Pavel Buráň se vydává za oběť vydírání, zorganizovaného bývalým společníkem, jemuž měla pomáhat manželka. Jejich stíhání vyvolal 9. října 2014 oznámením na služebně zlínské (proč ne uherskohradišťské?) policie. Jeho pohled na události přejímají články různých autorů, různá vystoupení v televizi Luboše Xavera Veselého, knihy Zločiny beze zbraní 2 (zatím zakázaná distribuce) a Zločiny beze zbraní 2c a také veřejná vystoupení předsedy spolku Šalamoun Václava Peričeviče. Poslední článek vyšel včera na Parlamentních listech (ZDE). Kromě toho se Pavel Buráň činí i provozováním vlastních internetových stránek (ZDE).

Nikdo se nezamýšlí nad vlivem mediálního řádění na život zproštěných obžalovaných. Během dlouhých let trestního stíhání zažili spoustu nepříjemností, jež vyvrcholily dvěma nepravomocnými rozsudky s vysokými tresty odnětí svobody. Po zproštění se těšili na klid, ale na ten zřejmě nemají nárok.

Společným základem všech mediálních projevů je legenda o „únosu“ Pavla Buráně do vily manželů Novotných, provedeném darebáky, na první pohled předstírajícími příslušnost k policii. Ve vile pak následovalo vyhrožování usmrcením poškozeného i jeho dětí, prováděné důkladně; kromě pistole sloužila i injekční stříkačka s neznámou tekutinou. Po něm již za nepřítomnosti „únosců“ došlo k podpisu listin, jimiž si bývalý společník zajistil splacení svých pohledávek. Po podpisu se Pavel Buráň nevzdálil, ale jako třešnička na dortu nakonec následovala bohapustá pijatyka na oslavu usmíření. Alkohol měl v krvi ještě po krátkém spánku při příchodu na zlínskou policejní služebnu časně ráno.

Současné použití pistole a injekční stříkačky je nápadná podrobnost, která ve mně vyvolala podezření, že jde o taškařici, jejíž scénář vymyslel nějaký bývalý policista ve službě bezpečnostní agentury. Podezření posílila nepřítomnost „únosců“ při podpisu listin, a zejména společné popíjení společníků na závěr.

Kořeny dramatu spočívají ve společném podnikání Pavla Buráně a Jaroslava Novotného v byznysu s hazardem. Společně vybudovali úspěšnou firmu Autogames. Jaroslav Novotný, jenž je o 19 let starší než Pavel Buráň, se jednou rozhodl, že dá přednost poklidnému stáří po boku o něco mladší manželky. Pavel Buráň využil předkupního práva a jeho polovinu firmy odkoupil. Zaplatil zálohu a zbytek ceny měl splácet. Se splácením ale brzy přestal. Takto vznikla pohledávka 340 milionů korun, kterou v článku zmiňuje. Kvůli trestnímu stíhání ji ale Jaroslav Novotný nemohl vymáhat, takže nabobtnala o úroky. Podezření, že Pavel Buráň vyvolal trestní stíhání, aby vyřadil ze hry nepříjemného věřitele, nezní zcela nepravděpodobně.

Pavel Buráň vypráví svou legendu stále stejně, sugestivně, jen s nepatrnými odchylkami mezi jednotlivými výstupy. Jako osamělý důkaz je k usvědčení Novotných nepoužitelná. Je ostatně pozoruhodné, že novináři, kteří se dali do jeho služby, se raději neptají, kdo vlastně ho unesl, když kromě něho „únosce“ nikdo neviděl a nikdo o nich nemluví. Dokazování totiž vyústilo v situaci „únos bez únosců“, v které soudu nezbylo, než zprostit Novotné obžaloby. Bezprostředně po činu Pavel Buráň uvedl, že „únosci“ mluvili nějakým východoslovanským jazykem, dokonce to mohli být „Rusáci“.

Policie přivedla k rekognici tři občany Slovenské republiky, z nichž jeden sice byl Rus s povolením k trvalému pobytu na Slovensku, ale mezi sebou mluvili běžnou slovenštinou. Pavel Buráň je přesto „poznal“ s vysokým stupněm jistoty, k čemuž mu dle mých poznatků ze zachované dokumentace pomohli provádějící policisté. Hru mu ale pokazil senát předsedy Radomíra Koudely v souhře s žalobcem, když všechny tři poznané „únosce“ pravomocně zprostili obžaloby. Touto částí dokazování se pak v odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci nezabýval, protože již prvostupňové rozsudky byly pravomocné. Zproštěním „únosců“ celá legenda o únosu a vydírání padla a zproštění Novotných se stalo nevyhnutelným. Jiné skutečně průkazné usvědčující důkazy se totiž ve spisu nenacházejí a neodezněly ani při hlavních líčeních, jichž všech jsem se zúčastnil.

S během času se obsah jednotlivých částí mediálních výstupů vyvíjí. Na začátku šlo hlavně o nasazení psí hlavy Novotným, kteří byli údajně zproštěni v rozporu s dokazováním, tedy neoprávněně. Veřejnost měla uvěřit, že navzdory rozsudku jsou sprostými zločinci. Později se ale pozornost přesouvala stále více na kritiku justice. Směřovala hlavně proti počínání senátu předsedy Vladimíra Šlapáka Vrchního soudu v Olomouci. Ale páně Buráňovy výtky jsou zčásti nepravdivé a zčásti spočívají na neznalosti trestního práva.

Pavel Buráň se především zlobí, že nemohl vystoupit před odvolacím soudem. Má sice pravdu, ale netuší, že podle zákona poškozený není účastníkem odvolacího řízení proti zprošťujícímu rozsudku. Ostatně neuvádí úplnou pravdu, protože předseda senátu přečetl jeho dopis, jenž měl obsahově povahu odvolání, a s jeho obsahem se řádně vypořádal. Dále vyčítal Vrchnímu soudu, že neprováděl vlastní dokazování. Nepochopil, že odvolací soud zužitkoval bohaté dokazování soudu 1.stupně, které nevyžadovalo doplnění ani opravu. Jeho postup byl v souladu se zákonem.

V dalším vývoji se pak Pavel Buráň přesunul k úvahám o obecně špatném stavu justice, o možné zkorumpovanosti soudců apod. Intenzita této kritiky přerůstá do úrovně šíření poplašné zprávy. Nemyslím ale, že právě zproštění Novotných je důkazem oprávněnosti projevů nespokojenosti se stavem justice.

K zajímavostem včerejšího článku patří informace o výši 340 milionů korun pohledávky Jaroslava Novotného za Pavlem Buráněm. Ještě více mě překvapila jmenovitá zpráva o policistech, kteří po něm požadovali milionové úplatky, ale Generální inspekce justice je nestíhá. Ale jiné zajímavosti v článku naopak chybí. Pavel Buráň možná netuší, že od roku 2017, kdy jsem se začal kauzou zabývat, se mezi zlínskými policisty udržuje legenda, podle které na povzbuzení policistů, pronásledujících Novotné, vyčlenil částku 30 milionů korun a úplatky měl rozdávat prostřednictvím Michala Rédla. To vše jsou ovšem neprokazatelné kecy, o jejichž prověření se nicméně neúspěšně pokusila GIBS.

Za zmínku pro úplnost stojí videozáznam rozhovoru s kamarádem nevalné pověsti, v němž přiznal, že nosil policistům balíčky klobásek a láhve kořalky a sliboval jim dobré zaměstnání, až půjdou do civilu. Chybí také informace o stavu vyšetřování jeho obvinění z podvodu se škodou 140 milionů korun a z maření spravedlnosti uplácením svědka, které proti němu vznesla NCOZ. Působí to dojmem „odložení k ledu“ stejně jako výše zmíněný nezájem GIBS o policisty Piskláka a Vlčka.

Přemýšlím, co vede Pavla Buráně k tomu, aby se křečovitě držel legendy o „únosu bez únosců“. Domnívám se, že důvodem je jeho extrémně složitá osobní situace. Na jedné straně dosáhl významných podnikatelských úspěchů po opuštění byznysu s hazardem. Vybudoval firmu Auto UH (více ZDE), která je největším moravským prodejcem aut a automobilovým servisem. Vedle toho ale utrpěl porážku od orgánů činných v trestním řízení při pokusu dostat za mříže věřitele a visí nad ním Damoklův meč prohry v občanskoprávním sporu o Novotného pohledávku a obžaloby v řízení, zahájeném NCOZ. Nepříjemné záležitosti se vlečou, ale jednou k nějakému konci dospějí, proti čemuž se nedá účinně bránit. Souběh všech výše uvedených okolností může jejich oběť dotlačit k iracionálnímu jednání.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.