Zákon, jenž začne platit 1. července 2024, řeší jen část novot, obsažených ve výše zmíněných předchozích předlohách, ale přesto je na místě uvítat jeho přijetí jako sice malý, ale přece jen pokrok v rámci možného. Především zavádí pevné funkční období vedoucích státních zástupců a do jejich jmenování výběrové řízení. Zanikla zrůdnost třeba i dvacetiletého působení ve funkci vedoucího státního zástupce bez ohledu na úroveň jeho výkonů. Stanoví pravidla výběru a jmenování vedoucích státních zástupců. Zákon chytře předchází možnosti vzniku dvojvládí v případě návratu do  funkce odvolaného vedoucího státního zástupce, jehož odvolání zrušil soud.

Zákon ponechává vládě právo na odvolání nejvyššího státního zástupce na návrh ministra spravedlnosti. Nezachoval ale dosavadní postup odvolávání vedoucích státních zástupců (odvolání ministrem na návrh nadřízeného) a přenesl je do pravomoci kárného soudu. Je to asi úlitba ideologicky motivované snaze o potlačení vlivu ministra na personální řízení státního zastupitelství.

Celkově nový  zákon zasluhuje dle mého laického názoru příznivé hodnocení. Pokud si ale někdo myslí, že od 1.července 2024 začne soustava státního zastupitelství fungovat podstatně lépe než dosud,  bez občasných výstřelků jednotlivců, asi se mýlí. Zákonodárce se poučil z potíží, na které narazilo reformní úsilí Pavla Zemana&spol. a nepustil se do zásadních opatření ke zvýšení tlaku na vynucování odpovědnosti státních zástupců za jejich pochybení. Stejně jako dosavadní zákon, tak i tento nový připouští, že státní zástupci se mohou dopustit kárných provinění, za která si mohou vysloužit postih. Pojem kárného provinění zákonodárce vymezil zcela obecně. Z praxe justičního potížisty, který podal větší počet podnětů ke kárnému řízení, jsem vyvodil poznatek, že obecnost vymezení pojmu umožňuje, aby stejný skutek byl jednou posouzen jako kárné provinění, jindy jako nezávadný a jeho původce si případně může vysloužit pochvalu.  Jako laik si myslím, že definice kárného provinění by měla být doplněna o taxativní výčet jednání, jež kárný žalobce musí uznat za kárné provinění a buď je přímo potrestat v rámci své vlastní kárné pravomoci, nebo delikventa poslat před kárný soud. Takovou úpravu má pojem kárného provinění v souběžném španělském zákoně.

Domnívám se, že vedle toho, že vedoucí státní zástupci mají kárnou pravomoc vůči svým podřízeným, by měl existovat nezávislý orgán, nesvázaný kolegiálními ohledy, vybavený

vyšetřovacími pravomocemi blízkými GIBS, který by šetřil stížnosti na státní zástupce a poznatky z oprávněných stížností by postupoval speciálnímu orgánu veřejné žaloby a odtud ke kárnému soudu. Chápu, že takové nápady nevzbudí nadšení státních zástupců. V případě jejich uplatnění by asi docházelo k podání kárných žalob častěji než dosud.

Původní i nová úprava neřeší propojení odpovědnosti státních zástupců s odškodňovacím zákonem č. 82/1998 Sb. Stát vyplácí ročně desítky milionů Kč jako odškodnění obětem vadných trestních řízení. Podle zmíněného zákona je možné za určitých okolností požadovat po původcích škod účast na jejich úhradě regresním řízením. Je to možné ale pouze v případě, že škodiče potrestal kárný soud.  Jenže kárná odpovědnost státního zástupce zaniká v promlčecí lhůtě 3 let. Vzhledem k tomu, že mnohá trestní řízení jsou víceletá, může se stát, že k odhalení závadnosti určitého skutku dojde po více než třech letech od jeho uskutečnění. Stát pak poškozeného odškodní, ale státní zástupce, jenž důvod k odškodnění vytvořil, na to nepřispěje. Dodávám, že neznám žádný případ vymáhání regresní účasti státního zástupce na odškodnění účastníka trestního řízení. Zřejmě by věci prospělo jiné vymezení promlčecí lhůty nebo odstranění svázanosti regresního řízení v odškodňovacím zákoně s kárným řízením.

Jsou zde tedy náměty k přemýšlení, které možná po několika letech vyvolají další dílčí novelizaci zákona o státním zastupitelství. Dodávám, že výše uvedenými úvahami jsem soubor možných námětů nevyčerpal.