Kolik firemních zisků mizí v daňových rájích a jak je odtamtud vyprostit, to se probíralo na konferenci think-tanku Glopolis, pár dní poté, co nové návrhy předložila i Evropská komise. Jak jsme na tom? Kdysi byla móda odhadovat, jaký je podíl šedé ekonomiky v ČR a dávalo se k lepšímu číslo 15 %, které neurazí, ale ani nenadchne. Jak se to taky dá zjistit, když to není vidět?

Nyní se v podobném duchu debatuje o úniku peněz do daňových rájů. Podle Ekonoma Petra Janského z Fakulty sociálních věd UK a špičkového vědeckého pracoviště CERGE-EI, je to někde mezi 15 miliardami korun, což je poloficiální odhad, a 50 miliardami korun, což je odhad Glopolisu. Tématu se věnuje také pět nových mezinárodních studií, a tam je rozpětí odhadu ještě větší, mezi 6 miliardami korun (zdá se opravdu málo) a 57 miliardami korun (to by tedy málo nebylo). Jinými slovy, do rajského úkrytu mimo dohled české daňové správy může mizet mezi 4 procenty až 38 procenty daňové povinnosti právnických osob (Petr Janský: Estimating the costs of international tax avoidance: The case of the Czech Republic, FSV UK, 2016).

Na mezinárodní konferenci (Ne)známé aspekty výběru korporátních daní pak vyhlásili přestávku a já dostal příležitost pobavit se o tom s makroekonomem ČMKOS Martinem Fassmannem u kávy. Říká, že podstata věci je jinde. Ráje jsou pro piráty. Velké zahraniční firmy, které u nás působí a mají rozhodující vliv na výnos korporátní daně, mají sídla v Německu. Neodvážily by se posílat něco do daňových rájů, záleží jim na pověsti. Ale to neznamená, že dopadneme líp. Jen se to dělá jinak.

Fassmann mne přitom upozornil na studii poradenské společnosti Ernst & Young, která porovnává míru efektivního zdanění firem v různých zemích. Kanceláře EY jsou rozesety po celém světě a z velké části se živí právě optimalizací daňových přiznání firem. Mohou proto nabídnout model typické firmy (asi ne malé, těm radí jiní), který pak proženou jednotlivými národními systémy s využitím všech možností zápočtů, odečtů a slev.

Podle těchto zjištění je prý v Evropě efektivní sazba daně (kolik typická korporace opravdu ze zisku zaplatila) nejčastěji o nějaká dvě procenta (2 p. b.) nižší než sazba nominální (číslo v zákoně). Dokonce i na Slovensku. Avšak u nás je to hned o sedm procentních bodů méně, než hlásá nominál. Zmizí to i bez ráje.

Když přejdeme k číslům, nominální sazba daně z příjmů právnických osob v ČR je 19 procent, takže ta efektivní bude někde u 12 procent. Je tedy nižší o dvě pětiny – což je podobný údaj jako zmíněný nejvyšší odhad úniku daní přes daňové ráje. Slovensko má stejný nominál jako my, ale efektivní daň jim vychází o 5 p. b. vyšší než u nás, kolem 17 procent. Jak vidět stejně není vždycky stejně a víc může být i míň…

Ale to mluvíme jen o těch společnostech, které daně platí. K neplacení daní nejsou potřeba daňové ráje ani jiná kouzla. Stačí si oficiálně vyjednat třeba desetileté daňové prázdniny. A to je běžná součást českých pobídek pro přímé zahraniční investice.

Bavili jsme se také o možnosti zvýšení daňových sazeb pro největší korporace a přirozené monopoly. Odborářský makroekonom mne pozoroval pobaveně. Občas prý takový nápad padne – a pak je zajímavé sledovat, jak jsou z něj postupně vyškrtávány jednotlivé obory. Jejich reprezentanti krouží kolem iniciátorů daňové změny a jeden za druhým je dokážou přesvědčit, že peníze se dají užít rozumněji, než je strkat státu.

Takže hauzírování s daňovými sazbami Fassmanna moc nebere. Nemá také smysl vytrhávat jednu složku příjmů veřejných rozpočtů a ignorovat jiné. Například majetkové daně, které byly u nás prakticky zrušeny. To se mi zdálo jako silné slovo, a proto jsem se podíval do přehledu měsíčního pokladního plnění státního rozpočtu, které vydává vždy prvního v měsíci ministerstvo financí. A skutečně, z více než bilionu korun, který se podařilo do konce října do státních rozpočtových příjmů nasypat, činily majetkové daně (dědická, darovací, z nabytí nemovitých věcí) pouhých 10 miliard korun, tedy jedno procento. Měli bychom k tomu připočítat i daň z nemovitosti. Tu v tom přehledu nenajdeme, platí se přímo obcím, ale vynese zhruba stejně. Dohromady tedy jde o nějaká dvě procenta příjmů veřejných rozpočtů.

Zkusme to porovnat se situací ve Spojených státech. Tam je daňová zátěž dělena zhruba na polovinu mezi federaci a jednotlivé státy unie s obcemi. Na státní a obecní úrovni tvoří majetkové daně asi 36 procent průměrné daňové povinnosti plátců z řad podnikatelských subjektů. I když to číslo vydělíme dvěma (federaci se musí zaplatit taky, byť z něčeho jiného), je tam podíl majetkových daní na celkové daňové zátěži desetkrát větší než u nás. Tvoří taky hlavní zdroj rozpočtových příjmů států unie a lokálních orgánů.

Takže u nás se platí málo, a jen z něčeho, a dohání se to vysokým zdaněním spotřeby (DPH a spotřební daň) a práce. Když připočteme ploché zdanění příjmů fyzických osob, celý český systém je velice regresívní a přispívá k nárůstu nerovností. Zvyšuje ji to nahoře (od bohatých se skoro nic nechce ani přímo, ani přes jejich větší podíl na korporátních příjmech), ale i dole (systém zvýhodňuje mizerné mzdy).

Ano, je to tak, nízká zátěž usnadňuje nízkou intenzitu hospodaření. Nízké daně i pro nejvýnosnější oligopoly, levná koruna, nízké úrokové sazby, to vše umožňuje přežívat firmám bez zvláštních podnikatelských schopností. A ty si pod kvalifikací představují hlavně vyučené řemeslníky, málokdy víc. Je to nástroj negativního výběru, který zvýhodňuje horší podmínky. To až vyšší zátěž vyžaduje vyšší intenzitu.

Zdá se, že mizerné mzdy jsou zakódovány v podstatě toho, co se tu po roce 1989 vytvořilo, a všichni klíčoví hráči si to hájí. Co jsou platné investice do vědy, když ji tady nikdo nepotřebuje. Současným hlavním problémem české ekonomiky je nedostatek levných Ukrajinců, kteří zaplní volná místa. A pošlou signál, že kdo chce víc, nemusí dostat nic.

Sociální rozměr politiky se proto nemůže spokojit s drobečky v podobě hrnců polévky a dotovaného přístřeší pro vyděděnce. Její smysl je ve vytváření podmínek, aby si lidé mohli rozumně vydělat. Stát nemůže být na straně firem. Musí být na straně lidí a používat své nástroje, včetně daní, ke kultivaci ekonomické sféry. Neříkám, že se nic takového neděje, ale hlavní pozornost byla zatím soustředěna na DPH (EET, kontrolní hlášení) a bude třeba jít dál se stejnou razancí. Obrovské rozdíly mezi podmínkami u nás a v zahraničí nedávají jinou možnost.

Lidé nedokážou otřást systémem, který pro ně sám nic neudělá. Ani nemůže. I ty nejosvícenější firmy uvítají, když je stát k dobru přinutí. Protože když je dobro povinné a musí to dělat všichni, neoslabuje dobrákovu konkurenceschopnost.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.