Už jsme o tom psali, pravidelný ekonomický výhled OECD obsahuje zdrcující zprávu o důsledcích koronavirové krize v Česku, měli bychom být pátou nejohroženější ekonomikou z vyspělých zemí. Nelze se divit, v případě, že by nás na podzim potkala ještě druhá vlna pandemie, mohlo by HDP ČR poklesnout o více než 13 procent. Nikdo samozřejmě netvrdí, že OECD čte v budoucnosti jako v knize, ale jde o silné varování a nemělo by se brát na lehkou váhu.

Hospodářský propad lze přeložit do běžného jazyka slovy, že lidé přijdou o práci a dostanou se do dluhů. Kolem domu začnou kroužit exekutoři. Děti se odhlásí ze všech kroužků. Ve školní jídelně snad dostanou najíst, ale doma už toho moc nebude. Skauti využijí svých dovedností při stěhování do přírody. Co z ekonomiky přežije, skoupí levně silné zahraniční skupiny a zopakujeme si divoká devadesátá léta se ždímáním zbylého majetku, takže z velkých plánů a trhů nakonec zbudou jen zchátralé budovy nabízené za ceny ze spáleniště.

Trochu jsem si zastrašil, nemusí to tak dopadnout. Jsou tu přece stamiliardy státní pomoci. Je však důležité, jak se použije. Něco se projí, žít se musí, hodně půjde na veřejné investice, ale ty nakonec nemusí vyvážit veškerou ztrátu poptávky. Domácí podniky mohou padat jako zralé hrušky, pokud jim někdo opravdu účinně nepomůže. Kdo? Evropská federace pro zaměstnanecké vlastnictví akcií EFES (European Federation of Employee Share Ownership) dost spoléhá na zaměstnaneckou participaci.

Tato federace nyní vydala výzvu vládám, aby podpořily vlastnickou spoluúčast zaměstnanců v podobě zaměstnaneckých akciových fondů ESOP. Je to starší americká myšlenka z doby, kdy se tam ještě budoval sociální stát, ale život potvrdil její sílu, neboť v současné době je v USA do takového programu zapojeno 14 milionů zaměstnanců, čili každý desátý. Zaměstnaneckých spoluvlastníků je tam vlastně víc než členů odborů.

EFES nyní vypracovala model ESOP přizpůsobený pro Evropu a obsahující řadu variant, aby se to podstatné dalo případně použít i na základě stávajících zákonů. Příslušná studie je k dispozici na www.efesonline.org/corona, kde je také diskuse o zkušenostech a výzva vládám.

Nejnovější výzva pochází z června, ale poprvé zazněla už v dubnu: Množí se pokusy vlád zachránit společnosti, které mají v pandemii problémy s platební neschopností nebo s předlužeností, a tak dostávají příspěvky, dotace, půjčky, kapitálové investice nebo je dokonce zvažováno znárodnění. Jenže veškerá tato pomoc je zaměřena na stávající akcionáře. Značná část těchto nákladů by však mohla být využita efektivněji, kdyby zamířila k zaměstnancům a umožnila jim stát se akcionáři ve svých podnicích. Třeba tak, že společnosti založí z této pomoci zaměstnanecký podílový fond a vloží do něj určitý podíl vlastních akcií, třeba i 100 %.

Jaký by to mělo smysl? Užilo se to už ve finanční krizi 2008.  Firmy mají vážné problémy s likviditou, a tak se snaží snížit mzdové náklady. To však lze kompenzovat přidělením akcií zaměstnancům, zejména když ceny akcií klesly. Zdanění by této kompenzaci nemělo bránit, mělo by ji naopak podporovat. To je cíl iniciativy pro zaměstnaneckou participaci v Německu (www.mitarbeiterbeteiligung.de).

Problémy jsou však jen tou mírnější formou krize. Leckde hrozí natvrdo bankrot. Pak je podle EFES na čase prosazovat další prvek ekonomické demokracie, úplné převzetí ohrožených firem zaměstnanci. Existuje mnoho vyzkoušených vzorů - zaměstnanecká družstva, sociedades laborales, fondy zaměstnaneckého vlastnictví a plány ESOP, které jsou nepochybně nejúčinnější.

Konečně, mnoho firem zůstává zdravých, ale musí se vypořádat s dočasnou ztrátou hodnoty svých aktiv, budou potřebovat investice, čeká je tvrdé období a hrozí nepřátelské převzetí. Poskytnutí akcií zaměstnancům může být důležitým prvkem úspěchu, protože nabízí motivaci, jak krizi zvládat společně. Ve všech těchto situacích by tomu neměly bránit daně nebo předpisy. Ty by to měly naopak podporovat a usnadňovat, volá EFES a vyzývá všechny evropské vlády a instituce, aby v tomto smyslu jednaly. Samotný model zaměstnaneckého vlastnictví ESOP vznikal ve Spojených státech už před rokem 1974, ze kdy je příslušný zákon, a byl určen zejména pro malé a střední podniky.

Nejde o to, že lidé dají poslední peníze do akcií vlastní společnosti. Původně se jedná o formu příspěvku zaměstnavatele na penzijní spoření zaměstnanců, vytrvale vysvětluje autor studie EFES David Ellerman, někdejší poradce Josepha Stieglitze z doby kdy pracoval ve Světové bance. Na začátku 90. let Ellerman působil v Praze a vyjadřoval se kriticky ke kuponovce, jak jsme to loni na podzim připomněli na stránkách našeho portálu (viz zde).

Co tedy ESOP je?

• jedná se o dlouhodobé vlastnictví akcií zaměstnanci, nejde o akcie ke spekulaci
• v podstatě jde o formu příspěvku zaměstnavatele na penzijní spoření zaměstnanců placené do zvláštního fondu zaměstnanců daného podniku
• tento fond pak akcie koupí (na splátky) a spravuje na individuálních účtech zaměstnanců
• zaměstnanci mají práva z akcií: hlasují na valné hromadě, mají zastoupení v dozorčí radě, případně i představenstvu a dostávají dividendy
• jde tedy jak o majetek, tak o formu zaměstnanecké participace, včetně včasné informovanosti zaměstnanců o plánech a hospodářských vyhlídkách podniku
• nejsou použity úspory zaměstnanců, vše je hrazeno příspěvky zaměstnavatele, proto mohou být spoluvlastníky podniku všichni zaměstnanci (po určité lhůtě)
• na zaměstnanecké spoluvlastnictví tohoto typu se vztahují všechny daňové a další výhody penzijního spoření
• při odchodu do důchodu nebo odchodu z podniku uvedený fond akcie odkoupí zpět, peníze dá odcházejícímu zaměstnanci (ve splátkách) a ten je převede na jinou formu penzijního spoření; akcie pak získá další zaměstnanec
• akcie tak vždy zůstávají ve fondu zaměstnanců, nemůže je získat nikdo cizí a nemůže je použít k převzetí nebo vysávání podniku

Ellerman navrhuje i alternativu, kdy lze kombinovat jak vlastnictví, tak pravidelnou výplatu části majetku. Po několika letech by se odkoupily od zaměstnance akcie z nejstaršího ročníku, takže zaměstnanec by viděl vedle dividend i další peníze. Je to hlavně příklad toho, že se strukturou fondu dá pracovat, byť v Česku bychom měli být na takové operace obzvlášť opatrní.

Teď je krize, stát pomáhá, mohlo by se pomoci i zaměstnancům, a možná by pak převzali větší část břemene, než co by jinak šlo ze státního rozpočtu. Ti obzvlášť zvídaví tuší, že ani rozpočet není bezedný a když to bude trvat dlouho, příspěvky skončí. Má proto smysl důkladně uvážit výhody dlouhodobého řešení.

Z ekonomického hlediska má zaměstnanecké spoluvlastnictví smysl i mimo dobu krize. Ellerman vypočítává sedm problémů, které to řeší.

1. Problém následnictví. Táta zakladatel firmy zestárne, jde na odpočinek, umře, a děti na podnikání moc nejsou. Někomu to prodají, ten to vydrancuje a vytuneluje, podnik zanikne – a s ním i pracovní místa a daňové příjmy. Ale i kdyby to nedopadlo tak hrozně, vzdálený vlastník má jiné zájmy než místní komunita. Přechod na ESOP tomu může zabránit a lze jej provést v rozložení do delšího času.
2. Místní zakotvení. Cizí investor může být dobrák, ale musí se rozhodovat podle ekonomické výhodnosti, zatímco propojení práce s místem nabízí jiné výhody. Místně zakotvené podnikání je šetrnější k životnímu prostředí a může vycházet vstříc dalším potřebám komunity.
3. Odliv kapitálu. Tak to dneska chodí, že není problém najít místo na druhém konci světa, kde se dá něco vyrobit levněji, s menšími ohledy na sociální a environmentální požadavky. Vlády i regiony rády lákají investory různými podněty, takže přelétavost kapitálu je pak ještě výhodnější. Přes zaměstnance by to bylo podstatně lacinější. Už 20 nebo 30 procentní podíl zaměstnaneckého vlastnictví dává prostor pro účast zástupce zaměstnanců ve vedení. Zaměstnanci tak mohou být včas varováni a mohou se bránit.
4. Mladí utíkají. Studenti dostanou diplom a mizí v dáli, konkurenceschopnost regionu klesá. Možná by mladí tak neutíkali, kdyby měli vedle práce i podíl na podniku.
5. Lidé jsou zklamaní z politiky, která se jim odcizila. To platí zejména pro starší v postsocialistických zemích, kteří přišli o sociální jistoty. Když budou mít vlastnický podíl na svém pracovišti, vrátí se aspoň část pocitu, že mají společenskou váhu a mohou věci ovlivnit. Efekt participace a větší aktivity se pak může šířit dál.
6. Větší odolnost. Tohle je důležité v krizi. Výzkum potvrdil, že podniky vlastněné zaměstnanci mají míru přežití o 20 až 50 procent vyšší než ostatní. Je tam také o polovinu méně dobrovolných odchodů za lepším. V době minulé krize tyto podniky propouštěly o 20 až 50 procent méně.
7. Změna distribuce bohatství. To je odpověď na možná největší krizi, která tiká pod povrchem – neudržitelné sociální nerovnosti. Demokratizace tvorby bohatství sníží potřebu jeho přerozdělování. Výzkum ukázal, že průměrné úspory zaměstnanců se středními a nižšími příjmy tvořily v běžných podnicích 17 tisíc dolarů a v podnicích vlastněných zaměstnanci 165 tisíc dolarů.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.