Strašení je povinností novináře, takže je radost, když je k tomu důvod. Americké vládě docházejí peníze z rozpočtu, protože si před lety odhlasovala dluhovou brzdu, a tu teď musí každoročně vyšroubovat o nějaký ten závit výše. Letos se to komplikuje novými zákony, které mají rozhýbat ekonomiku natřením infrastruktury do zelena (za bilion dolarů) a obnovením sociálního státu (za tři biliony dolarů). První zákon může být schvalován v atmosféře dvoustranické shody, ale ten druhý bude protlačován v rozpočtovém režimu, kdy opozice přichází o výhody obstrukce a rozhoduje prostá většina všech senátorů (plus viceprezidentka na straně Demokratů).

O prvním zákonu se mělo hlasovat ve čtvrtek, ale radikální křídlo Demokratů je proti, chce, aby nejprve byl prohlasován ten druhý, na který se jde s oním procesním násilím. Komplikují to dva demokratiční senátoři z hornických států, kteří se do zelených výhledů nehrnou. A teď do toho ten narůstající federální dluh, kterému se těžko divit v době kovidové. Když to shrnu, je o čem psát, ale nakonec se to nějak spyltíkuje.

Věnujme se tedy Číně. Problémy největšího čínského developera Evergrande, který má problémy s obsluhou dluhu ve výši 300 miliard dolarů, už přitáhly pozornost největšího světového znalce měnových a finančních krizí, harvardského profesora Kennetha Rogoffa. Měl jsem kdysi v 90. letech to potěšení vyslechnout jeho přednášku o dlužnické krizi v Mexiku, kde odhalil příčinu v tom, že dlouhé dluhy byly kryty krátkými penězi (kromě jiného). Poté se stal hlavním ekonomem Mezinárodního měnového fondu.

Lehce ostudy si naopak uřízl - společně Carmen Reinhartovou - po finanční krizi 2008-9, kdy se vyjadřoval k riziku vysoké míry státního zadlužení nad 90 procent HDP (ČR je na půlce a většina EU jí může závidět). Jenže do vzorců se mu vloudila chybička, která posunula desetinnou čárku o řád výše a podlomila tak celou argumentační výstavbu. Génia, který je také americkým šachovým velmistrem, to na druhou stranu trochu polidštilo, takže ho čtu s ještě větším zaujetím. Pravidelně píše pro Project Syndicate, článkovou službu světových osobností, ze které jsem kdysi přebíral příspěvky do Ekonoma.

Pokud jde o čínskou realitní bublinu, Rogoff nabízí velký obraz. Stavebnictví a navazující služby představují 25 procent čínského HDP, což prý je ještě vyšší podíl, než byl ve Španělsku nebo Irsku před finanční krizí. Kdyby se tedy v Číně tento sektor zapotácel, může to stát ekonomiku kumulativně v nejbližších letech nějakých 5 až 10 procent HDP. To si dovolím komentovat, že v absolutní hodnotě je to jistě hodně, ale v relativním významu nic smrtelného.