Kurzarbeit spolu s další státní pomocí zmobilizuje více jak bilion korun, aby hybernizace ekonomiky neskončila prostým tlením. Neodbytně se však hlásí také procesy opačného charakteru, koronavirus nás vyburcoval k větší životaschopnosti. Z chaosu zmaru se vynořuje něco, co by se v normálních časech dusilo pod dekou nezájmu – produktivní věda. Jak málo stačilo, aby v 3D tiskárnách na ČVUT vznikla během pár dní lisovací forma pro chybějící respirátory, bez kterých jde zdravotníkům nebo hasičům první linie o život. Najednou nemusíme vážit cesty do Číny a můžeme je vyrábět ve velkých sériích doma.

Proč výzkumníci z dejvického testbedu robotiky a dalších technologií Průmyslu 4.0 dokázali tak rychle odpovědět na naléhavou poptávku? Protože tyhle věci prostě dovedou, jen to po nich nikdo nechtěl. Jejich technologie nedostávaly moc příležitostí proniknout z uzavřených okruhů výzkumu nebo osvětových přenášek. Podobně nepřekvapuje ani jejich robot, který dokáže znásobit tempo testování biologických vzorků lidí podezřelých z nákazy a může obnovit šanci, že epidemie zůstane pod kontrolou. Nemluvě o nanotextilních filtrech z liberecké Technické univerzity, které přemění roušky z šátků, triček nebo ložního povlečení na prvotřídní antivirový štít.

Najednou vidíme, jaký je v této zemi obrovský potenciál, který se nedá vyčíst ze statistik o přidané hodnotě naší ekonomiky. Ta je mírně řečeno střední, zatímco v zemi jsou spící špičkové technologie, které probudil až primitivní virus. Technologie máme, byly pěkně drahé, a tak se můžeme příležitostně chlácholit tím, kolik na ně vydáváme. Ostatně naši obranyschopnost a národní bezpečnost taky posuzujeme podle vynaložených stamiliard, bez ohledu na to, zda se vyplácají na nesmysly, kvůli kterým pak léta taháme ministry po soudech.

Chcete zvednout technologickou úroveň průmyslu? Přidejte peněz na vědu. Ano, tak je to správně, ale samo o sobě to nestačí. A tak kolem vyrůstají největší evropské lasery, počítače, centra excelence, ale je to jako chovat ryby na Sahaře. Jak chcete udržet velkou vědu při životě, když není poptávka po jejích výstupech? Když všechny vyspělé podniky jsou napojeny na zahraniční matku, která má vlastní výzkumné zázemí, a tady není nikdo, komu by se dalo něco prodat?

Teprve zavřené hranice a zoufalé souboje národních vlád o omezené dodávky z jednoho zdroje pomohly na svět zjištění, že jsou i jiné parametry než nejnižší cena a vývar pro pár vyvolených. Potřebu a perspektivnost určité výroby můžeme posuzovat i z hlediska požadavků, které se dříve zdály zcela protikladné, ale ve skutečnosti jsou jen doplňující. Jsou to požadavky odolnosti čili resilience. Vydělá to míň, ale dokáže se to vyrovnat se změnami podmínek, třeba i drastickými, v krajní situaci s ohrožením života a národa.

Teprve krizové řízení začalo oživovat propojení českých laboratoří s domácími konstruktéry a výrobními halami, jaké by mělo být spíše standardem. Takže nejde jen o peníze na vědu, jde i o tu poptávku po vědeckých poznatcích. Ukazuje se, že vláda musí nejen rozdávat, ale zpočátku i kupovat. A protože koronavirus s námi nějaký čas, možná i rok, zůstane, máme dost času na to, jak ten nový standard prosadit. Rozmlouvat nám to budou jen ti, kdo by tu rádi udrželi naše podřízené, koloniální postavení v mezinárodní dělbě práce.

Není to nic proti zahraničním investicím, velkým korporacím, úspěšnému exportu nebo fungujícímu trhu. Je to otázka rovnováhy, kdy nám chybí dostatečný podíl malých a středních podniků z domácího kapitálu a zároveň i větší pestrost oborů a častější orientace na spotřebu doma. Netřeba to řešit nějakými dekrety a riskovat popotahování v Bruselu. Najdou se korektní tržní řešení.

Stát může pomoci vytvořením příznivého rámce, který platí pro všechny, a může deklarovat zájem na větší soběstačnosti, kterému pak bude přizpůsobovat své politiky. Začít může tím, že bude snižovat podporu pro ty, kdo jdou v opačném směru. Nebo když svým cílům přizpůsobí charakter veřejných zakázek. O velké zahraniční podniky se starat nemusí, mají tu vstřícný exportní ekosystém včetně bank, které jsou taky všechny zahraniční. Co chybí, to je dostatečně razantní vyrovnávání podmínek pro ty menší, domácí a pro místní potřebu.

Napřed trocha té morálky.

Jednu chvíli byl v česku zájem o izraelskou zkušenost, jak je zachycena v knize Start-up Nation: Příběh izraelského hospodářského zázraku. Autoři Dan Senor a Saul Singer ji napsali hned po krizi roku 2009, česky vyšla 2011. Izraelci měli stejnou zkušenost jako my, oni měli kibucy, my měli JZD, a svůj systém opouštěli jen krátce před námi. Jistě, měli víc peněz od amerických krajanů, ale jak už jsme si řekli, jen v penězích to není. Uchovali si ducha týmové spolupráce. Při četbě politického zpravodajství to moc zřejmé není, ale v praktickém životě to dominuje. Předpokládá to důvěru v dodržování pravidel, aby se lidé mohli chovat spíše vstřícně než obranářsky.

U nás se však jako norma zavedla „Maradonova ruka“, faul je součástí hry, kdo nedává pozor, toho ober. Zvýhodnili jsme predátorské chování. Zvýhodnění jsou exekutoři, kteří oberou dlužníka i věřitele, a nakonec i stát, který pak převezme odhozené ubožáky na dávkách. Prodej kradeného zboží v zastavárnách se opírá o zvláštní pojetí práva na podnikání. Lživá tvrzení v médiích jsou chráněna svobodou slova. Šmejdi luxují majetek seniorů zamotaných do sítí smluvní svobody. Průmyslové zóny a technoparky u mnoha měst zejí prázdnotou, protože nad nimi krouží supi pseudoporadců a pseudoinvestorů. To je smrt inovací.

Proto se u nás neuchytily klastry, jaké kvetly třeba v sousedním Rakousku. Byly tam postaveny na počáteční nesoutěžní spolupráci vysokých škol, výzkumu, průmyslu a regionálních samospráv, než se nové obory a výrobky, které tak vznikaly, nepostavily na samostatné soutěžní nohy. To však u nás nešlo, partnerům se nedalo věřit, že to, o co se s nimi podělím, nepoužijí proti mně.

Možná to bylo tím, že v 90. letech se u nás moci ujali lidé, kteří byli dříve bez šancí. Většina národa byla v jiné situaci, chodila do práce, a nebyla to jen výroba pro výrobu, jak nám potom začali tvrdit. Měli jsme potíže s tajemníky a kariéristy, ale to je za každého režimu. Byli jsme zvyklí spolupracovat. Nebyli jsme zvyklí ožebračovat druhé. Velkým krádežím zničující transformace proto dokázala většina jen bezmocně přihlížet.

I dnes má tato většina jiné hodnoty než dravčí soupeření, ale jestliže je 40 procent obyvatelstva blízko hranice chudoby nebo dokonce pod ní, je tam na úvahy o hodnotách hodně málo času. Pokud se má národ dostat z podřízeného postavení, musí se to odehrávat i na individuální úrovni. Virus nám pomáhá tím, že nasvítil skutečný veřejný zájem. Teď jde o to, jak si tuto schopnost uchovat, až tlak viru uhasne.

Nebudou-li důrazné zákony proti lichvě, šmejdům a dalším zneužitím převahy, nemůže vznikat kooperativní prostředí, ve kterém se daří malé domácí ekonomice a rozjíždí praktické uplatnění poznatků z vědeckých laboratoří. Krizové řízení republiky ohrožené virem se osvědčilo, ale něco podobného potřebujeme také pro intenzívní léčbu loupeživosti a odírání. Musíme se zbavit přežilé, mrtvé kultury 90. let a vrátit se k civilizačním standardům soudržnosti, spolupráce a reciprocity. Musíme posilovat resilienci a sociální kapitál, i když to trochu oslabí efektivnost a omezí zisky finančního kapitálu.

Je smutné, že teprve krize, existenční hrozba a strach ze smrti nám dokázaly nabídnout představu, jak bychom se měli chovat normálně. Ale když už to přišlo, chopme se toho. Ostatně mimořádných výzev je kolem víc, jen jsme je trochu ignorovali. Digitalizace, klimatické změny, vymírání druhů, které zmenšuje manévrovací schopnost i lidstvu. Už jen ty dluhy, které teď naděláme. Na to všechno potřebujeme vědu, vzájemnou důvěru a pestřejší spolupracující prostředí. Jinak nás to dvakrát, třikrát oslabí a počtvrté skolí.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele