Protinožci právě prožívají vrchol léta, to znamená, že ještě nějaký čas je bude mučit suché vedro. Psala mi sestra z Brisbane, že u nich už pršelo, ale na jihu, ve státech New South Wales (k té patří Sydney) a Victoria (tam je Melbourne) prožívají peklo doplněné nedýchatelným vzduchem z požářišť a stupňujícího se nebezpečí rychle postupujícího ohně. Nejméně 5 procent státu Victoria už je spáleno a úřady množí výzvy k evakuaci. Teploty mají znovu vylétnout nad 40 a prosincový australský rekord je 50 stupňů Celsia.

Neutečete, varuje brožurka s návody k přežití, kterou jsem si koupil před lety před návštěvou národního parku Modré hory ve východní Austrálii. Když se oheň blíží, zkuste vyhrabat vlhkou skrýš a  zakryjte ji vlhkými větvemi. Jenže kde dnes sehnat vlhkou větev?

Hoří dokonce i v Tasmánii, kde se prý dal podobný jev očekávat tak jednou za tisíc let. Spíš už tam bývali svědky toho, jak prales, pamatující dobu ledovou, zapálí dřevařská firma napalmem, takže sloupec ohně připomíná jaderný výbuch. Spáleniště udělá místo plantážím rychle rostoucích dřevin, ze kterých se pak dělá štěpka pro japonské celulózky na kartónové obaly a reklamní letáky, aby bylo co házet do popelnic.

Někde zasáhla i pila, a tak jsme tam před dvaceti lety viděli pařezy, na kterých by mohl zaparkovat autobus. K tomu jsme točili rozhovory s těmi, kdo se k těm stromům přivazovali a opevňovali v korunách, aby popravu oddálili nebo úplně znemožnili. Dnes mohou bezmocně sledovat, jak hoří dokonce i mokřady. Možná, že k tomu ta průmyslová likvidace pralesů pomohla, protože odhalená půda zvyšovala rozvoj sucha.

David Bowman z Tasmánské univerzity v Hobartu to vysvětluje: „Když hladina spodní vody klesne, odhalí půdu, která je tak bohatá na organické látky, že hoří. Vidíme hořící močály všude kolem.“ „Každý si může položit otázku,“ pokračuje Bowman, „jak to, že vznikly požáry, které zničily skoro dva miliony hektarů tam, kde byla podle dosavadních představ ohni odolná vegetace? A že ve stejnou dobu požáry probíhaly i v dalších oblastech Austrálie nebo v Kalifornii? To je něco opravdu mimořádného, a bude těžké tvrdit, že nejde o vliv klimatických změn.“

V Austrálii je spor o klimatické změny živější než u nás. Peklo se tak stává součástí nebeského školení, když vláda zaspala. Hořící Austrálii provází vzestup průměrné teploty téměř o tři stupně. To je rekord. Ale posledních dvacet let přibývá také dní s teplotními extrémy a pátý rok po sobě nepřišlo žádné mírnější období. Srážkové je to děsivé, letos pod úrovní dvaceti procent průměru. To je taky rekord.

V Česku jsme měli loni druhý historicky nejteplejší rok, dlouhá období sucha, ale – v tom jsme na tom mnohem líp – celkový souhrn ročních srážek byl v normálu. Jinou věcí je, ke čemu nám to bylo. Potkal nás souběh klimatických změn a negativních zásahů v krajině. Mizí malý vodní cyklus, který obstarává pravidelné mírné deště, a je nahrazen velkým vodním cyklem, přinášející nárazově obrovské mraky z oceánu, které se pak snesou na zem v podobě průtrže a bouře. Půda nedokáže vláhu tak rychle vsáknout a voda valí ze strání a bere sebou vrchní vrstvu půdy.

Krajina je nejmocnějším nástrojem pro boj s klimatem, vysvětlil mi nedávno doc. Josef Seják z ústecké univerzity UJEP. Zásahy, které jsme do ní udělali, antropogenizace krajiny, narušují základní funkce ekosystému. Je nejvyšší čas začít s nápravou. V podobném duchu vyznělo i vystoupení doc. Jana Pokorného z České zemědělské univerzity v Praze na nedávné konferenci o budoucnosti evropského zemědělství.

Pokud jde o vláhu, je tu klíčová role souvislého vzrostlého lesa, který „ve dne chladí a v noci hřeje“. Chladí odparem vody, který odebírá energii z okolí a ukládá ji do skupenského tepla páry. Po západu Slunce, když teplota v krajině klesne, se kondenzací páry toto teplo uvolňuje a zmírňuje noční chlad. Avšak kondenzací se pára zároveň smršťuje, tím snižuje tlak okolního vzduchu a nasává mraky z okolí. Proto kolem lesů častěji prší.

Jenže naše lesy už usychají také. Smrková monokultura, která se lesníkům zdála tak výhodná, se hroutí. Napadené stromy ani nestíhají kácet. To může být dobře, mrtvé stromy mohou ještě posloužit jako kryt a závětří pro náletové semenáčky. Ale mohou taky hořet. Čtěme proto zprávy z Austrálie velmi pozorně. Peklo nemusí být jenom u protinožců.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.