Máme zvedat minimální mzdu? A nebylo toho mzdového růstu už nějak moc? Podle statistik ČSÚ průměrné mzdy vzrostly meziročně o 11 procent! Jenže to vypovídá stejně hluboce jako informace o průměrné teplotě v nemocnici, jak říkával Valtr Komárek. Co se dozvíte, když sečtete teploty pacientů, kteří se zmítají v horečkách, s těmi, kdo už sní věčný sen v chladících boxech na prosektuře? Pokud jde o ty mzdy, hlavní ekonom Patrie Jan Bureš upozorňuje na silný vliv jednorázových přídavků zdravotníkům, kde šly mzdy opravdu hodně nahoru, a na sektory, jako je pohostinství nebo část průmyslu, kde se zvedají z propadu, a zatím nedosáhly hodnoty před pandemií.

Bureš upozorňuje (ZDE), že ve společnosti přibývá lidí, kteří pobírají extrémně nízký příjem. „To je nějakých 40 až 70 procent mediánové mzdy, v praxi zhruba mezi 11 až 17 tisíc korunami čistého. Takových lidí v průběhu pandemie přibývá.“ (ZDE)

To spodní číslo zhruba odpovídá dnešní minimální mzdě 15 tisíc korun po zdanění a pojištění. Fakticky znamená zároveň poukázku na různé formy sociální pomoci. Stačí si představit, že je třeba uhradit nájem na úrovni 8 tisíc korun nebo náklady cesty do práce, a to mluvíme někom mladém a svobodném. Extrémně nízké mzdy tedy znamenají nižší náklady zaměstnavatele na úkor vyšších nákladů státu. Jsou součástí mechanismu, ve kterém mají silné slovo státní příspěvky zaměstnancům na něco, co by jinak musel uhradit zaměstnavatel formou mzdy. Jsou tedy státní dotací nevýkonným a bezperspektivním podnikům.

Ale možná se tato charakteristika vztahuje jen na nevýkonné a bezperspektivní podnikatele a zaměstnavatele. Řeči o volném trhu nebo výzvy, aby stát svými požadavky nepřekážel podnikání, jsou zde jednoduše směšné. Nicméně podobné výkřiky provázely návrh ministryně práce Jany Maláčové (ČSSD), aby vláda svým nařízením zvedla minimální mzdu na 18 tisíc korun. To by znamenalo, že čistá mzda dostoupí k oněm 15 tisícům, které nejsou žádný zázrak, ale ze dvou takových příjmů už může rodina trochu žít. Samozřejmě, že se nesmí zajímat o několikanásobně vyšší nejnižší mzdy v Německu nebo Rakousku, to by jí zkazilo radost.

Nejpozoruhodnější jsou tvrzení, že zvýšení minimální mzdy – znovu, násobně nižší než u západních sousedů! - ohrožuje konkurenceschopnost české ekonomiky. Třicet let po revoluci!! Zaznívá dokonce z Hospodářské komory, přestože tam působí vzdělaní lidé. Konkurenceschopnost ekonomiky ve skutečnosti ohrožuje něco zcela jiného. Ohrožují ji státní polštáře, které umožňují podnikatelsky přežít i těm, kdo to prokazatelně neumějí. Těžko je charakterizovat jinak, když je ohrožuje pohyb minimální mzdy.