Ministrovo rozhodnutí jsem komentoval článkem Kozel zahradnikem v justici.  Nyní jsem se dočetl na České justici,  že ze strany odpůrců, jež cudná Česká justice raději blíže neoznačila, se zvedla proti ministrovi vlna kritiky. Česká justice tlumočí vysvětlení ministerstva, podle kterého ministr jednal jako hlava státní správy justice.  Nemohl jmenovat místopředsedou soudu soudce, kvůli jehož pochybením musel stát zaplatit odškodnění jeho obětem ve výši téměř 4 miliony Kč, když celková suma dosud nevyřízených  požadavků poškozených činí 365 milionů Kč. To je odůvodnění jasné, srozumitelné, nezpochybnitelné. Místopředseda soudu je řídící orgán státní správy soudů. Pověřit výkonem takové funkce někoho, kdo státu viditelně škodí, by bylo neodpovědné.

Využití pravomoci hlavy státní správy justice k postihu soudce, odpovědného za škody, způsobené jeho rozhodnutím občanům, je novátorský čin, který dosud žádný z ministrů neuplatnil. Ministr by jej ale mohl dále rozvíjet tím, že by si opatřil přehled o soudcích, kteří pravidelně produkují velké škody a přijal pak opatření k jejich vypuzení z justice.

Ministři spravedlnosti obecně (netoliko Pavel Blažek) jsou nejvyššími univerzálními kárnými žalobci vůči soudcům a státním zástupcům. Využití pravomoci se vyhýbají jako čert kříži právě proto, že pro obě otalárované kasty je nezávislost základem jejich quasi náboženské víry o nadřazenosti nad ostatní složky státní moci, na který si nenechají sahat a na zásahy ministrů jsou alergické. Ministr, který by se odvážil podat kárnou žalobu, musí počítat s tím, že kárný soud v rámci kolegiální solidarity a ve jménu obrany soudcovské nezávislosti jeho žalobě nevyhoví. Utrpí ministrův prestiž. Ministr spravedlnosti je politik jako každý jiný. Chce si udržet své postavení, chce být znova volen, proto nestojí o vyvolávání mediálních kampaní proti němu, které by vypukly v případě jakéhokoli,  byť domnělého zásahu do nezávislosti soudů či státního zastupitelství. Ze všech kárných žalobců se ministři chovají nejhůře ke své kárné pravomoci, v podstatě jí pohrdají: kárné žaloby nepodávají a zamítání podnětů přenechávají úředníkům, o jejichž kompetentnosti lze často pochybovat. Protože „ryba smrdí od hlavy“, příklad ministrů má nedobrý vliv na chování předsedů soudů jako kárných žalobců. Nechápu, proč ministr nemůže vydat rozhodnutí o zamítnutí podnětu ke kárnému řízení, byť připravené úředníky, ale opatřené jeho podpisem, když to zvládají vedoucí státní zástupci včetně vrchních a nejvyššího, jistě také hodně zaměstnaných.

Soudce Aleš Novotný čelil v minulosti mnoha podnětům ke kárnému řízení, trestním oznámením a v případě Aleny Vitáskové i žalobě na ochranu osobnosti. Všechny útoky se od něj odrazily jako hrách od zdi, také díky ochraně místopředsedou soudu Alešem Flídrem, který kdysi zorganizoval soudcovskou petici na jeho podporu proti veřejné kritice.  Zákrok Pavla Blažka je prvním zásahem spravedlnosti, který na něj dopadl.

Postup Pavla Blažka  má ale daleko širší význam, přesahující nejmenování Aleše Novotného. Odhaluje zásadní nerovnoprávnost občanů-účastníků trestního řízení v poměru k soudcům a státním zástupcům, kteří jim způsobili újmu. Vývoj České republiky k právnímu státu dospěl do fáze, v které oběti justičních přehmatů a zločinů nabyly právo pokorně poprosit o odškodnění za způsobenou újmu. V současnosti stát vyplácí více než 200 mil. Kč/rok. Způsob, jakým státní orgány nakládají s poškozenými, žádajícími o odškodnění, bývá někdy až ponižující, a jejich neskrývaným cílem je neplatit, a když už platit, tak jen  zlomek z požadovaného.

Ale soudců a státních zástupců, kteří navodili situaci, v které stát musí platit odškodnění, se to vůbec netýká. Soudí nebo žalují klidně dál, mnozí dále vyrábějí škody, za které musí stát platit, mohou se dokonce domoci kariérního postupu na vyšší stupeň. Současný odškodňovací zákon připouští možnost, že by stát mohl požadovat na původci škody v regresním řízení náhradu, ale pouze v případě, že byl odsouzen kárným soudem. Jenže kární žalobci žalují jen v zanedbatelném zlomku případů a mimo to k uplatnění nároků na náhradu škody může dojít až po právní moci rozsudku, tedy většinou až po  letech, až po vypršení objektivní procesní lhůty pro podání kárné žaloby.

Případ soudce Aleše Novotného je odstrašujícím dokladem hrůznosti stavu. Od vynesení rozsudků, za které stát zaplatil 4 miliony Kč, již uplynul nějaký čas, v němž pan soudce soudil dále a podle údaje o 365 milionech Kč dosud nevyřízených žádostí o odškodnění asi pokračoval v poškozování občanů a státu. Ale nikdo se nezamyslel nad tím, že by státu a občanům prospělo, kdyby o možnost škodit přišel svlečením z taláru.

Je to zvláštní stav: stát poskytuje ochranu lidem, kteří škodí občanům, a navíc za ně odškodňuje  jejich oběti. Někteří politici – mezi nim i Pavel Blažek, ale nejen on -občas slibují zvýšení tlaku na vymáhání odpovědnosti po soudcích a státních zástupcích, kteří zneužili svého úřadu k poškození občanů, ale většinou zůstává jen u slibů, na které se rychle zapomíná.  Tisíce obětí justičních přehmatů a zločinů nedisponují ve volbách  tolika hlasy, aby stály za povšimnutí. Přesto prý žijeme v právním státě.

Vyšlo  dne 19.8.2022 na mém blogu a na webu spolku Chamurappi z.s.