Ideovými „rodiči“ zákona byli tehdejší nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Návrh přinášel do podoby státního zastupitelství revoluční změny. V Poslanecké sněmovně narazil na tak silný odpor, že jej Pavel Blažek nakonec stáhl. 

Za současného mandátu připravuje k předložení do Poslanecké sněmovny novelu zákona o státním zastupitelství, která má do zásadnosti dřívějšího návrhu velmi daleko, ale opět naráží na mohutný odpor.

Kritika novely dobře zapadá do linie ideologického blouznění, jež provází polistopadový vývoj resortu spravedlnosti. Na rozdíl od Slovenské republiky, která si ponechala prokuraturu s jasně vymezenými vztahy nadřízenosti-podřízenosti a odpovědnosti, Česká republika ji zrušila a ustavila státní zastupitelství, jehož struktura řízení je proti prokuratuře rozvolněná: nejvyšší státní zástupce je nadřízeným jen zaměstnancům svého úřadu a dvěma vrchním státním zástupcům. Podobně to jde směrem dolů. Předpoklady pro pružné operativní řízení a adresnost odpovědnosti jsou proti prokuratuře mnohem slabší.

Součástí  odchodu od poměrů, jež panovaly v resortu spravedlnosti protiprávního režimu, bylo ukončení nadvlády vedoucí politické strany a politického vlivu na rozhodování soudců a státních zástupců. S vaničkou se ale vylilo i dítě: zrodila se myšlenka nezávislosti justice a státního zastupitelství, kterou mnozí chápou až jako právo beztrestně škodit občanům. Příkladem byly veřejné projevy přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně, bývalé prokurátorky Marie Benešové, že ministr spravedlnosti není nadřízeným nejvyššího státního zástupce. Ve skutečnosti jeho postavení hlavy státní správy státního zastupitelství a související pravomoci jsou nezpochybnitelné. Územní struktura justice a státního zastupitelství zachovala zemské členění státu, takže důsledná jednota výkonu spravedlnosti až do detailů na celém území státu není možná. Funkční období předsedů soudů a vedoucích státních zástupců bylo neomezené. Díky bezzubému provedení očisty justice a státního zastupitelství od pohrobků normalizace někteří z nich zůstali velmi dlouho na místech, jež zaujali na počátku polistopadového vývoje, někteří výjimeční jedinci se drží  dodnes.

V justici již došlo k zavedení pevného funkčního období předsedů a místopředsedů soudů, ale omezení funkčního období vedoucích státních zástupců má přinést až současná novela. Sama myšlenka již uzrála ve veřejném mínění a hlavách státních zástupců natolik, že neohrožuje přijetí novely.

Vynořil se však  nebezpečný bod sporu: způsob jmenování a  odvolávání nejvyššího státního zástupce. Podle vládního  návrhu má zůstat v platnosti dosavadní úprava: nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává vláda bez udání důvodů na návrh ministra spravedlnosti. Tento způsob dosud nečinil potíže. Pouze výše zmíněná bývalá prokurátorka Marie Benešová přijala své odvolání se zjevnou nevolí. Někteří nejvyšší státní zástupci odešli sami, když pochopili, že nazrál jejich čas. Kdo takovou funkci přijímá, musí si být vědom rizika odvolání. Nejde přece o doživotní dobře placenou prebendu.

Proti zachování dosavadního stavu brojí někteří politici a státní zástupci včetně nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, někdejšího vojenského prokurátora. Namítají oslabení postavení nejvyššího státního zástupce již tím, že bude mít časově omezené funkční období. Dožadují se, aby odvolání nejvyššího státního zástupce bylo možné pouze v kárném řízení u kárného senátu Nejvyššího správního soudu za jasně stanovených podmínek.

Pasují tak kárný senát do postavení kontrolního orgánu, nadřazeného vládě. Přípustnost takové degradace vlády nelze přijmout, protože ji nelze odůvodnit ani lpěním na středověkém bludu o rovnosti tří sloupů státní moci.

Domnívám se, že oslabení postavení vlády, která odpovídá za trestní politiku státu, zavedením nadřazenosti kárného senátu nad ni, není na místě. Obhájci nápadu by se měli podívat, jak  řeší postavení generálního prokurátora nebo nejvyššího státního zástupce státy s konsolidovanými  právními poměry. Některé tuto funkci vůbec nezřizují a podřizují státní zastupitelství přímo ministrovi spravedlnosti. Je to například Rakousko, které se od nás příliš velikostně neliší, zato nemá přeplněné věznice. Rakouský zákon o státním zastupitelství je podstatně stručnější než náš, protože státní zástupci mají postavení úředníků a část náležitostí jejich funkce řeší zákon o státní službě. Podobné je postavení státních zástupců Spolkové republiky Německo. Nejvyššího státního zástupce SRN neodvolává vláda, ale přímo spolkový ministr spravedlnosti, a to „na hodinu“ a bez udání důvodů.

„Specifická česká cesta“, po které chtějí vést Českou republiku odpůrci Blažkovy koncepce, by ve skutečnosti vedla k oslabení vlády, jež je odpovědná za trestní politiku státu. Státní zastupitelství je nástrojem vlády pro výkon trestní politiky a nejvyšší státní zástupce odpovídá vládě za jeho činnost. Dlužno dodat, že může být nástrojem velmi nebezpečným. Vláda nemůže jinak dovnitř státního zastupitelství zasahovat, je proto nutné, aby nejvyššího státního zástupce držela pevně ve svých rukou. Pokud to nedokáže, může splakat nad výdělkem, což dokazuje puč z 13. června 2013 stejně jako zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání předsedy vlády Andreje Babiše. Nikdo jiný než vláda nesmí posuzovat, jak jí nejvyšší státní zástupce slouží. 

Ostatně kárný senát  Nejvyššího správního soudu velmi často čelí kritice pro bezzubost svého rozhodování.  Členové senátu jsou příslušníky různých profesí a není jisté, že všichni by rozuměli problematice státního zastupitelství na takové úrovni, aby jim příslušelo přirozené právo kontrolovat rozhodnutí vlády. Samo kárné řízení v současném pojetí trpí vadou neodvolatelnosti rozhodnutí, tedy neexistence opravných prostředků. Svěřit tomuto útvaru do rukou rozhodování o sporu mezi vládou a nejvyšším státním zástupcem by bylo neodpovědné.

Představme si situaci, že by tento sbor soudců sporné kvalifikanosti zrušil odvolání nejvyššího státního zástupce a donutil tak vládu, aby nadále používala služby úředníka, jenž se z jejího hlediska neosvědčil. Mohlo by to vést k resignaci uraženého předsedy vlády a rozkolísání politické situace ve státě.

Jinou spornou otázkou je délka funkčního období nejvyššího státního zástupce. Pro všechny vedoucí státní zástupce včetně nejvyššího se  počítá se sedmiletým, přičemž nejvyšší státní zástupce by se nemohl ucházet o jmenování na další období. Někteří kritici to považují za snížení prestiže úřadu proti předsedům soudů, kteří mají funkční období desetileté. Domnívám se, že tato část sporu není tak důležitá jako způsob jmenování a odvolání nejvyššího státního zástupce. Přesto namítám, že funkce předsedy soudu a vedoucího státního zástupce se svým obsahem a povahou práce zásadně liší. Soudy jsou konzervativní instituce, u nichž dochází k nutnosti rychlých operativních rozhodnutí předsedů zcela výjimečně. Státní zastupitelství jsou dynamické orgány, v nichž se často stává, že je třeba rozhodovat z hodiny na hodinu. Nositel funkce vedoucího státního zástupce se patrně opotřebovává rychleji než předseda soudu.

Obecně funkce vedoucího manažera by měla být jen tak dlouhá, aby její nositel v ní nezůstával déle, než přestane být nositelem nových impulzů do činnosti řízené organizace. Názorným příkladem může být bývalý nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Když nastoupil, vnesl do státního zastupitelství čerstvý vítr a usiloval o revoluční změny. Narazil na nepochopení politiků, časem se zápasem s nimi vyčerpal a pak už nechával běžet vývoj státního zastupitelství samospádem. Jeho odchodem stát neutrpěl škodu.

Ale jistě tato otázka není příliš důležitá. Pokud bude mít vláda právo odvolat nejvyššího státního zástupce dle své úvahy, odvolá ho, jakmile zjistí, že už je službou unaven a nic nového nepřináší. Výkonnost a schopnost překonávat překážky je individuální, takže zkrácení funkčního období pod deset let by ovšem mohlo vládu připravit o možnost plně využít kapacitu zdatného jedince. Z tohoto hlediska soudím, že není úplně nezbytné znemožnit zdatnému nejvyššímu státnímu zástupci opakování mandátu. Líbil by se mi kompromis, jenž by vládě umožnil zdatnému nejvyššímu státnímu zástupci povolit po vypršení sedmi let prodloužení funkčního období až o polovinu, a to buď na jeho žádost, nebo na návrh ministra spravedlnosti.

Podotýkám, že absurdnost tomuto sporu dodává  skutečnost, že v některých státech má státní zastupitelství či prokuratura  postavení ministerstva s funkčním obdobím shodným s vládou. Na okraj dodávám, že nevím o žádném případu vyčlenění státního zastupitelství nebo prokuratury ze struktur moci výkonné a jeho podřízení přímo pánubohu.

Hlavně varuji před pokusy o prosazení „specifické české cesty“ politiky, kteří o poměrech v českém státním zastupitelství vědí málo a o zkušenosti konzolidovaných evropských států se nezajímají.

Vyšlo  dne 4. listopadu 2022 na mém blogu a na webu spolku Chamurappi z.s.