Zdá se, že Francie si teprve teď plně uvědomuje plný rozsah toho, že v atmosféře ubezpečování o prohlubování bezpečnostních vztahů, konkrétně dodávek francouzských ponorek do Austrálie, vznikala za jejími zády úplně jiná dohoda Australanů s Američany.
Formální vysvětlení ztráty australského kontraktu z roku 2016 lze pochopit. Francie nabízela konvenční ponorky s dieslovým pohonem, projekt nabíral zpoždění a dávno přerostl původní rozpočet. Australané v srpnu varovali, že v září by se mohli rozhodnout jinak. Francie slíbila, že ještě v září dodá upřesněné plány, na kterých jistě vznikne shoda. Ale co se dá zvládnout za měsíc při výrobě flotily 12 ponorek, které měly být základem australské bezpečnosti vůči „čínské hrozbě“?
I kdyby se dalo, v srpnu už bylo pozdě. Administrativa amerického, prezidenta Joe Bidena vycítila šanci, jak zastřít ztrátu strategické iniciativy po porážce v Afghánistánu, a nabídla dodávky jaderných ponorek s delším dosahem, lepším vybavením a umělou inteligencí. Zabalila to do vzniku nového bezpečnostního paktu, kam byla přizvána také Velká Británie. To znamená - Francie nikoliv.
Z hlediska obchodní konkurence, americká nabídka mohla být technologicky pokročilejší. Moc o tom nevíme, jenže Francie o tom moc neví taky. O všem se dozvěděla až z televize, z čehož se dalo vyčíst, že nejde jen o kšeft, ale taky o důvěru. Nebude členem nového paktu, protože se nesmí k těmto technologiím moc blízko dostat, nejen jako přímý konkurent v ponorkovnictví, ale jako nedůvěryhodný bezpečnostní partner.
Nelze se divit, že francouzský ministr zahraničních věcí Jean-Yves Le Drian označil celou situaci jako „dýku v zádech“. Řekněme, že to trochu přehnal, Francii těch pár ponorek nezabije, byť jejich společnost Naval Group může být u konce s dechem. Větší škody však vznikají v partnerských vztazích. Americká dýka v zádech Francie může zabít i NATO. Francouzský velvyslanec ve Washingtonu Phillipe Etiene, nyní na twitteru sděluje, že byl odvolán do Paříže na konzultace. Označuje to za reakci „na oznámení, které bezprostředně ovlivňuje naši představu o aliancích, partnerství a významu Indo-pacifického regionu pro Evropu.“
Odvolání velvyslance je nejzřetelnějším dokladem zásadně nové situace. V Paříži se začali vyrovnávat s faktem, že Biden může být v otázkách bezpečnosti stejně přelétavý jako Donald Trump, kterému ministři a poradci na poslední chvíli rozmluvili, aby na summitu NATO neřekl, že Američané z tohoto zastaralého projektu odcházejí. A zasedání k 70. výročí Severoatlantické smlouvy v prosinci 2019 zase ozdobila debata o výroku francouzského prezidenta Emannuela Macrona na adresu Trumpa, že NATO je po mozkové mrtvici („brain dead“). Chaotický úprk z Afghánistánu, kde spojenci nevěděli, co udělají Američané, to ostatně jen potvrdil.
Na rozkol v NATO už tedy bylo zaděláno. Střetávají se protikladné představy, zda jde jen o servisní organizaci Američanů, kterým to má financovat jejich výboje spolu se zdáním aspoň trochy legitimity, nebo má být partnerstvím, ve kterém je Evropa akceschopná i podle vlastních potřeb, jak to naposledy vyjádřila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen ve své zprávě o stavu Evropské unie. Se zkušeností z nekonečné prohry ruku v ruce s Američany v Afghánistánu prohlásila, že EU musí mít „politickou vůli“ vojensky zasahovat i mimo rámec toho, co je NATO pod vedením USA. Tématu se má věnovat bezpečnostní summit, který proběhne na jaře – za francouzského předsednictví.
Nezapomínejme přitom, že von der Leyen je německá politička a předtím byla ministryní obrany. Zásadní bezpečnostní střet Francie se Spojenými státy a Británií (ta má důvěru Washingtonu, tu přece do paktu kolem čínských břehů vzali), přišel v klíčovém okamžiku před německými volbami, kde se podobné téma také zkusmo rozvíjelo. Současná ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer, kterou Angela Merkelová původně vybrala za svou nástupkyni, před volbami prohlásila, že EU „musí být strategický partner, kterého je třeba brát vážně“.
Přílišná loajalita ke starým pořádkům tak najednou může působit jako rozhodující přítěž. Současný kandidát unie křesťanských demokratů a sociálů CDU-CSU Armin Laschet nešetřil takovým varováním na adresu vedoucích sociálních demokratů SPD schopných vytvořit levicovou koalici: „S SPD, Zelenými a Levicí /Die Linke/ tu budeme mít úplně jinou republiku.“ Jeho představa o „stabilitě“ tak může mít charakter neschopnosti postřehnout změnu.
Británie slibovala, že Brexit neovlivní její zájem na bezpečnostní spolupráci s EU. Na to se dost upínaly zraky stoupenců „strategické autonomie“ Evropy, protože se jednalo hlavně o příspěvek jejího jaderného potenciálu. Jinou věcí je, zda se s britskými a francouzskými jadernými ponorkami dá víc než harašit, protože po vyplutí z doků by se mohly snadno utopit. Britský premiér Boris Johnson prosazuje modernizaci Tridentů, ale peníze chybí na naléhavější úkoly, jako je oživení zaostávajících regionů. Jejich hlasy pomohly uskutečnit Brexit, ale jejich zklamání by mohlo pohřbít i vládnoucí konzervativce, kteří slibovali nápravu.
Také Francie je plná plánů na zásadní modernizaci svého ponorkového loďstva, která byla ohlášena letos na jaře. O to bolestivější je ztráta kontraktu z Austrálií, a zejména ztráta důležitých technologických kontaktů s Američany.
Jaderné zbraně jsou samozřejmě k tomu, aby nebyly použity, ale lze to tlumočit i tak, že jsou k ničemu. Když na to přišel někdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov, rozeběhlo se na čas jejich důrazné snižování. Tehdy se však domlouvali ti, kdo jich měli zbytečně moc. Teď by do toho mohli promluvit ti, kdo jich mají zoufale málo. Navíc je v drtivé většině (jako Němci) ani sami nechtějí. Evropa by tak mohla začít upevňovat svoji bezpečnost silnými iniciativami pro jaderné odzbrojení.
Jak to může prosadit? Kde je síla Evropy? Inu v tom, že je bohatá, je to největší vyspělé hospodářské seskupení světa. Chce si snadno někdo rozházet tak lukrativní trhy? Tlak na jaderné odzbrojení by však musel vznikat mimo NATO, možná v oné „vojenské unii“ EU, která by měla následovat další nové integrační projekty EU jako je unie bankovní, energetická nebo zvažovaná zdravotní.
V českých poměrech je NATO hlavně spořitelní prasátko, do kterého se sypou vagony peněz, aby nás Velký bratr nekritizoval nebo nedejbože neosolil ještě důkladněji (přinejmenším ty, kdo zbrojení stáli v cestě). Také my máme na krku volby, a to je čas, kdy je vhodno buď ještě úpěnlivěji blouznit, abychom zaujali, nebo vnímat okamžik strategické křižovatky a hledat skutečná řešení. Voličům bude nabídnuta směska obého. Snad si to nějak přeberou.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV