Igor Stříž odpovídá věcně, zdá se, že bez hněvu, a zdůrazňuje, že pro své jmenování neudělal vůbec nic. Prostě jen přijal nabídku. Nelze se divit: na sklonku kariéry již s další počítat nemůže. K výhradám k předlistopadové minulosti se staví odmítavě a zdůrazňuje, že při výkonu služby vždy dbal o zákonnost svých rozhodnutí a ostatně trestný čin odmítnutí nástupu vojenské služby znala i Masarykova republika a v zákonících jej měly a stále mají mnohé demokratické státy.

Odkaz na zákonnost rozhodnutí vyvolává otázku spíše filozofickou, zda právo protiprávního režimu je plnohodnotným právem nebo jen institucionalizovaným bezprávím.

Odkaz na poměry v Masarykově republice je ale nemístný, neboť ve své době patřila k hospodářsky nejvyspělejším evropským zemím a byla jedinou demokracií na východ od Rýna. Během celé své existence musela opakovaně bránit územní  celistvost a vnitřní bezpečnost s použitím branné moci. V obklíčení nepřátelskými sousedy se pak neubránila proti mohutné přesile nacistického Německa. Za těchto okolností by odpíračství bylo vážným proviněním.

Naproti tomu Igor Stříž sloužil okupovanému státu s loutkovou vládou, jehož armáda nemusela nikdy vlast aktivně bránit a proti okupačním vojskům ji ani bránit nesměla. Odpírači tak ohrožovali bezpečnost státu jen fiktivně.

Igor Stříž a masa novinářů mluví o tom, že stíhal nenastoupení vojenské služby. Neznám samozřejmě jeho agendu v plné šíři. Mám pouze doklady o pronásledování Svědků Jehovových, jež jejich víra vedla k odmítání zacházení se zbraněmi, což je něco poněkud jiného. Během základní vojenské služby jsem se setkal s několika takovými oběťmi vojenské justice. Byli z pobytu ve vojenské káznici v Sabinově tak převychovaní, že při odchodu z jídelny sbírali ze stolů  kůrky chleba a salutovali i „bažantům“, ale odpor k použití zbraně neztratili. Rozumní velitelé je před opakováním trestné činnosti chránili zařazením do funkcí, v nichž v míru nemuseli vzít zbraň do ruky.

V souvislosti s jmenováním Igora Stříže nejvyšším státním zástupcem se ale nemluví o tom, že po Listopadu 1989 byli mnozí „odpírači“ českými soudy rehabilitováni, což znamená, že jejich odsouzení za odmítání služby se zbraní v ruce bylo od počátku protiprávní. Samochvála Igora Stříže tím dostává vážnou trhlinu: zřejmě byl nositelem institucionalizovaného bezpráví. 

Na skutečnosti jeho jmenování se tím ale nic nemění a špatná minulost sama o sobě neznamená, že svůj úřad nezvládne.

Nicméně úplně na závěr se mi vnucuje pochybnost: byl vůbec nějaký Listopad 1989 nebo to byl jen sen, když ti, kdo byli u moci před  ním, jsou u moci dál.

Vyšlo dne 21.7. 2021 na mém blogu  a na webu spolku Chamurappi z.s.

Zdeněk Jemelík