Jiří Vyhnalík reagoval na můj článek o základním příjmu, určeném výhradně matkám. Jeho text je k přečtení zde a moji původní úvahu, nazvanou „Hnutí pěti hvězd chce základní příjem pro všechny. Měl by ale sloužit pouze matkám“ lze najít zde.Vyhnalík píše, že „místo nepodmíněného příjmu má smysl příjem podmíněný, a to podmíněný výchovou dětí“, ale to je z faktického (ale nikoliv terminologického) hlediska přesně to, co jsem ve svém textu navrhoval. Považuji totiž skutečnost, že je žena matkou, za natolik zásadní, že jsem vědomě užil termínu základní příjem, tedy jinak nazývaný nepodmíněný. Nepodmíněný příjem tedy navrhuji pro ten druh lidí, kteří jsou „dětní“, což je zcela zásadní lidský osud, vyhraněná kategorie, která si zaslouží zcela přednostní pohled a prioritní vidění. Matky (nebo i otcové), které se starají o své děti, by v mých očích nebyli příjemci příjmu podmíněného faktem, že mají děti, ale pro tuto kategorii normálního, bezpřívlastkového a tedy nepodmíněného příjmu. Kdyby nebylo rodičů, lidstvo (v našem případě Evropané) vyhyne. Tato skupina má tedy nárok na svou optiku a svůj termín, kdy se neodlišuje faktem, že má děti a stará se o ně, ale naopak bezdětní se odlišují od ní tím, že je nemají a mohli by být eventuálně „podmíněně“ poněkud více zdaněni, což je ovšem námět na samostatnou úvahu.

Kdo zaměstná a dobře zaplatí ženu s postonávajícími dětmi?

Jiří Vyhnalík dále uvádí: „Pokud „odměňujeme“ matky samoživitelky vyššími dávkami od státu, rozhodně to ty, pro které jsou dávky podstatným zdrojem příjmů, nemotivuje k uzavírání manželství a k udržování stabilních vztahů. Pokud bychom takovýto vývoj chtěli skutečně zvrátit, bylo by potřeba systém otočit. Matky samoživitelky by dostávaly minimální dávky, zatímco manželské páry (a vdovy/vdovci) by obdrželi podstatně větší peníze. Sezdané páry, kde se jeden z manželů stará o děti, by měly mít navíc výrazné daňové úlevy.“

K tomu bych rád především poznamenal, že Vyhnalíkem navrhované řešení by se obcházelo. Pokud by totiž existoval skutečně velký rozdíl v příjmech od státu mezi vdanými a samoživitelkami, mnohá manželství by byla jen zdánlivá a fakticky by lidé žili mimo ně, například v nových vztazích. Časy klasických manželství, kde muž ženu plně zabezpečoval, chránil a ona pracovala v domácnosti či byla zaměstnána za nízký (doplňující) plat, se už masově nevrátí. Důvodem je podle mého názoru legitimní emancipační touha mnohých žen po kariéře. Dnešní mladé ženy si stále méně často dovedou představit, že by nejdřív, třeba v optimálním věku dvacet nebo 25 let, rodily a pak teprve hledaly hlavní životní zaměstnání nebo dělaly kariéru. Dvacetiletá žena, kromě toho, že se chce profesně realizovat, si navíc není už jista stabilitou svého vztahu. Před několika dekádami byl rozvod společenský skandál a nesl stigma životního a morálního selhání. To už dnes neplatí, rozpadá se každé druhé manželství. Navíc nemluvím o těch, kdo do manželství nikdy nevstoupí a žijí různě, s vlastními dětmi, nebo bezdětně. Skupina, která manželstvím neprojde, je stále významnější. Kdo navíc zaměstná a dobře zaplatí ženu, která na několik let výchovy ztratí kontakt s oborem? Kdo zaměstná a dobře zaplatí ženu s postonávajícími dětmi? Uvádí se, že dostupné školky pro děti od dvou let vše vyřeší. Opravdu?

Z nadnárodní společnosti rovnou do mateřského důchodu

Ve svém původním textu se zmiňuji o tom, že žena si dnes může splnit sen o kariéře a zároveň i ten druhý o dítěti. Může mít první dítě třeba v 35 letech a druhé například ve čtyřiceti. Tento pokrok, umožněný asistovanou reprodukcí, respektive umělým oplodněním, se stále rozšiřuje a zlepšuje.

Pro korporace, jako jeden z příkladů městského a velkoměstského pracovního trhu, je čtyřicetiletý člověk, ač to nepřiznají, starý a opotřebovaný. Ženy v tomto věku nebo už i daleko v letech před ním ale mohou mít pocit, že dosáhly v kariéře všeho. Základní příjem pro matky, který by mohl být pozitivně ovlivněn výší jejich dosavadních příjmů, jak vysvětluji ve svém původním článku, by tak mohl pomoci řešit situaci. Žena, která by odešla dejme tomu ve 38 letech ze zmíněné korporace, by tak vlastně odešla do jistého typu „důchodu“ a po čase by si k základnímu příjmu pro matky mohla přivydělávat. Pokud by žila v manželství, bylo by to skvělé, pokud ne, riziko, že by zůstala na mizině či se předtím vůbec k rození dítěte nebo spíše dětí neodhodlala, by se snížilo. Každopádně by byla nezávislá. Často se ještě dnes adorují dávná patriarchální manželství, kdy otec vydělával a žena poskytovala mezi muži velmi oblíbené a dnes už jen spíše nostalgicky poptávané zázemí, jako základ státu. Bylo vždy vše tak ideální i ve skutečnosti? Žena byla na patriarchálním otci rodiny silně závislá. Práci ženy v rodině „honoroval“, měl však z tohoto titulu velkou moc, kterou využíval a manželku a děti bohužel často „sekýroval“ až terorizoval, děti tím byly často poznamenány na celý život. Otec byl (a ledaskde je i dnes) despotický, protože mohl! Typickým nechvalně známým případem je rodina Hitlerových rodičů. Despocii a surovost Adolf od otce plně „odkoukal“, převzal a důsledky byly strašlivé. Práce na výchově dětí není dnes po silném omezení patriarchální rodiny zkrátka oceňovaná nebo honorovaná. Reprodukce musí být tedy zajištěna jinak, protože i další důvod, proč měli lidé děti, a to očekávání, že budou zajištěni na stáří, už dávno v souvislosti se zavedením starobních důchodů neplatí.

Polsko je napřed

Ve svém původním článku píšu, že základní příjem pro matky by se mohl odvíjet od výše dosavadních příjmů matky. Jednou by se stanovil a pak by běžel, nebyl by nijak náročný na administrativu. Ale kde na něj vzít? Při možnostech našeho státu by v podstatě šlo jen o vysoké přídavky na děti. V Polsku už je mají, vláda PiS je v tzv. Programu 500+ stanovila na každé druhé a další dítě v rodině ve výši 500 zlotých měsíčně, což je 3000 Kč. Tato částka se u našich severních sousedů má vyplácet až do osmnácti let života dítěte (já ve svém původním článku navrhuji jen do patnácti, ale o to by mohly být sumy v Česku vyšší). Porodnost Poláků roste, zkušenosti jsou pozitivní, rozmanité a je možné se z nich poučit. Migrace jako způsob doplnění pracovních sil je jistě možná, ale bez ohledu na to, odkud přichází, není nijak levná ani bezproblematická, a to i v případě kulturně relativně blízkých zemí. To je ovšem námět na jiný samostatný článek.

Zbyněk Hutar

Psáno pro Parlamentní listy