Sněmovnou konečně prošla další novela energetického zákona s kódovým označením Lex OZE III, která umožňuje vznik energetických komunit, akumulaci i mimo elektrárny a teplárny, a taky agregaci flexibility sítě. Někdo dá dohromady drobné výrobce a spotřebitele, a pak prodává a kupuje podle výkyvu cen, takže ty už potom tolik nelítají. Jak na výrobě a sdílení, tak na flexibilitě proto budou moci vydělat i lidé dole. (ZDE)

Obce dostanou nové příjmy a budou si moci dovolit některé energeticky náročnější činnosti, jako je provoz hospody nebo sportovního klubu, kde je zatím blokovaly horentní účty za světlo a teplo nebo chlazení.

Další pokrok signalizuje finalizující návrh zákona o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie, který umožní vznik tzv. akceleračních zón. Díky těmto oblastem bude povolení výstavby větrných farem, solárních parků včetně souvisejících akumulačních stanic snazší a rychlejší. Také tam je trend aspoň částečného přímého zapojení obcí. (ZDE)

Zvyšuje se taky snaha využít osvědčených zahraničních zkušeností, jako je platba za distribuci jen podle délky drátu, po kterém to teče. (ZDE)

Celému procesu my nadšenci říkáme energetická svoboda a nadšeně vyhlížíme nadřazené příležitosti v podobě ekonomické demokracie.

Tyhle pravolevé výhybky odrážela i sněmovní debata před závěrečným hlasováním. Havlíček (ANO) vytknul Stanjurovi (ODS), že mluví jako nějaký socan. Ten se rozdurděně ohradil, ale překvapilo mě, že Stanjurova argumentace je mi v tomto případě bližší než ta Havlíčkova. Stanjura byl také lépe připraven, a tak spolehlivě vracel Havlíčkovy smeče. (ZDE)

Nouze naučila Dalibora housti a Stanjuru zase rozdat si to s mocnou zájmovou skupinou solárních baronů, která chce příliš mnoho za příliš málo:
„Tak si popišme stav, jaký je. Příští rok, když neuděláme nic, se za POZE zaplatí zhruba 50 miliard korun, za produkci necelých 3 procent elektrické energie.
A všechno zaplatí daňoví poplatníci, úplně všechno, ne že něco platí stát, všechno platí daňoví poplatníci.
Ano, jedna část, ta první část, je to, co vidí na složenkách. Tam je naštěstí zastropovaná cena 495 korun bez DPH, což pro domácnost je zhruba 600 korun s DPH za 1 megawatthodinu. To DPH udělá zhruba 11 až 12 miliard příští rok.
Pak máme vysoké napětí, kde pro příští rok se má platit stejně jako letos (…) zhruba devět až 10 miliard.
A pak je velmi vysoké napětí, kde platí totéž (…), vybere se zhruba 800 až 900 milionů.
Takže dohromady, když to sečtete, tak to bude mezi 21 a 23,5 miliardami, které zaplatí daňoví poplatníci přímo. Přímo!
Zbytek zaplatí státní rozpočet, ale to jsou peníze všech daňových poplatníků(…) z každé koruny zaplaceného DPH.
Z těch 50 miliard /na POZE/ jde zhruba 30 miliard na fotovoltaiku a 20 miliard jde na ostatní obnovitelné zdroje, a z těch 30 miliard jde většina, zhruba 80 procent, na fotovoltaiku z roku 2009 a 2010.“

Trochu jsem to projasnil a zvýraznil klíčovou informaci, že na provoz solárních farem vybudovaných za solárního boomu v letech 2009 –10 jde 80 procent finanční podpory za elektřinu z fotovoltaiky. A ještě nějaký čas půjde, když se něco neudělá. Perspektivně jde o dalších 150 miliard korun do roku 2030.

Havlíček to hájí, ale Stanjura to chtěl omezit. Do zákona byla na poslední chvíli vpašována kontrola, zda podpora někde nepřesahuje zákonnou povinnost. „To by bylo porušení důvěry investorů,“ varoval Havlíček. „Byla by to nedovolená podpora,“ hájil návrh Stanjura. Pytláckou legislativní techniku, která se vyhýbá veřejnému posouzení, aby se neseběhli fořti, kteří ty superzisky hlídají, teď nechme stranou.

Omezení nadbytečné podpory – provozního zisku solárních baronů nad nádherných 8,4 procenta – nám moc neuleví, ale ubude aspoň trochu té naštvanosti, jak jsme se nechali odírat.

Jde taky o smysl těch peněz. Podpora měla urychlit rozvoj obnovitelných zdrojů, ale to, jak byla nastavena, jej ve skutečnosti na celé další desetiletí totálně zablokovalo. Na rozvoj už nic nezbylo. Naštěstí dnes už se cenové poměry mezi stále nižší cenou panelů a dalších součástí solární investice na jedné straně a stále nákladnějšími účty za elektřinu na druhé straně natolik změnily, že soláry mohou být ekonomicky životaschopné i bez podpory. Avšak nebýt solárního boomu, který pohltil všechny prostředky na další rozvoj, mohlo to být už dávno.

Smyslem zákona o podpoře obnovitelných zdrojů přece nebylo, aby nás na deset let zalehl monopol solárních baronů, který za ty obrovské prachy nasytí pouhá 3 procenta elektrické spotřeby. Na druhou stranu, co když ano? Co když to byl pokus, jak zabránit vzniku významnější konkurence pro uhlí a nové jádro?

Debata ve sněmovně ukázala, že dnes už jsme naštěstí trochu jinde.

Nejde jen o to, co se odhlasuje. Uhlí už to má skoro za sebou a ani perspektiva jádra není zářivá jako dřív. Kontrakt s Korejci je nebezpečný kvůli nejistým smlouvám k americkým patentům, které používají, a vlastně i kvůli nejisté budoucnosti země dodavatele. Narůstá také obava, že pro nové jaderné elektrárny v Česku nebude dost chladící vody. Aktualizovaný národní klimaticko-energetický plán, který vláda konečně ve středu přijala, vyžaduje podíl obnovitelných zdrojů násobně zvýšit.

Z debaty ve sněmovně při schvalování Lex OZE III bylo jasné, že o peníze je nouze, ale že teď už víc pomůže postupné odstraňování legislativních bariér, jako jsou ty, které byly právě projednávány.

Tak třeba dosavadní zákonná úprava nám umožňovala jen kostrbaté sdílení elektřiny z obnovitelných zdrojů, které má spoustu omezení. Výroba a spotřeba musí proběhnout ve stejné čtvrthodině, a to se ještě rozpočítává podle toho, po které fázi ten proud teče. Když je elektřina poslána do sítě v jiné fázi, než ve které jste stejný objem použili jinde, nejde o sdílení. A to už není zadarmo, tenhle proud si musíte ze sítě koupit. Proto máme unikátní třífázové střídače, jaké jinde ve světě nenajdete, abychom mohli tuhle flignu na spotřebitele použít.

Těch brzd a brzdiček je tedy v systému spousta, ale povinnost dodržet závazek z národního klimatického plánu vládu přinutí stále více popouštět udidla energetické svobody.

Záleží také na tom, kolik té elektřiny budeme skutečně potřebovat. V současné době výroba elektřiny stagnuje, v říjnu byla asi o půl procenta nižší než před rokem. (ZDE)

Na serveru Datarun si všimli, že nejistota pronikla i do dlouho očekávané zprávy ČEPS o zdrojové přiměřenosti české energetické soustavy (MAF CZ 2024) do roku 2040:

Podle analýzy začne zdrojová nevyrovnanost až v roce 2035, přičemž předchozí zpráva MAF CZ 2022 upozorňovala na možný kritický nedostatek zdrojů již v roce 2030. Situace se zlepšila hlavně díky dramatickému snížení projekcí budoucí poptávky po elektřině, což odráží pomalejší pokrok v elektrifikaci vytápění, dopravy a průmyslu, než bylo původně plánováno.

On je tu totiž také pokrok v zateplování, který snižuje poptávku po elektřině trvale. Doléhá na nás také rekordní energetická náročnost průmyslu, ve které se prostě už nedá pokračovat. Tyhle změny, spolu s překvapivým tempem instalací solárů v posledních dvou letech, byly hlavním důvodem, proč se strategické klimaticko-energetické dokumenty pro ČR tak zpožďují. Budoucnost se možná bude vyvíjet jinak:

Analýza zmiňuje „významné přebytky elektřiny“ v Německu a Francii, ale upozorňuje na možnost, že tyto přebytky budou využity k výrobě vodíku pro místní průmysl a nikoliv pro export. Bez jasnosti v tomto bodě je obtížné zajistit správnost výpočtů zdrojové přiměřenosti. (ZDE)

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele