Česká ekonomiky prudce zrychlila oproti předpokladům. Ve 4. čtvrtletí poskočila o 5,5 procenta výše, než byla před rokem, a to je o tři desetinky procentního bodu víc, než zatím Český statistický úřad odhadoval. Podstatné je, že nyní z toho něco mají i lidé. Náhrady zaměstnancům v běžných cenách (i s účastí inflace) vzrostly ve čtvrtém čtvrtletí meziročně o 9 procent. Něco podobného jsme předtím prožívali jen hluboko v minulosti, v letech před finanční krizí z roku 2009. Dá se to vyčíst z ukazatelů čtvrtletních národních účtů, které zveřejnil ČSÚ.

Ale ze čtvrtletních sektorových účtů, které vydal ČSÚ o den později, se dozvídáme, že pokračuje také obrovský odliv prostředků z ekonomiky. Důchody ze zisků náležející zahraničním vlastníkům korporací dosáhly 8,3 procenta HDP. Přitom to jsou jen ty oficiální peníze, které je doprovázenou pouštěním žilou v podobě více či méně reálných služeb, účtovaných dcerám v Česku ze zahraničí. A přičtěme i další formy odsávání zisku, jako je nevýhodné nastavení cen ve vnitropodnikové kooperaci. Dolní odhad celkového odlivu kapitálu ze země tak nutně překročí „desátek“.

Rychlý růst mezd lze považovat za jednu ze strategií, která může uvedený problém zmírňovat. Stejně dobře by bylo možno část odplývajících finančních zdrojů zachytit vyšším zdaněním, především sektorovými daněmi, které by více zdanily zisky těch největších a nejvýkonnějších společností, kde je také největší koncentrace zahraniční účasti. Jenže větší příděl peněz do státního rozpočtu zároveň zvyšuje kořist, o kterou se naši predátoři umějí postarat. Když vidíme ten odpor, s jakým se setkává evidence tržeb, vykazování majetku a další opatření, vnášející transparentnost do dřívější džungle, něco na té opatrnosti před zvyšováním daní je.

Mzdy tedy zatím dostávají přednost. Jestliže trochu větší část toho, co během roku v zemi vznikne a projde trhem, přibude v peněženkách nebo na kontech domácích zaměstnanců, je to přímočará změna, která zvedá životní úroveň obyvatelstva a přispívá ke sbližování s vyspělejší částí EU. Najdeme v tom i další pozitivní efekty. Ukazuje na ně křik, nadšeně tlumočený televizním zpravodajstvím, že i toto mírné zvýšení mezd - z propastné hloubky ve srovnání s evropským průměrem -je „likvidační“. Ano, je to likvidace určitého podnikatelského modelu, který neuměl nic jiného než ždímat zaměstnance v nějakých primitivních provozech ukradených za privatizace. Je to likvidace představy, že s něčím takovým lze vystačit v prostředí narůstající automatizace a robotizace.