Na základě stížnosti obžalovaného F.K. proběhlo vyšetřování, při němž soudce Petr Braun své pochybení poctivě doznal. Vysvětlil je tím, že trpěl horečnatým onemocněním a byl pod vlivem léků. Nechtěl působit potíže předsedovi senátu, který by v případě jeho výpadku musel shánět náhradního soudce a myslel si, že působení nevolností překoná, ale přecenil své síly. Panu odsouzenému se omluvil místopředseda soudu Jaroslav Cihlář. Správně usoudil, že soudce Petr Braun se poklesku dopustil veden dobrou vůlí a pouze mu důrazně domluvil. Poučil pak předsedy odvolacích senátů, aby nedopustili opakování podobných situací.

Jako laik se domnívám, že případ je vážnější, než by se mohlo zdát na základě vyjádření místopředsedy soudu. Je-li snad omluvitelné selhání soudce Petra Brauna, způsobené nezvládnutím zdravotních potíží, nelze omluvit selhání předsedy senátu, který je odpovědný za to, že v průběhu řízení musí být zajištěna profesionalita výkonu soudců, musí být chráněn nárok obžalovaného na spravedlivý proces a nesmí trpět důstojnost řízení. Všechny tyto podmínky porušuje přítomnost spícího soudce, který nemohl být plnohodnotným účastníkem porady senátu o rozsudku. Ostatně podle trestního řádu soud rozhoduje v tříčlenném senátu a zde jeden soudce sice byl přítomen fyzicky, nikoli však psychicky. Za daných okolností si dovoluji tvrdit, že vydaný rozsudek je „invalidní“, ale přesto platí a stěžovatel si ve Věznici Vinařice užívá jeho účinky.

Myslím si tedy, že stížnostní řízení místopředsedy soudu Jaroslava Cihláře mělo vést k postoupení věci předsedovi soudu Liboru Vávrovi jako kárnému žalobci s návrhem na podání kárné žaloby a pan místopředseda měl iniciovat podání podnětu ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona za účelem zrušení „invalidního“ rozsudku a nového, řádného projednání věci.

Dodávám, že toto není jediná nepřístojnost z poslední doby, kterou se vedení soudu pokusilo sprovodit ze světa suchou cestou. A také u jiných soudů bychom narazili na podobné zastírané zhůvěřilosti. Je to „rub mince“ nezávislosti justice, kterou si většina funkcionářů státní správy justice pod záštitou tradičně slabých ministrů vykládá jako záruku beztrestnosti justičních přehmatů.

Zpráva České justice ale není úplná. Redakce patrně neměla k disposici všechny informace. Do věci totiž svérázným způsobem zasáhlo ministerstvo spravedlnosti a za rozhodnutí úředníků převzala odpovědnost paní ministryně Marie Benešová. Pan odsouzený se brání proti rozsudku všemi možnými cestami. Mimo jiné 18.listopadu 2018 podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Ministerstvo nemá dostatečnou pracovní kapacitu na vyhodnocení přívalu všech podnětů ke stížnosti pro porušení zákona, proto jejich přezkum obvykle zadává státnímu zastupitelství. Je to postup svými důsledky vůči stěžovatelům nepřátelský, jednak proto, že od státního zastupitelství jako orgánu žaloby nelze očekávat, že bude podporovat obhajobu, a mimo to se tím řízení protahuje, ale za daných poměrů se bez něj nelze úplně obejít. V případě stížnosti obž. F.K. ale vyhodnocení jeho podnětu z neznámých důvodů proběhlo přímo na ministerstvu. Ministerstvo se neseznámilo se správním spisem, vedeným u soudu k této záležitosti a z pověření paní ministryně dne 10. června 2019 sdělilo stěžovateli, že paní ministryně stížnost pro porušení zákona nepodá.

Paní ministryně tak s lehkostí sobě vlastní vzkázala panu odsouzenému a přes něj i veřejnosti, že spánek soudce při hlavním líčení nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Souběžně s tím dala najevo, že v beztrestném jednání soudců, jejichž jména procházejí případem, nepovažuje za etické selhání, takže necítí potřebu uplatnit svou pravomoc kárné žalobkyně.

Jako laik si myslím, že důvod k podání stížnosti pro porušení zákona je jednoznačný a beztrestnost jednání soudců Městského soudu v Praze nepřijatelná. Navíc se zdá, že rozhodnutí paní ministryně vůbec nemělo být vydáno. Podle příslušných předpisů se řízení k podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona zastaví, je-li podáno dovolání nebo ústavní stížnost nebo žádost o povolení obnovy procesu. Zjistí-li prověřující státní zastupitelství, že taková událost nastala, přezkum okamžitě zastaví, spis vrátí na ministerstvo a předkladatele podnětu vyrozumí o přerušení přezkumu. Pan odsouzený podal ústavní stížnost dne 9. ledna 2019. Tím zaniklo právo ministryně spravedlnosti podnětem se zabývat, natož rozhodovat. Ale ministerští úředníci zřejmě vůbec nepřišli na to, že byla podána ústavní stížnost.

Zákon zakazuje ministrovi spravedlnosti napadnout stížností pro porušení zákona závěry Nejvyššího a Ústavního soudu. V tomto případě bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud ČR dne 31.řijna 2018 odmítl. Pan odsouzený ale v dovolání argument „spícího soudce“ z jakýchkoli důvodů neuplatnil, takže překážka pro podání stížnosti pro porušení zákona kvůli této nepřístojnosti nevznikla.

Jako laik soudím, že je znepokojivé, že ministryně spravedlnosti je ochotná ponechat v platnosti rozsudek, pořízený výše uvedeným způsobem, a svou vůli projevila formálně právně pochybným postupem.

Touto filipikou se nedožaduji vyvinění pana odsouzeného, pouze trvám na jeho právu, aby jeho věc byla soudem projednána za zákonných podmínek.

Nedožaduji se resignace nebo odvolání paní ministryně, pouze doporučuji, aby věnovala zostřenou pozornost útvaru, který vede agendu stížností pro porušení zákona.