Měsíc chybí do střídání služeb v Bílém domě, a Trump už vládne. Nebo aspoň říká, co udělá, a jsou to takové pecky, jako kdyby s tím už začal. Teď třeba nabídl úvahu, že by koupil Grónsko. Od Dánska. Že přijde s nabídkou, která se nedá odmítnout. Taková slova jednoho přimějou k vážnému zamyšlení.
O odkoupení Grónska Trump uvažoval už během svého prvního funkčního období. Líbily se mu tam zásoby uhlí a uranu, a nejen to. Je to na půli cesty Atlantikem, což má své strategické hodnoty. Zmiňoval se o tom čas od času při poradách v Oválné pracovně. Jeho okolí se neodvážilo říci, že je to nesmysl, navíc před chystanou cestou do Dánska, kde je Grónsko součástí království. Tak raději řekli, že takovou možnost prostudují. To bylo taky naposled, kdy se tím zabývali.
Teď je to však možná na stole znovu. Píší o tom New York Times. List tvrdí, že nově zvolený prezident Donald Trump začal otevřeně mluvit o svých plánech na územní expanzi, když prohlásil, že Spojené státy mají jak bezpečnostní obavy, tak obchodní zájmy, které lze nejlépe řešit převedením Grónska a Panamského průplavu pod americkou kontrolu nebo přímo do amerického vlastnictví.
Teď už prý nejde o žertíček, jako když v posledních týdnech Trump opakovaně navrhoval, že Kanada by se měla stát 51. státem Ameriky. Docela se v tom vyžíval, když na sociálních sítích mučil kanadského premiéra označením „guvernér Justin Trudeau".
S Grónskem je to jiné. V neděli měl Trump prohlásit, že předloží takovou nabídku na koupi ostrova, kterou Dánsko nedokáže odmítnout. Mělo to zaznít jako komentář u příležitosti jmenování nového amerického velvyslance v Dánsku. New York Times spekulují, že Grónsko teď dostává pro Trumpa novou hodnotu, když tání arktického ledu otevírá nové obchodní a dopravní příležitosti a na ostrově jsou zásoby vzácných zemin potřebných pro pokročilé technologie.
Převzetím Panamského kanálu Trump pohrozil už ve čtvrtek. Za záminku mněly posloužit „horentní“ poplatky za průjezd, ale to ho asi někdo špatně informoval. Žádný horentní růst poplatků tam nebyl, zato kanál prožil obrovský růst potíží. Jejich pramenem bylo sucho, což je v této subtropické zemi nezvyklý jev. Nicméně klima se mění a lodě neměly na čem plout.
Spojené státy kdysi tento kanál dostavěly po tragickém neúspěchu Francouzů, které tam kosila žlutá zimnice. Američani proto začali likvidací komárů, ale změnili i stavební strategii a smířili se s tím, že lodě musí cestou překonat značné převýšení. Výsledné dílo z roku 1914 patří do kategorie technických zázraků, protože dodnes slouží prakticky ve stejné podobě.
Mistrovství musejí nabídnout i kapitáni lodí vlečených elektrickou lokomotivou přes zdymadla, kterými se dostanou z úrovně Atlantiku o 26 metrů výše do jezera Gatún. Boky lodí mají při průjezdu maximálně metr od betonových stěn a je opravdu zázrak neškrtnout. Na jezeře si kapitáni odfrknou, ale pak musejí stejnou soutěskou dolů do Pacifiku.
Když Trump ve čtvrtek téma probíral na veřejném mítinku AmericaFest v Arizoně, podělil se také o obavu, že kanál by mohl „přijít do špatných rukou“. Koho jiného než Číny.
Číně se v posledním období ve Střední a Jižní Americe daří. Je v tom pochopitelně prvek BRICS. Pomohlo tomu také rostoucí sebevědomí na obou stranách, napřed možná to čínské, když se rozvojová země změnila v nepřehlédnutelnou velmoc. To povzbudilo snahy jihoamerických zemí hledat solidnějšího partnera, než je velký soused, který je systematicky ožebračuje.
Pokud jde o samotnou Panamu, podstatné je, že Čína má na obou koncích kanálu vlastní přístav, tedy dva z celkových sedmi, které kanál obsluhují. Žádná snaha o územní expanzi v tom není. Čína je druhým největším uživatelem vodní cesty napříč Panamskou šíjí a jde jen o to, že může své lodě obsloužit sama.
"Byl darován Panamě a panamskému lidu, ale to má svá ustanovení," řekl Trump podle Reuters o průplavu, který byl roku 1999 předán Panamě. "Pokud nebudou dodrženy morální i právní zásady tohoto velkorysého gesta darování, pak budeme požadovat, aby nám byl Panamský průplav vrácen, a to v plné výši, rychle a bez dalších otázek."
Tady si neodpustím osobní příběh z podzimu 1979, kdy vstoupila v platnost smlouva Torrijos – Carter o tomto kompletním předání průplavu do panamských rukou a začalo dvacetileté přechodné období. Byla to obrovská událost, výsledek půlstoletí panamských snah, a tou dobou jasný průlom do americké hegemonie.
Toho dne jsem tam byl a mohl poslat zprávu do Mladé fronty jako zvláštní zpravodaj. Žádný další novinář z Československa tam nebyl, pochopitelně, redakce byly chudé a nemohly si takové věci dovolit. Nejspíš nám zaviděly takový rozmach, ale netušily, jak jsem se tam dostal. Vlastně mě tam přifoukl vítr.
O tehdejší redakční bídě nemají dnešní kolegové ani tušení. Původně jsem jel na vrcholnou schůzku nezúčastněných zemí v září 1979 v Havaně, kam se sjelo snad 80 prezidentů a ministrů zahraničí, takže to byla diplomatická událost roku. Před odletem jsem se dozvěděl, že revoluční Nikaragua už se otevírá, pár týdnů poté, kdy krvavě padla Somozova diktatura. Agenturou ČTK se mihla zpráva, že tam na půl dne pustili pár zahraničních novinářů.
Tak jsem si v Praze vyjednal, že moje karibská letenka dosáhne ještě o kousek dál, do Managuy. Ta byla za koruny, to šlo, ale dolary redakce neměla. Nemohla mi tedy poskytnout vůbec nic. Ubytování, diety… Však už si nějak poradíš. Zprávy jsem posílal z poštovních dálnopisů na předplacenou kartu Presscolect, kterou si v redakci reportéři předávali. Mohl jsem tak zůstat novinářem i o žebrácké holi.
V zahraničním oddělení deníku se nade mnou slitovali kolegové a sáhli do šuplat s drobnými, které jim zbyly z minulých cest. Dali mi pytlík evropských mincí, které však, jak se ukázalo, v Nikaragui nikdo neznal. Ale ještě v Havaně jsem přecejen něco měl, kubánská pesa. Že nikde jinde neplatí? Tak je přeměním na něco konvertibilního. Koupil jsem za ně dvě lahve rumu a přidal je k šišce salámu z Prahy, kterou jsem v tropickém prostředí ošetřoval solí a průvanem. S tímhle kapitálem jsem vyrazil napříč Karibikem.
Letěl jsem do Managuy a po celodenním vyjednávání s velitelem letiště jsem tam vyměnil jednu láhev kubánského rumu za vízum. Spřátelený velitel mě pak nechal odvézt do města, a tam mě za tu druhou láhev a šišku salámu přijala mezi své jedna revoluční skupina. Spal jsem ve vile svrženého somozovského důstojníka, kterou povstalci pohotově obsadili.
S návratem domů to bylo těžší. Mezitím nad Havanu dorazil hurikán a všechny lety byly zrušeny. Počítal jsem se službou Středoamerických aerolinií, ale ty mě vysadily v kostarickém San José. Nějaká šance měla být druhý den ráno, ale chlap bez víza (a bez peněz) směl jen pobíhat po letištní ploše. Zabrzdili jedno letadlo na rozjezdu a nahnali mě na schůdky k letu do opačného směru. Druhý konec té linky byl v Panamě.
Zůstal jsem na krku letecké společnosti, která mně původně tak bezstarostně převzala. Platila mi ubytování v hlavním městě Ciudad de Panamá a skromnou polopenzi. K tomu jsem dostával kupon na taxík, abych ráno mohl znovu přijet na letiště a zeptat se, jestli už to lítá. Nelítá. Další den pro novináře s nečekanou příležitostí.
Jenže kanál je od hlavního města dost daleko, potřebuji dopravu. Kde na to vzít? Zachránil mě světácký Hilton, v jehož směnárně ty evropské drobáky kupodivu znali. Dokonce dokázali spočítat, že mi za ně můžou dát 17 dolarů. Na první pohled pakatel, ale pro mě tenkrát poklad.
To byla částka, za kterou mne taxík svezl do Zóny, jak se průplavovému území říká, abych mohl nafotit transoceánský provoz. Byl zrovna ten slavný den předání odpovědnosti za kanál Panamě a já mohl poslat do redakce zprávu, jak to tam vypadá. Popsal jsem lodní provoz, převzal něco z novin o klidu na amerických základnách, a vůbec, že to krásně klaplo.
Jestli bude Trump kanál přebírat zpátky, zkusím se tam podívat znovu.
Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
