Máme zvedat minimální mzdu? A nebylo toho mzdového růstu už nějak moc? Podle statistik ČSÚ průměrné mzdy vzrostly meziročně o 11 procent! Jenže to vypovídá stejně hluboce jako informace o průměrné teplotě v nemocnici, jak říkával Valtr Komárek. Co se dozvíte, když sečtete teploty pacientů, kteří se zmítají v horečkách, s těmi, kdo už sní věčný sen v chladících boxech na prosektuře? Pokud jde o ty mzdy, hlavní ekonom Patrie Jan Bureš upozorňuje na silný vliv jednorázových přídavků zdravotníkům, kde šly mzdy opravdu hodně nahoru, a na sektory, jako je pohostinství nebo část průmyslu, kde se zvedají z propadu, a zatím nedosáhly hodnoty před pandemií.

Bureš upozorňuje (ZDE), že ve společnosti přibývá lidí, kteří pobírají extrémně nízký příjem. „To je nějakých 40 až 70 procent mediánové mzdy, v praxi zhruba mezi 11 až 17 tisíc korunami čistého. Takových lidí v průběhu pandemie přibývá.“ (ZDE)

To spodní číslo zhruba odpovídá dnešní minimální mzdě 15 tisíc korun po zdanění a pojištění. Fakticky znamená zároveň poukázku na různé formy sociální pomoci. Stačí si představit, že je třeba uhradit nájem na úrovni 8 tisíc korun nebo náklady cesty do práce, a to mluvíme někom mladém a svobodném. Extrémně nízké mzdy tedy znamenají nižší náklady zaměstnavatele na úkor vyšších nákladů státu. Jsou součástí mechanismu, ve kterém mají silné slovo státní příspěvky zaměstnancům na něco, co by jinak musel uhradit zaměstnavatel formou mzdy. Jsou tedy státní dotací nevýkonným a bezperspektivním podnikům.

Ale možná se tato charakteristika vztahuje jen na nevýkonné a bezperspektivní podnikatele a zaměstnavatele. Řeči o volném trhu nebo výzvy, aby stát svými požadavky nepřekážel podnikání, jsou zde jednoduše směšné. Nicméně podobné výkřiky provázely návrh ministryně práce Jany Maláčové (ČSSD), aby vláda svým nařízením zvedla minimální mzdu na 18 tisíc korun. To by znamenalo, že čistá mzda dostoupí k oněm 15 tisícům, které nejsou žádný zázrak, ale ze dvou takových příjmů už může rodina trochu žít. Samozřejmě, že se nesmí zajímat o několikanásobně vyšší nejnižší mzdy v Německu nebo Rakousku, to by jí zkazilo radost.

Nejpozoruhodnější jsou tvrzení, že zvýšení minimální mzdy – znovu, násobně nižší než u západních sousedů! - ohrožuje konkurenceschopnost české ekonomiky. Třicet let po revoluci!! Zaznívá dokonce z Hospodářské komory, přestože tam působí vzdělaní lidé. Konkurenceschopnost ekonomiky ve skutečnosti ohrožuje něco zcela jiného. Ohrožují ji státní polštáře, které umožňují podnikatelsky přežít i těm, kdo to prokazatelně neumějí. Těžko je charakterizovat jinak, když je ohrožuje pohyb minimální mzdy.

Česká konkurenceschopnost je ve skutečnoti ohrožována obrovskými požadavky na umrtvení státních příjmů neproduktivními výdaji, které nahrazují to, co nedal zaměstnavatel. O to méně peněz zbyde na investice nebo na školství a výzkum, kde konkurenceschopnost může dostat opravdovou šanci.

Závislost české ekonomiky na obrovském množství nejlacinější práce se projevuje i v neutuchajících požadavcích podnikatelské sféry na dovoz zahraničních dělníků ze zemí, z jejichž pohledu není česká bída tak nápadná. To už může být podstatně dražší než nějaké příspěvky na bydlení nebo sociální výpomoc lidem z kategorie „pracující bídy“. Upozornila na to pražská hlavní hygienička Zdeňka Jágrová. Jak uvedla v rozhovoru pro Seznam Zprávy, za horšící se epidemiologickou situací v hlavním městě jsou zčásti cizinci. Problém však není se studenty, kteří se vrací na fakulty a do dalších škol, ale se zahraničními dělníky, kteří porušuji pravidla přihlašovací povinnosti při příjezdu. To znamená, že pokud jsou nemocní, nákazu šíří, ale nedají se trasovat.

„Formulář se pravidelně kontroluje na letištích, ale jenom namátkově při ostatních vstupech do země, protože jsme v Schengenu. Ale víme, že spousta lidí se do České republiky dostane bez vyplněného formuláře,“ vysvětluje Jágrová. I když však formulář vyplní, stačí, když uvedou špatné telefonní číslo a hygienici jsou s trasováním v háji, protože jinou možnost, jak je kontaktovat, nemají. (ZDE)

Politici rádi předvádějí neústupnost v odmítání migrantů, ale těch je u nás fakticky hrstka. Zato zahraničních pracovníků u nás pracovalo před pandemií asi 600 tisíc s povolením a další stovky tisíc nejspíš nelegálně. Čerstvější čísla nejsou. Stavebnictví se bez nich prakticky neobejde. Největší počet pochází z Ukrajiny a Slovenska, další jsou z Polska, Balkánu, i ze vzdálenějších částí světa. Dodávají je pracovní agentury, které za to pochopitelně dostanou část jejich minimální mzdy. Za víc lidí je větší vývar, ty je brzdit nebudou.

Zahraniční pracovníci většinou působí v regionech, a tak problémy, které jsou s nimi spojeny, pronikají jen do regionálního tisku. Už na začátku pandemie bylo zřejmé, že extrémní počty těchto lidí v pohybu vytvářejí regionální jádra nákazy bez možnosti nějakého státního zásahu. Ale tady se přesouváme do řádově vyšších státních nákladů, které bychom si v civilizovanější ekonomice mohli ušetřit. Náklady pandemie se počítají v bilionech korun.

Úsporu na těch, pro které je české málo násobkem toho, co by dostali doma, tedy opravdu nechceme zadarmo. A není jiná cesta, jak z toho ven, než zvyšovat minimální mzdy a podporovat inovativní podnikání, které bude lacinou práci nahrazovat prací za mzdy umožňující důstojný život. Pokud chce někdo bojovat za svobodu, měl by se zaměřit na okleštěná práva a možnosti obcí, například v energetice, aby mohly nabízet občanům s žebráckými mzdami lepší alternativu například budováním energetické a později třeba i potravinové a další soběstačnosti, spolu s vějířem navazujících lokálních služeb.

Oslabování konkurenceschopnosti přichází i odjinud. Česká národní banka je natěšená na růst úrokových sazeb, jak sděluje agentuře Reuters člen bankovní rady Tomáš Holub. V nejbližších dnech by měla vzrůst o půl procentního bodu. Reuters to vyhodnocují jako signál, že dojde k nejrazantnějšímu utažení sazeb od roku 1997. Podle Holuba by se mohlo podobně postupovat i v listopadu. (ZDE)

Pro ty, kdo si to nemůžou pamatovat – Česko tehdy procházelo měnovou krizí. Hrozí něco takového? Meziroční spotřebitelská inflace v srpnu zrychlila na 4,1 procenta. Když se však podíváme na vývoj v minulých měsících, vidíme obrovskou špičku, která je hnána zadrženou poptávkou po více než roce omezených nákupů a zavřených restaurací. Zpočátku do toho vstupovaly výrazné zahraniční vlivy, jako bezpříkladný čínský hospodářský růst, který zvyšoval poptávku po ropě. Ten však už ustal. Znovu tam pronikla pandemie a v Číně navíc začínají fungovat silná klimatická opatření a zároveň nevídaná regulace finančního sektoru. Růst už tedy není to hlavní. Tlak na inflaci klesá.

Čerstvý hospodářský výhled OECD, potvrzuje, že zejména v Evropě to nebude s tou inflací tak hrozné. Vyletěla, a zase odezní. Třeba ceny ropy vzrostly více jak dvojnásobně proti hodnotám z loňského jara, ale to přece byla doba největšího propadu, kdy světová ekonomika v pandemii stála. Teď je ropa jen dvacet procent nad cenami před pandemií. V Německu, u našeho nejvýznamnějšího hospodářského partnera, by proto inflace neměla překročit 3 procenta letos a za rok dosedne na 2 procenta. Američané budou o jeden procentní bod výše, ale to ať si řeší jejich Fed. (ZDE)

Jenže ČNB nejde ani tak o inflaci, jako o kurz koruny. Pořád mají na hrbu ty dva biliony korun, které potřebovali na dodržení “kurzového závazku“, kdy byla koruna nalepena na silně podhodnocený kurz 27 korun za euro. S tím skončila už na jaře 2017, ale nadbytečných zahraničních rezerv, na které vydala ony dva biliony korun, už se zbavit nedokázala. Nezbyde, než vymítat čerta ďáblem. Na začátku chtěla korunu slabší, proto ji prodávala. Teď ji naopak potřebuje silnější, aby se lépe prodávaly zahraniční rezervy. Silnější koruna znamená, že eura či dolary loupíte za méně korun než do roku 2017, máte tedy zisk.

K silnější koruně se dostaneme jen tak, že budeme mít vyšší úrokové sazby než jinde, protože pak bude mít ten, kdo má koruny, větší výnos než jinde. Napřed si ale ty koruny musí koupit, a to bude zvyšovat jejich kurz. Až bude dost vysoký, karta se obrátí a začne vysněný výprodej. V bilanci ČNB to proběhne trochu nepříjemně. ČNB se sice zbaví rezerv, ale rozdíl, za které je koupila a potom prodala, se projeví jako účetní ztráta. Jak je vidět, operace, do kterého se pustila v revoluční den 7. listopadu 2013, bylo zpupným pokusem o manipulaci trhu a jeho stopy nás budou dlouhodobě trápit jako „dědičný hřích“ naší centrální banky.

ČNB si tedy hojí své bolístky a my můžeme jen počítat, kolik nás to bude stát. Zdražení ekonomiky bez dalšího znamená snížení její konkurenceschopnosti.

Něco z toho schytá státní dluh. Když se úrokové sazby zvednou o jedno procento a vláda bude potřebovat pokrýt schodek kolem 400 miliard korun, není to tak hrozné, pouhé čtyři miliardy. Ale to je jeden schodek za jeden rok. Průměrná splatnost státního dluhu ve výši asi 2,4 bilionu korun je někde kolem pěti let. Náklady dluhu přitom mohou vzrůst mnohem výrazněji. Na začátku totiž držitelé českého státního dluhu prodělají, protože nové vyšší sazby znamenají, že staré dluhopisy s nižší sazbou už se dají prodat jen za nižší cenu, než byly nakoupeny. A protože státní dluh obvykle kupují jedni a ti samí, budeme muset investorům tu ztrátu nějak kompenzovat, asi vyšším výnosem, aby je to pořád bavilo.

Vyšší sazby se promítnou do celé ekonomiky. Řekněme, že 30 procent ekonomiky je přímo závislých na finančních službách. České HDP je 6,5 bilionu korun. Když se dva biliony korun zatíží procentem úroků navíc, mluvíme o dvaceti miliardách navíc, aniž se něco stalo. Vyšší sazby jsou přesunem bohatství z reálné ekonomiky do finančního sektoru a bank. Co to udělá, nevíme. V čase kolem roku 1997, kdy proběhla ona zmiňovaná česká měnová krize (asijská nemoc, prý to přišlo z Thajska), vylétly sazby natolik, že naopak vyvolávaly inflaci. Když pak tyto sazby padly, koruna začala úlevně posilovat.

Také „kurzový závazek“ patří k polštářům české ekonomiky, které ve skutečnosti vůbec nepotřebuje. Česká ekonomika přece nemůže být tak slabá, když se podílí – jako subdodavatelé německých firem - na exportu do celého světa. Zahraniční investice v Česku jsou dokonce výrazně výnosnější než jinde.

Jenže neuvěřitelná lehkost žití bez polštářů platí pro lepší polovinu české ekonomiky, zatímco druhá v těch polštářích juž dlouhá desetiletí hnije a blokuje šance zlepšení. Takže minimální mzdu je třeba rozhodně posílit. A možná bychom potřebovali i nový zákon o ČNB.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele