Nazývá se to aktualizace Státní energetické koncepce ČR, ale jde spíše o PR cvičení, jak lidem vtlouci do hlavy, že jediné řešení pro nás představuje zářná budoucnost s jádrem. Není to podloženo žádnou širší strategií. Opírá se to o stará data a staré představy, kterými se zabývala Pačesova komise ještě před poklesem cen obnovitelných zdrojů a před prosazením nových energetických politik v Německu, Dánsku a v dalších zemích. Jde o politiky, které respektují, že křivka nákladů toho, co si člověk nebo místní energetické družstvo mohou opatřit sami (a mít z toho i příjem), se už proťala na jihu Evropy s křivkou nákladů za energii z centrálního zdroje (který peníze z místa jen odčerpává), a dále klesá.

Občanům to nabízí svobodu, ale velké energetické korporace to ohrožuje. Před tím nemůže utéci ani česká vláda a připravila právní úpravu, která solární panely na střeše zpřístupňuje. Jenže stejná vláda je i ČEZká a nedokáže utéci svému tradičnímu podřízenému postavení, které ji nutí hájit pohodlné dominantní trhy pro centrální dodavatele. Toho může snadno dosáhnout tím, že převezme část nákladů jaderné energetiky na sebe tím, že ji bude dotovat z daní. Žádné takové rozhodnutí zatím nepadlo, ale pokud bude v české státní energetické koncepci jádro, musí být jasné, jak to zaplatit.

ČEZ už dal jasně najevo, že bez nějaké státní garance vyšších cen elektřiny (contract for difference) se Temelín dostavět nedá. Kdyby se však taková garance podobala dotaci výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů, kterou platíme dnes (feed-in), moc by to dodavateli nepomohlo. Vysoká cena by urychlila úprk zákazníků ze sítě. Česká státní koncepce přitom počítá s pravým opakem, s růstem spotřeby elektřiny o 3 až 10 procent do roku 2040 (přestože v minulých letech stagnovala nebo klesala). Jestli to má znamenat i růst tržeb centrálních dodavatelů, musí se takovému úprku ze sítě zabránit. To by se dalo udělat tak, že ceny jaderné elektřiny nebude dorovnávat spotřebitel (vysoké účty za spotřebu), ale stát (samotné účty zůstanou nízké).

Stát však žádné vlastní peníze nemá, takže bychom to stejně museli zaplatit sami, jen by to nebylo tak vidět. Zaplatili bychom to z daní, a s největší pravděpodobností z těch příjmových, aby se dalo argumentovat nízkým účtem za elektřinu jako se strategickou výhodou. Nízká cena by povzbudila spotřebu elektřiny a tržby a představovala by zvýhodnění i pro podniky. Taky za peníze daňových poplatníků. A protože podíl daní od zaměstnanců od roku 2007 roste, zatímco podíl daní od korporací klesá, znamenalo by to další přesun peněz ze strany práce na stranu kapitálu.

To by se nemuselo líbit našim konkurentům v Evropské unii (zlý Brusel). Nicméně britská vláda už v Bruselu dosáhla toho, že odcházející Evropská komise schválila použití státní pomoci pro jadernou elektrárnu Hinkley Point C, která bude moci využít jak garantované ceny elektřiny (contract for difference), tak státní garance na investiční úvěry. Co však je dovoleno Jovovi, někdejší imperiální mocnosti, která EU vydírá odchodem, nemusí být dovoleno volovi, o kterém málokdo ví, kde přesně je.

Možná proto bude nutné postupovat jinak. V Evropě už ochabl zájem o privatizaci zbylých národních energetických společností a rozbíhá se debata o tom, že základní strategické zdroje, zejména i voda, by prostě měly být v rukou státu. Možná se dá uvažovat o dostavbě Temelína formou státního podniku. Z čistě ekonomického pohledu se považuje za rozumné, aby stát držel to, co se soukromému kapitálu nevyplatí. Kdyby Temelín (nebo kus Temelína, kus Dukovan) dostavěl a vlastnil stát, může si to financovat podle svého. Když mu na to občan dá. Proto se musí dělat překážky obnovitelným zdrojům.

Pokud se podaří ještě 10 – 15 let prosazovat, že větrníky jsou v naší zemi nemožné a solární panely jsou zločinem, který nás vyšel draho, trh s elektřinou zůstane víceméně celý a bude pak chráněn dotovanou cenou. A protože tolik elektřiny nikdo nepotřebuje, budeme ostrůvkem plýtvání a neefektivnosti, aby v tržbách nevznikla díra.

Jen na výletě do Německa uvidíme, že to jde i jinak. Zatímco u nás německá Energiewende (energetická změna) nikoho nezajímá, Američané ji začínají obdivovat a v New York Times o ní vznikl seriál. Nejzajímavější je zpráva o počítačovém modelu Renewable Energy Model-Deutschland, or REMod-D, na kterém dva fyzici ověřovali, jestli to opravdu může fungovat. Model vytvořili Hans-Martin Hennig a Andreas Palzer z Instutu pro solární systémy ve Fraunhoferu.

http://www.nytimes.com/2014/12/01/business/energy-environment/plan-outlines-low-carbon-future-for-germany-energy.html?ref=energy-environment&_r=0

Použili reálná data z let 2011 a 2012 a prohnali je přes „miliony simulací“, když model postupně optimalizovali. Hledali odpověď na otázku, zda Německo skutečně může změnit svůj energetický systém tak, aby obnovitelné zdroje výrazně převažovaly (80 procent roku 2050), a zároveň také, jak ho poskládat a co to bude stát.

Dospěli k závěru, že investiční náklady se neliší od těch nynějších, ale nabízí se obrovská úspora za energetické zdroje (slunce a vítr jsou zadarmo). Podle zmíněných výpočtů energetická změna Německo přijde na 500 miliard euro, ale dosažené úspory do roku 2050 v celém systému dosáhnou 600 až 1000 miliard euro. V tom jsou zahrnuty i úspory z nižší energetické spotřeby a efektivnějšího využití energie, například snížení tepelné spotřeby budov o 40 procent. Výpočet vychází ze stávajícího závazku, že do roku 2050 Německo sníží produkci skleníkových plynů o 80 procent oproti roku 1990.

Zpráva NYT zahrnuje komentář vicepresidenta konkurenčního Wuppertálského institutu pro klima, životní prostředí a energii prof. Manfreda Fischedicka, že jde o výjimečnou ukázku toho, jak budou systémy obnovitelných zdrojů vypadat. Zdůraznil, že uvedený model je mnohem komplexnější a detailnější než jiné. Připomeňme, že Wuppertalský institut pomáhal také českým ekologickým iniciativám při koncipování jejich energetické koncepce Chytrá energie.

Závěr německých profesorů tedy zní, že to jde a bude to levnější. Naše státní koncepce naopak vychází z toho, že to nejde a bude to dražší. Oni mají model, my máme staré odhady a nerealistické cíle. To je opravdu zajímavý souboj.

Publikováno se souhlasem vydavatele