Spacáky v posluchárnách a přes den přednášky, workshopy a diskuse o klimatu, energetické chudobě, sociálních nerovnostech a spravedlivé transformaci uhelných regionů, tak má vypadat vysokoškolská okupační stávka za klima od 14. do 17. listopadu. Není to nic proti škole, ale jak studenti poukazují ve zprávě pro média, pokud má pokračovat drancování planety a podkopávání budoucnosti dalších generací, není důvod vkládat do studia velké úsilí. S něčím takovým ostatně přišla už před léty středoškolačka Gréta Thunbergová. Teď k tomu přispěl kalendář souběhem světové klimatické konference COP 27 v Egyptě a výročí 17. listopadu.

Nejde však o nějaké formální pózování. Přečetl jsem si studentské požadavky a jsou mimořádně kvalitní a zasvěcené. Požadují například kombinaci uhlíkové daně a uhlíkovou dividendu, vystoupení z mezinárodní Energetické charty, participační přístup k finančním zdrojům na energetickou transformaci (peníze nesmí skončit u uhlobaronů a největších znečišťovatelů) a podporu nejen dekarbonizace, ale i decentralizace, zejména formou komunitní energetiky. Stát by měl pomoci k obnovitelným zdrojům také lidem s nižšími příjmy a aktivně odstraňovat energetickou chudobu. Jako tečka nad i je pak požadavek, aby se otevřela debata o alternativních modelech práce, trhu a státu. (ZDE)

Řekl bych, že v souhrnu jde o jádro programu nové levice, levice usilující o reálné svobody, opřené o vysokou míru soběstačnosti a nezávislosti v decentralizované společnosti se silnou rolí obcí a komunitní spolupráce. Oni to tak nedefinují, ale já to v tom vidím a naplňuje mě to optimismem, že se toho konečně někdo ujme.

Dovolím si studentské požadavky přetlumočit.

Požadují především, aby vláda pojala řešení klimatické krize jako prioritu a zřídila orgán, který je schopný takovou práci koordinovat. Měl by mít nejen dostatečné pravomoci, ale také potřebné expertní a organizační zázemí. Ministr bez portfeje, který může využívat úřad vlády? Vládní zmocněnec, který nemusí vysedávat na každém jednání kabinetu? To ať někdo řeší, hlavně, když půjde o instituci nezávislou na lobby zájmových skupin a dokáže získat přirozenou autoritu, aby mohla koordinovat celospolečenské úsilí.

Za úplně nejbližší úkol studenti považují vytvoření nové energetické koncepce, hned, do konce roku. Ta stará vychází z představ dávno minulých, možná už z roku 2008. Potřebujeme energetickou koncepci státu založenou na masivním rozvoji bezemisních, především obnovitelných zdrojů energie a na maximálních úsporách, protože to je opravdová cesta k nezávislosti.

V této souvislosti požadují zavedení uhlíkové daně financující uhlíkovou dividendu. Je to přístup, který už zavedli v Kanadě a Švýcarsku, uvažuje o něm Austrálie, a představuje určitou formu všeobecného příjmu. Znečišťovatelé platí a výtěžek se rozdá všem občanům. Kdo má nízkou spotřebu, dostane víc, než zaplatí. Daň je součástí dlouhodobých strategií a postupně se zvyšuje. Dlouhodobá předvídatelnost usnadňuje financování investic, jsme schopni spočítat, jestli se vyplatí. Dobře to vysvětluje James K. Boyce: The Case for Carbon Dividends (Polity Press 2019).

Energetická charta (platí od roku 1998), ze které bychom měli podle studentů vystoupit, je smluvní rámec pro otevřené a nediskriminační energetické trhy, čili prostředí, ve kterém letos ČEZ zosminásobil své zisky, zatímco český průmysl prožívá asistovanou energetickou sebevraždu. Řada velkých evropských energetických společností prodala jistotu dlouhodobých kontraktů s plynem někomu z Asie a dala přednost momentálně levnějšímu zásobování ze spotového trhu, aby se dnes nestačila divit, když má platit desetkrát tolik. Stát, který je členem charty, do toho nemá právo zasáhnout, zatímco korporace mohou stát žalovat za nedodržení odběru nasmlouvaného fosilního paliva.

Itálie od smlouvy odstoupila už roku 2016, ale je tam háček, korporace mohou stát žalovat kvůli překážkám v energetickém podnikání ještě dvacet let po odchodu. To se asi bude taky řešit, protože odchod ohlašují další státy – Polsko, Nizozemsko a Španělsko. Zvažují to také Německo a Francie. (ZDE)

Obrovské finanční zdroje, které jsou uvolňovány EU i českou vládou na energetickou transformaci nesmí představovat dotaci pro oligarchy, požadují dále studenti. Mají za to, že o využití těchto prostředků si musí rozhodnout lidé z uhelných regionů sami. Jde tedy o požadavek participačního rozpočtování. V malém ho známe už řadu let z praxe obecních a městských samospráv, které nabízejí jedno nebo dvě procenta z rozpočtu na projekty z návrhů veřejnosti. Tohle by byla trochu jiná káva, kde jsou ve hře desítky miliard korun. Vzpomeňme si také na praxi jednoho z nejpostiženějších krajů, Ústeckého, kde lidé rozhodující o rozvojových dotacích buď sedí nebo se k tomu rozcvičují u soudů.

Další problém je na té nejnižší úrovni, u dotací domácností na zateplování z programu Nová zelená úsporám:

„Zatím program Nová zelená úsporám pomáhá hlavně domácnostem se středními a vysokými příjmy. Maximální míra dotace pro zateplení činí 50 %, reálně ale lidé obdrží dotaci kolem 35 % způsobilých výdajů. Celou rekonstrukci navíc musí předem zaplatit sami, dotaci získají až po jejím dokončení.“ (ZDE)

Přitom dotace na zateplování a energetické úspory jsou nepoměrně efektivnější než příspěvky na bydlení, ty se musí platit pořád, zatímco investice jen jednou.

Posledním bodem s výzvou k debatě o alternativních modelech práce, trhu a státu studenti otvírají okna do nové doby. Decentralizovaný svět s vysokou mírou lokalizované soběstačnosti potřebuje jinou levici než tu, která znala jen konflikt práce a kapitálu nebo jen mocenskou přetahovanou mezi státem a atomizovanými občany. Svoboda nesmí být jen fikce z volebních plakátů, kdy se fakticky nabízejí jen polstrované okovy. Bojujeme o právo zásobovat se sami tam, kde to stačí. Bojujeme o možnost produktivně využít malých moderních technologií pro ekonomii krátkých vzdáleností a vysoké míry nezávislosti a soběstačnosti. Jestliže o tom uvažuje vzdělaná mladá generace, kterou takový svět čeká, snad se konečně pohneme z místa.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele