministři zdravotnictví, vnitra nebo místního rozvoje také, pokud nemají být terčem hněvu lidu.

Souběžně s růstem zadlužování a poklesem indikátorů důvěry mrazí nad další nepříjemnou statistikou – český zpracovatelský průmysl je skoro rok a půl v deflaci. Pokračuje tam trvalý pokles průměrných cen výrobků a služeb. (ZDE)

Musíme tedy započítat pokles produkce, v květnu byla o 3,2 procenta nižší než před rokem, a pokles cen. Tempo nových zakázek se vrací k nule. Tohle není obraz Česka ve formě. Z tohohle se nedá vyčíst, že bude líp.

Relativně lepší situace je v automobilovém průmyslu, který vyrobil v prvním pololetí o pět procent více osobních a lehkých užitkových aut než ve stejném období loňského roku. Konkrétně to bylo 774 tisíc aut, ale pohled do dlouhodobějších dat ukazuje, že to není ani polovina 1,6 milionu aut vyrobených za rok 2016. To byl český vrchol před nástupem elektromobility. Proto vnímám mnohem radostněji fakt, že z toho skoro 50 tisíc nových českých aut už bylo elektrických. I s hybridy už představují 8procentní podíl výroby.

Už jsem psal o tom, že Škoda jde do elektromobility naplno, za šest let už chce vyrábět polovinu aut elektrických. To je jeden signál zásadní transformace průmyslu, který nedbá na vzdechy politiků a směřuje k bezuhlíkové budoucnosti. Dalším je aktivní snaha vyvléci se ze smyčky vysokých cen elektřiny, které chce vláda zafixovat na desetiletí investicemi do jádra. Firemní sektor zvyšuje instalace solárních elektráren a jde za ním zhruba polovina letošního přírůstku fotovoltaiky o půl gigawattu špičkového výkonu.

Domácnosti trochu přibrzdily, ale firmy to vyrovnaly. Snáze se vyrovnaly s podmínkami, ke kterým patří investiční dotace z Národního plánu obnovy. Ona i docela malá střešní elektrárna vyžaduje jistou odbornost, pokud se někde nemá něco přehřívat až hořet. Nemluvě o ekonomickém plánování, ve kterém vás může zaskočit, že nespotřebovanou elektřinu v některých hodinách prostě neprodáte, a když jí přesto pustíte do sítě, musíte za to zaplatit.

Jenže od čtvrtka se začne situace měnit. Začne fungovat – doufejme – Energetické datové centrum, byť zatím s okleštěným okruhem služeb. Ale to byla podmínka, aby mohly začít fungovat komunitní energetiky. Ty větší budou mít energetické manažery, kteří budou řešit složitější otázky profesionálně. Začne narůstat kapacita decentrální energetiky pro vyrovnávání sítě za pomoci akumulace nebo řízení vlastní spotřeby.

Právně je to pořád motanice, která brání plnému využití výhod rozptýlené energetiky, ale trend je jasný. Tady bych důvěru v budoucnost měl. A nejde jen o ty prachy. Jde i o svobodu na centrálních dodavatelích, kteří nás přestanou mít v hrsti. Jestli to někomu pomůže dostat se do formy, tak to budou komunity, sdružené obce, regiony.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele