Obrovský hořící les, který lze zřetelně vidět i z orbitu, a vyschlá přehrada u oregonského města Oakley mučeného suchem i vedrem, to jsou obrázky toho, co přináší pouhý jeden stupeň zvýšení globálních teplot na pacifickém pobřeží v Americe (viz zde). Na protějším břehu Tichého oceánu, v čínském Čeng-tou, centru výroby iPhonů, se zase protrhlo nebe a vylilo roční příděl deště za jediný den. Naměřili dokonce 200 milimetrů deště za hodinu, to máte plošně vysoko nad kotníky. Krajina je placatá, rozlévá se to dost pravidelně, ale běda, kde je trochu svah, tam vzniká nová Amazonka.

Je to náhodný jev, jaké se občas vyskytují vždycky? Dost hlasů to tvrdilo i o jihomoravském tornádu nebo o katastrofálních záplavách v Porýní. Jenže těch pohrom v různých částech světa je nějak moc současně. V severních státech USA Montaně a Wyomingu je teď tepleji než v nevadském Údolí smrti, a to už tam prožívají od června čtvrtou vlnu veder. U nás je hnusně, máme kliku, ale vybereme si to jindy.

V Oregonu letos shořelo o polovinu víc lesa než v Kalifornii, kterou jsme si ztotožňovali s peklem. Kalifornie teď hoří taky, ale peklo má větší kapacitu. Nejděsivější obrázky jsou z oblasti Bootleg v oregonském vnitrozemí, kde kouřové mraky stoupají až do 15 kilometrů, blýská se v nich a jsou schopny spustit bouři. Nebo naopak se zhroutí při ochlazení během západu slunce a pošlou tu obrovskou masu vzduchu na požár pod sebou, takže jej rozstříkne dál do všech směrů. Téměř devět desetin území 11 států amerického Západu trpí suchem. Měří se to 21. rokem, tohle je nejvíc. Dým z požárů zahalil i Chicago a New York.

Obrázky z čínského Čeng-čou, hlavního města provincie Che-nan v centrální části země, ukazují obyvatele po pás ve vodě. V Karlíně roku 2002 byla běžně voda i v patře, ale Čeng-čou je rovinaté, mají to všude, a žije tam devět milionů lidí nebo možná víc. Stejně jako v Praze tam dopadlo metro, je plné vody, lidé utíkali z utopených vagonů. Kolika se to nepovedlo, to se teprve zjišťuje, zatím je napočteno 12 obětí. Mají tam zatopené také obrovské prasečí farmy a musí zabránit šíření nákazy mezi zvířaty (viz zde). Samotný průběh potopy byl podobný tomu, co známe z Prahy nebo nyní západní Evropy, zejména z měst v Porýní. Obrovská mračna se srazila a zasekla na jednom místě a začala se vylévat řadu dní s obrovskou intenzitou.

Klimatické extrémy, jako třeba to sucho a vedra v Americe, jsou o to ničivější, že tam, kde se usadi, vydrží dlouho. Je v nich energie k ničení, ale chybí vnější energie k pohybu. To je hlavní signál, že jde o důsledek klimatických změn. Globální rozvod energie je poškozen, snížily se teplotní rozdíly mezi polárními a tropickými oblastmi, které uváděly do pohybu klimatický kolotoč tryskových proudů v horních vrstvách atmosféry. Energie ze Slunce je nyní rozváděna po Zemi velice nerovnoměrně. V Americe je přehřáto a u nás to zhaslo.

Mohou za to lidé? Trávím teď čas nad připravovaným dokumentem o holinách na místě českých lesů, jak je za sebou nechal kůrovec. Muselo to být? Zcela určitě nemuselo. To, že české lesy dopadly nejhůř ze srovnatelné Evropy je důsledkem krátkozrakého setrvávání na postupech, které jsou vhodné jen pro optimální podmínky, a k tomu ještě jen po omezenou dobu.

Statistiky ukazují, že v Česku je nejmenší podíl takového lesního hospodaření, které nestaví na holosečné těžbě. Je nejmenší snad na světě. Měli jsme také nejvíc hustých smrkových monokultur. Udržovali jsme je nejdéle, takže půda je vyčerpaná, jak se z lesa po staletí jenom odváželo, a v hlubších partiích pro stromy dokonce toxická, to zase v důsledku kyselých dešťů. Ve vzduchu máme nejvíc oxidů dusíku z dopravy, které lidem škodí, ale na rostliny působí jako vzdušné hnojivo. Smrky rostou rychle, ale s řídkým pletivem, a to je přímo pochoutka pro kůrovce. Tyto stromy zároveň mají extrémně mělké kořeny, protože hlouběji jsou toxické ionty hliníku. Proto snadno spadnou a nabídnou další příležitost pro brouka. A pak tu jsou několikaleté epizody sucha, kdy se oslabený smrk kůrovci špatně brání.

Proč jsme tak dlouho setrvávali na zásadě, že les se osadí smrky v hustých řádcích, a když všechno stejně vyroste, tak se plošně vyholí a osází znova? V Německu od toho začali upouštět už před dvaceti lety a nyní dopadli mnohem lépe. Také u nás byly tenkrát vytvořeny strategie lesního hospodaření, které by nás uchránily před současným nekontrolovatelným útokem brouka a dalšími škodami. Jenže roku 2011 se rozhodlo, že Lesy ČR (polovina lesů v Česku) budou nabízet plochy k těžbě v aukcích. Cena rozhoduje. To vyhovuje největším dřevařským společnostem s těžkými stroji. Lesník s plechovkou barvy, se kterou křižuje les a označuje nejvhodnější stromy pro výběrovou těžbu, je nákladově jinde. Vyhrála produktivita, prohrál les.

S výběrovou těžbou a s tím souvisejícím přírodě blízkým lesním hospodařením jsme tedy poslední na světě. České lesy jsou nejhorší. Znalí lesníci se pokoušejí burcovat veřejnost, ale jdou proti tradici, která se bude měnit jen pomalu. Jsme tedy zároveň nejzaostalejší. Bývali jsme dobří, ale podlehli jsme silným zájmům. Vyhrávají velké dřevařské společnosti (komu patří?) a myslivecká lobby (komu posluhuje?), ta zase nedovolí, aby se snižovaly stavy zvěře, která všechno jiné než smrk hned u země spase. Za takových okolností jsou veškeré snahy o pestřejší les marné.

Nejbizarnější je pronájem honiteb Lesů ČR různým movitým zájemcům. Ti zaplatí asi 300 milionů korun ročně, a tak chtějí, ať je zvěř vidět. Náklady LČR na ochranu před okusem tam, kde pak nemůže stavy zvěře přímo kontrolovat, však stojí více než dvakrát tolik. Ale to jsou účetní škody, tou hlavní je setrvalé zvyšování rizika kalamitních monokultur. Kdo to vymyslel? A pro koho? Je to servis bohatým hobbistům, kteří si chtějí párkrát ročně vesele zastřílet?

Nejhorší les není jediné české prvenství. Stejně poutavě lze psát o nejdražších českých bytech, které lze koupit za 12 hrubých průměrných ročních mezd. Dvě třetiny lidí mají mzdu podprůměrnou, a obvykle nižší, než je ta hrubá, ti tedy musí platit mnohem déle. V podstatě jeden člen domácnosti dává až polovinu pracovního života veškeré příjmy na nijak lukrativní bydlení, zatímco financování provozu domácnosti je na manželce. Kde nedělají dva, skončí na ubytovně.

Máme také největší polní lány v Evropě a nejméně biodiverzity, proto také nejčastěji bědujeme pod náporem sucha a škůdců. Když nejsou hraboši, jsou plži. Proč si zasedli zrovna na nás? Proč je u nás největší ziskovost zahraničních investic na světě? Proč je od nás největší vývoz zisku? Proč jsou zisky bank v Česku největší i v časech krize?

Odpověď je jednoduchá. Jsme zemí s přehnanou silou zájmových skupin, což lze jinými slovy vyjádřit také tak, že jsme zemí ochočeného státu a vyhublé demokracie. Velké prachy si u nás mohou dělat, co je napadne, zákon, nezákon, a kdyby to řvalo, zákon se přizpůsobí.

Co se dělo teď v Bečvě, to nevíme, ale co se dělo před sedmi lety ve Vrběticích, to víme docela přesně, i bez vyšetřování. Tak to u nás chodí. Prvním signálem toho, že něco nehraje, bývají nabubřelá tvrzení nějakého českého velmože, že ty idiotské nápady našich sousedů, EU, OSN (to je jedno) musíme odmítnout. Ať se přijdou učit k nám!

Základem extrémní ziskovosti české ekonomiky je beztrestná možnost přehlížet rizika, protože škody tu bude platit někdo jiný. Rizika lesů a polí, rizika klimatu, rizika zaostávání průmyslu, jehož auta budou všude kolem zakázána, rizika zaostalého školství, které lpí na tereziánské výchově poslušných úředníků bez invence a vojáků bez odpovědnosti, rizika podřízenosti cizím zájmům. Stačilo by jen to klima, když vidíme v Oregonu, Čeng-čou, Porýní i na jižní Moravě, že ta rizika nejsou papírová. Někomu jde o zisk a jinému o život.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.