Zásahy amerického prezidenta Donalda Trumpa v podobě obchodních válek, jako ta s Čínou, krátkodobě bolí, ale dlouhodobě jsou užitečné pro snížení přehnaných závislostí. I když Trump sám moc jasně neví, co zrovna dělá. Proto poslední kolo americko-čínských obchodních jednání připomínalo grotesku od skupiny Monty Python. Americká delegace ve složení ministr financí Steven Mnuchin a ministr zahraničního obchodu (obchodní představitel USA) Robert Lighthizer v Šanghaji předložila Číňanům ultimátum, aby převzali americký model neoliberální politiky, čínský vicepremiér Liu He to odmítl, a hosté odjeli s příslibem, že v září si to zopakujeme znovu, tentokrát ve Washingtonu.

Jestli to stálo za tu cestu, těžko říci, ale o den později prezident Donald Trump uvalil další sadu dovozních cel na čínské zboží za 300 miliard dolarů. Celní sazba činí 10 procent a platí vlastně na vše, co dosud nebylo postiženo stávajícím clem ve výši 25 procent. Prezident Trump zároveň ohlásil, že cla může zvyšovat i nad oněch 25 procent. Den předtím Fed s funkcí centrální banky – poprvé za deset let - snížil úrokové sazby o čtvrt procentního bodu. Měl to být izolovaný krok s poukazem na nejistotu v obchodních vztazích. Když však Trump hned na to nejistotu ještě zvýšil, jako by si řekl o další pokles sazeb.

S úzkým propojením americké a čínské ekonomiky je nejspíš konec. A protože pozornost amerického prezidenta je těkavá, zpozorněli i ti, na které dosud nepřišla řada. Nedá se však říci, že hospodářská politika DonaldaTrumpa nemá logiku. Snaží se zvrátit trend, který je v globalizaci logický, když se počáteční obchodní výhody vrátí jako bumerang v podobě výhod soupeře.

Není to tak složité. Prozření začne ve chvíli, když hromady krabic s laciným dováženým zbožím zlikvidují obory, kterými byli dosud spotřebitelé zásobováni z domova. Lidé snadno dají přednost tomu levnějšímu, ale ani tahle sleva není úplně zadarmo. Brzy ji pocítí v tlaku na vlastní mzdy. Jejich konkurencí už přestali být dělníci v sousední fabrice, ale stali se jimi desetkrát hůř placení kolegové někde v rozvojovém světě. To se nedá dlouho vydržet, a tak se fabrika v USA zavře a výroba přenese z domácího břehu (off-shore) někam za moře.

Pak ovšem není z čeho vybrat daně, takže se musí šetřit, nejen na veřejných školách a zdravotnictví, ale taky na oddalování rekonstrukce rozpadající se infrastruktury, od dálnic až po elektrické přenosové sítě. Státní zadlužení přesto dramaticky roste a dává příležitost ke konfliktům s Kongresem nad těžce vyjednávaným popouštěním dluhové brzdy. Roste i obchodní schodek a závislost na těch, kdo místo plateb přijímají americké státní dluhopisy. Co bude, až to Čínu omrzí?? Stačí, když o tom začne mluvit…

Trump už zkusil, jak z toho ven, když nabízel daňové zvýhodnění pro každého, kdo vyrábí doma, a zejména, když tam přenese výrobu ze zahraničí. Byla to součást Trumpovy daňové revoluce, kterou Kongres sice trochu očesal, ale výsledkem je pokračující konjunktura. Počet pracovních míst dokonce překvapivě roste, v červenci o 164 tisíc, nezaměstnanost je na nevídaných 3,7 procenta. Jenže místa rostou v mizerně placených službách a počítají se i úvazky s nulovým počtem hodin (práce je jen, když někdo zavolá). Jiné statistiky ukazují, že veškeré přírůstky výnosů míří na stále stejnou adresu, k hornímu jednomu procentu.

