Když budete dlouhodobě držet řídítka bicyklu ve stále stejném směru jako teď, namlátíte si a zničíte kolo, varuje Národní bicyklová rada, kterou jsem zřídil a obsadil sám sebou. K tomuto hnutí mysli mě přimělo přečtení zprávy Národní rozpočtové rady. Ta vraští čelo nad stavem českých veřejných financí, pokud budou celých příštích 50 let dělat furt to samé, bez ohledu na to, co se kolem děje. Obává se jak to děcko, že skončíme hůř než Řecko.

Přeháním, ale první Zpráva o dlouhodobé udržitelnosti českých veřejných financí skutečně nabízí představu, že nás stárnoucí populace plná důchodců pohltí, takže když se neudělá nic – a co by se dalo od vlád a parlamentů čekat jiného – dluh sektoru veřejných institucí ČR může roku 2068 dosáhnout až 230 procent HDP. Pro zajímavost, Řecko to dotáhlo na něco pod 180 procent HDP a od roku 2011 se tam drží dodnes, díky úsporným opatřením, které mu nadiktovali finančníci.

Zprávu o černé české fiskální budoucnosti sestavila Národní rozpočtová rada ustavená podle loňského zákona o rozpočtové odpovědnosti. Nejsou to žádní pytlíci, proto hned v úvodu zmiňují, že Česko roste rychlejším tempem než ekonomiky vyspělých zemí, a dokonce tak poroste i nadále, což posílí naše daňové příjmy. Leč co platno, důchodci to zhltnou jako malinu.

Mohlo by se stát tohle:

„Pokud nedojde ke konsenzu v otázce řešení udržitelnosti důchodového systému, dluh sektoru veřejných institucí zejména ve druhé polovině padesátileté projekce explozivně poroste. Důvodem budou zejména stálé primární deficity v období po roce 2030, kdy budou postupně do důchodu odcházet silné populační ročníky 70. let minulého století. Schodky důchodového systému vyvrcholí kolem roku 2059, kdy budou patrně přesahovat 5 % HDP ročně.

Rychlejší růst výdajů v porovnání s příjmy by sám o sobě prohloubil dluh sektoru veřejných institucí na úroveň kolem 180 % HDP. Překročení dluhové brzdy, jež je nyní zákonem stanovena na 55 % HDP, a následné další zvyšování zadlužení by ale vyvolalo reakci finančních trhů, na nichž si stát obstarává zdroje prodejem dluhopisů. Investoři by při zhoršujícím se stavu českých veřejných financí požadovali za svoje prostředky rizikovou prémii, která by se projevila nárůstem reálných úroků. To by vývoj dluhu ještě zhoršilo a země by se tak ocitla v dluhové pasti.“

Dovolil jsem si zdůraznit to podstatné. Riziko na nás vyjukne už za nějakých třicet let. Jestli si vzpomínáte, podobně nás strašíval Řeckem už nejlepší ministr financí Miroslav Kalousek, a jistě by toho dosáhl, kdyby měl víc času. Každá předpověď se samozřejmě nepovede, jak doložil na vlastním příkladu, když se jeho prognóza pětiprocentního růstu ekonomiky během roku naplnila, avšak s opačným znaménkem jako pětiprocentní propad.

České řecké strašidlo tedy znovu vylezlo z politického záhrobí, ale už je poučenější, jeho předpověď – jak jste si všimli – už slibuje propady rovnou, a dokonce více než pětiprocentní. Přesněji se jedná o schodky důchodového systému „kolem roku 2059“, takže to klidně může nastat i o pár měsíců dřív.

Jak se zachráníme? Měli jste dávat pozor, když mluvil Kalousek. Jeho družina nás naléhavě žádala, abychom lidem, kteří ekonomice rozumí tak důvěrně jako on, svěřili své úspory a třicet let se neptali, co se s nimi děje. To skutečně pár lidí zkusilo, bylo jich asi 80 tisíc z nějakých pěti milionů platících pojištěnců, a zbytek je se zájmem pozoroval, co to udělá. Povzbudilo to i volební chování, protože spousta lidí pak přišla k urnám s vědomím, že to pomůže tu šílenou penzijní reformu zrušit (jako si ji předtím zrušili i Slováci, Maďaři a Poláci).

Národní rozpočtová rada nespadla z nebe. Vznikla podle zákona, kterým - když to znovu přeženu - parlament a vláda sebekriticky přiznávají, že jsou partou nezodpovědných diletantů. Když je necháme bez dozoru, budou se handrkovat o peníze na největší evropské akvaparky někde v opuštěné vyschlé vysočině a bude jim jedno, že to zatíží příští generace. Odborná péče o rozpočtovou odpovědnost není český nápad, přišlo to z Bruselu, ale kývli jsme na to a výsledkem bylo zvolení – kým jiným než sněmovnou – tří členů rady, kteří byli pověřeni dohledem nad chováním našich fiskálních tajtrdlíků.

Předsedkyně Eva Zamrazilová je uznávaná znalkyně dluhových trhů, Richard Hindls je špičkový statistik a bývalý dlouholetý rektor Vysoké školy ekonomické, kterou za svého působení značně zcivilizoval, a Jan Pavel, rovněž z VŠE, je specialista na veřejné finance. Proč z těchto kvalifikovaných lidí padají takové krkolomnosti? No, nevymysleli si to, takový je zákon, mají se zahledět do dáli 50 let na principu přímého prodloužení dnešní praxe. Dáte tam čísla a zatočíte klikou. Jenže něco takového je bohapusté plýtvání jejich intelektem. Když se tři takto znalí odborníci dali dohromady a mají k dispozici servis celého úřadu, mohli by nabídnout užitečnější produkci.

Oni sami si toho jsou pochopitelně vědomi a opatrně to ve své zprávě naznačují, když poznamenávají hned v úvodu, že se přirozeně nabízí otázka, zda je vůbec účelné s tak dlouhým časovým horizontem pracovat. Nakonec si ale řekli, že jejich Zpráva není prognózou či predikcí v tradičním slova smyslu.

„Měla by však ukázat, co by se dělo, kdyby současná rozpočtová politika zůstala taková, jaká je, a kdyby se populační a ekonomický vývoj ubíral směrem, o kterém se při dnes dostupných informacích domníváme, že je nejpravděpodobnější. Takže i když dlouhodobá projekce poukazuje například na značný nárůst dluhu sektoru veřejných institucí, neznamená to, že bychom se domnívali, že trajektorie dluhu bude skutečně právě taková. Pouze upozorňujeme na to, že tato trajektorie pravděpodobně nastane, pokud nedojde k úpravě v nastavení daňových a výdajových politik a k dalším reformám.“

Jenže když nasypali dnešní data do nějakých modelů, nakonec se v textu objeví výraz „kolem roku 2059“, jako bychom budoucnost znali úplně přesně. Ale nakonec, proč ne. Politici jsou nejužitečnější pod tlakem, tak je trochu vyděste. Problém je jinde. Uvedené modely vycházejí z toho, že ekonomika bude pořád stejná a změny prostředí jsou závazné jen pro politiku a společnost. Musíte být tvární a krotcí, jinak budou investoři žádat víc.

Ale co kdybychom chtěli, aby se přizpůsobili investoři a postavili jsme je před konkurenci? Co kdyby si stárnoucí občané financovali svoji méně výkonnou budoucnost tím, že by zavčasu začali investovat do potravinové a energetické nezávislosti své obce, do družstevního nebo obecního bydlení a dalších vymožeností, které mohou sdílet se spoluobčany a dramaticky si tak snížit životní náklady. Menší soběstačné zemědělství znovu uzdraví půdu a nabídne kvalitnější potraviny, takže lidé budou zdravější a náklady na péči nemusí astronomicky růst. Malá lokální ekonomika dokáže využít i omezené pracovní schopnosti seniorů, na menší úvazek, nebo jen z čirého dobrovolnictví. Pomůžeme, a až budeme potřebovat, někdo pomůže nám.

Když nebudeme životní úroveň budoucích důchodců posuzovat jen podle našetřeného konta, ale spíše podle reálného pokrytí jejich životních potřeb, můžeme uvažovat o tom, jak snížit tlak na veřejné finance. Chce to jen vytvořit rámec, ve kterém se dá využít decentralizace, digitalizace a kultura sdílení, což je také v silách parlamentů a vlád.

U nás takové nápady možná vypadají divoce, ale věnuje se tomu světové hnutí ekonomiky sociální solidarity RIPESS. Jeho nový evropský koordinátor Jason Nardi v minulých dnech informoval v Praze o přípravách světového fóra, které se začne chystat příští rok v Barceloně. Vzniká i středoevropské jádro hnutí. V den stého výročí republiky jsem se dočetl na stránkách Ripess.eu, že se rozjíždí projekt, na kterém spolupracují členské skupiny z Česka, Slovenska, Polska a Rakouska.

Neudržitelným je něco jiného než veřejné finance. Neudržitelný je spíš dnešní způsob života založený na nekonečném růstu, přehuštěných městech a nesmyslně vystupňovaném konzumu. To je opravdu neudržitelné, dokonce v mnohem kratším horizontu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.