Teď jej napadají kvůli drzosti, s kterou si troufá korigovat premiérská personální rozhodnutí dosud nejmenovaného uchazeče o premiérské žezlo Petra Fialy. Představitelům Pětibloku, protivládní televizi, novinářům hlavního proudu, politologům a pečlivě vybraným občanům, osloveným na ulici televizními reportéry, je vše jasné: prezident se má chovat jako robot a bez odmlouvání jmenovat do ministerské funkce třeba i starokladrubského vraníka. Hlasy zní jednotně jako za blažených časů předlistopadového režimu. Pokud prezident vůli vítězů nechápe, nezbývá než na něj podat kompetenční žalobu nebo ještě lépe, aktivovat článek 66 a odeslat jej předčasně do penze nebo možná i jinam.

Kacíř se ale může na věc dívat jinak. Žádný z demokraticky zvolených československých a českých prezidentů počínaje TGM se „nevešel“ bezvýhradně do hranic ústavního vymezení pravomoci. Po Miloši I. Zlomyslném nelze žádat, aby založil novou tradici prezidenta- robota. Zvlášť ne proto, že „politickou vahou“ převyšuje své předchůdce, neboť na jeho mandátu nelpí ani stín zákulisních parlamentních pletich, ale masou voličské podpory zastiňuje parlamentní strany. Přechod k režimu přímo voleného prezidenta provázely hlasy politických pidižvíků, požadujících omezení prezidentských pravomocí. Prezident, který je mluvčím masy svých voličů, by ale měl mít naopak pravomoci větší. Kdo mu je upírá, popírá váhu přímé moci lidu a asi se jí i bojí.

V daném sporu o právo prezidenta korigovat premiérova personální rozhodnutí v jeho prospěch hovoří skutečnost, že zkušeností podstatně převyšuje své bona fide odpůrce. Měli by proto jeho hlasu naslouchat s pokorou, i když vědí, že v případě přiměřené tvrdohlavosti nakonec svou volbu proti němu prosadí.

Námitky, že prezident v tomto sporu nadřazuje své ego nad zájem státu a je proto třeba jej „postavit mimo službu“, v kacířském pohledu neobstojí. Položme si otázku, zda je skutečně v zájmu státu, abychom měli ve vládě ministra, který bude svým výkonem republice škodit, a připusťme, že prezident, který není pod tlakem úzkých partajních zájmů, může někdy vhodnost uchazeče posoudit svobodněji a lépe než vedení vysílající strany a jí vyhovující skoropremiér.

Kvůli jiným nepřístojnostem se kacíř může ptát, co že to je za demokracii, která připouští diskriminaci poslanců Strany přímé demokracie a čtyř stran vládní koalice ve prospěch čtveřice poslanců Pirátů. Bez nich by se sice koalice klidně obešla, ale přesto jeden každý z nich sahá po lukrativním „korýtku“. Jsou tedy ekonomicky podstatně úspěšnější než poslanci ostatních koaličních stran. Jejich podíl na moci výkonné bude poměrně nejvyšší ze všech, ačkoli žádnou významnou společenskou skupinu nezastupují a z hlediska parlamentní matematiky jsou vlastně nadbyteční. Naproti tomu z vůle vedení předáků stran vítězné koalice se SPD (jejímž nejsem voličem) dostala do postavení naprosté bezvýznamnosti, ač má proti Pirátům pětinásobek poslanců.

Nepřehlédnutelný je pošetilý počin poslance Jakuba Michálka, který podřídil svůj osobní prospěch příkazům stranického etického kodexu: aby se neprovinil hříchem kumulace funkcí, vzdal se nominace na vládní funkce. O pošetilost se jedná proto, že jde o osamělý čin.

Hodně se v médiích a ve veřejnosti mluví o rozdělení národa na stoupence a odpůrce očkování. Mnoho mluvků se rozhorluje kvůli údajnému potlačování ústavních práv vynucováním očkování. Jako kacíř to vidím úplně jinak. Patřím k těm, kteří si myslí, že jejich imunitní systém by je před covidem 19 ochránil. Ostatně zhruba 40 let se mi infekce vyhýbají. Nakonec jsem ale podlehl nátlaku rodiny a souhlasem s očkováním jsem zaplatil za možnost účasti na synově svatbě a oslavě vnoučkových prvních narozenin v době zákazu cestování mimo okres. A jsem tomu rád, protože jsem získal svobodu přístupu na všechny události, na které je zakázán vstup bez dokladu o bezinfekčnosti. Přitom mi očkování nepřivodilo žádné nepříjemnosti. Neutrpěl jsem, získal jsem. Ano, byl jsem krácen v ústavním právu svobodně se rozhodnout, že mi nebude vadit, skončím-li život udušením, ale když vstupuji do koncertní síně, vůbec mě ztráta nebolí. Klidně oželím hypotetické ústavní právo, které nemá konkrétní obsah.

Vím ze zkušenosti, že dobré vlády neexistují, takže mnou necloumají vášně kvůli tomu, že se střídají vlády. Nicméně sleduji, jak se změna dotkne životní úrovně obyvatel a zatím se mi zdá, že se dále rozevřou nůžky mezi životní úrovní bohatých a chudých. Možná bude dále úspěšně pokračovat rozvíjení našich neobyčejně důležitých vztahů k Tchajvanu, ale v kapsách nemajetných se bude vítr prohánět stále častěji. Potěšilo mě, že před následky prudkého vzestupu cen energií ochrání finančně slabé rodiny přídavky k příspěvkům na bydlení. Chudým lidem určitě prospěje, naučí-li se zvládat administrativní procesy vyřízení žádosti o příspěvek, ale jistě by přijali jednodušší řešení. Pochybuji, že Petr Fiala má představu o složitosti a nejistotě vyjednávání.

Je jisté, že nastupující garnituře dělá velké starosti úkol snížení deficitu státního rozpočtu pod 300 mlrd. Kč, zvlášť když asi neví, kudy na to. Platí přísloví, že tonoucí se i stébla chytá. Proto chápu, že se úspory musí najít za každou cenu, ovšem v žádném případě tam, kde by utrpěli finanční újmu podílníci na státní moci, kteří se vydali je hledat. Kapři si nevypustí rybník, poslanci a ministři se nevzdají části svých příjmů, neodváží se sáhnout na platy soudců a státních zástupců, aby aspoň symbolicky pomohli republice v nouzi. Zaráží mě bezostyšnost lidí se stotisícovými platy, kteří horují. pro zrušení slev na jízdném pro důchodce a studenty, tedy pro lidi, kteří ve srovnání s nimi mají desetinové příjmy a jejich oškubáním se výdaje státního rozpočtu ve srovnání s výdaji na armádu sníží jen „o pár drobných“. Chyba prý je v tom, že jde o plošné slevy, zatímco nově je budou dostávat jen ti skutečně potřební a určitě už podstatně menší. Jsou ale v uvedených společenských skupinách lidé, kteří nejsou potřební ? Zatím mám obavy, že mnozí začnou brzy vzpomínat na Babišovu vládu jako na ztracený ráj. O to ale voliči Pětibloku určitě neusilovali a jednohlasá média je na takovou možnost nepřipravila.

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.