A není ta konjunktura taky výsledkem něčeho jiného? Do hry vstupuje obrovský objem státní pomoci domácí ekonomice v podobě nejrůznějších zvýhodnění, jako byla záchrana bank za peníze ze státního rozpočtu, kvantitativní uvolňování v měnové politice, obrovské zbrojní zakázky, rostoucí celní ochrana, téměř násilné vynucování odbytu v zahraničí, například zemního plynu z frakované těžby, nebo sankční potírání konkurence. Nemluvě o nejrůznějších dotačních programech pro zemědělství a další obory.

Proto muselo Číňany pobavit, když jim americká delegace začala vyčítat státní podporu výzkumu, podmiňování zahraničních investic převodem know-how nebo spolupráci státních podniků se státními bankami. Každý stát má nějakou hospodářskou politiku. Ostatně tohle je silová hra, o nějakou fair play Američanům vůbec nejde. Proto také blokují doplňování rozhodčí komise Světové obchodní organizace, která tak příští rok ztratí schopnost zahajovat nové případy.

Nejviditelnější americkou komplikací, která z Trumpovy obchodní války s Čínou zatím vzešla, je praktická ztráta odbytu sóji. Číňané ji začali brát z Brazílie. Vzniklo to jako odveta na první sadu amerických dovozních cel „na obranu národní bezpečnosti“ USA. Čínská protihra docela zabrala, protože zasáhla voliče na zemědělském Středozápadě, jejichž hlasy mohou rozhodnout o případné obnově Trumpova prezidentského mandátu roku 2020.

Výsledkem bylo příměří po setkání Trumpa s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem v japonské Osace na červnové schůzce skupiny G-20. Čína zároveň slíbila obnovu nákupů, ale to není tak snadné, když se předtím v atmosféře nejistoty sójou předzásobila. Okázalé hudrování americké delegace, že partner málo spěchá, je však jen jedním symptomem nabubřelého přístupu Washingtonu. Především chce Pekingu nadiktovat pravidla hospodářského provozu, která ruší všechny politiky, jimiž se Čína stala v uplynulých třiceti letech nejrychleji rostoucí zemí světa. Nejspíš jde o to, že byly úspěšné až příliš a dostaly Spojené státy do situace, kdy v některých oborech, jako je 5G nebo umělá inteligence, začínají zaostávat.

Jenže nelze vrátit, aby pro americký kapitál v zahraničí platily jen ty nejvýhodnější podmínky, a všichni ostatní se museli přizpůsobovat, aby mu svými schopnostmi náhodou nepřekáželi. Netřeba se divit Donaldu Trumpovi, že se o něco takového pokouší, je to součást americké kultury a vytváří mu to vnitropolitickou podporu. Jinou věcí je, že s tím neuspěje a nasype písek do soukolí globalizace. Pro nadnárodní společnosti, které si zvykly vyrábět souběžně a provázaně na spoustě míst obou polokoulí, je to nepochybně obtíž. Ekonomové to kritizují. To je však pohled sledující jen bezprostřední efekty a jen zájem onoho horního jednoho procenta.

Dlouhodobě je to nevyhnutelné. Nelze se věčně bránit decentralizaci a většímu prospěchu pro ty, kdo opravdu vyrábějí. Jen u některých oborů, jako je mikroelektronika, dnešní systém možná není nahraditelný. Ukazuje to příklad Huawei, kde se zablokoval její přístup k velkým americkým a evropským projektům pod záminkou hrozby pro národní bezpečnost. Když se zjistilo, že to bez Huawei nejde, začalo se argumentovat stejnou národní bezpečností ve prospěch pokračování spolupráce.

Nicméně přílišná závislost na zahraničních partnerech a přílišná provázanost se zcela odlišnými zájmy je skutečně nebezpečná. Už tím, jak snadno lze takovou spolupráci narušit. Trumpovy zmatené akce tak vyznívají ve prospěch zdravého trendu, podobně jako jeho snaha zbavit se nekonečných a bezvýsledných zahraničních konfliktů. Možná měla ochabujícího hegemona usměrňovat silnější Evropská unie, ale ta nenašla odvahu, našla ji až Čína. Jistě by to šlo zařídit i tak, aby z toho nemělo prospěch jen horní jedno procento. Ale to už je domácí boj, a ten se odhrává v probíhající volební kampani především na radikálním křídle Demokratů.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

{relatedarticles title="Psali jsme:" articles="590015,589477,588932,587643" /