Jednání probíhalo v moderní budově, jejíž soudní síně jsem navštívil mnohokrát. Je dokonce možné, že se konalo v soudní síni, v které jsem se zúčastnil nějakého jednání již dříve. Vím proto, že soudní síně jsou vybaveny zařízením pro zvukový záznam.

Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu v úvodní části jednání projednala s žadatelem nedodržení zákonné pětidenní lhůty pro doručení obsílky. Bez jeho souhlasu nebylo možné v řízení pokračovat. Žadatel vysvětlil, že Vězeňská služba mu obsílku předala se zpožděním a nic mu nebrání souhlasit s jednáním i za těchto okolností.

Pozorně jsem pak sledoval výslech žadatele předsedkyní senátu. Nabyl jsem dojem, že jsem snad nikdy dříve nezažil tak špatné nakládání s žadatelem, jako v tomto případě. Perličkou bylo sdělení předsedkyně senátu žadateli, že dojem z jeho osoby ji vede k přesvědčení, že po propuštění na svobodu bude dál páchat trestnou činnost.

Nepřekvapilo mě, když předsedkyně senátu vyhlásila zamítavé rozhodnutí. A nedivil jsem se, když postižený žadatel podal stížnost nadřízenému soudu.

Usnesení stížnostního soudu jsem cestou soudu 1. stupně obdržel až za 20 dní po rozhodnutí. Velmi mě překvapilo: krajský soud zrušil rozhodnutí soudu 1. stupně a nařídil opakování jednání s odůvodněním, že nebyla zachována pětidenní lhůta pro doručení obsílky žadateli a v protokolu z veřejného zasedání nebyla zmínka o tom, že se zkrácením lhůty souhlasil. Soud 1. stupně navíc neprovedl zvukový záznam, z něhož by se stížnostní soud mohl dovědět o souhlasu žadatele s nedodržením pětidenní lhůty.

Rozhodnutí stížnostního soudu bylo navýsost formalistické, leč z právního hlediska správné: protože nebyla dodržena pětidenní lhůta, jednání nemělo proběhnout. Jinak by došlo k porušení trestního řádu. Ve skutečnosti se za ním skrývala nedbalost předsedkyně senátu. Odpovídala za pravdivost a úplnost textu protokolu z jednání, i když jej sama nesepsala. Měla si ovšem všimnout, že protokol neobsahuje vskutku důležitou informaci o souhlasu žadatele s konáním jednání navzdory nedodržení zákonné lhůty pro doručení obsílky. Nechápu, proč nenechala pořizovat zvukový záznam, když soudní síň je příslušným zařízením vybavena.

Jsou to maličkosti, ale poškodily žadatele, jenž se až po dvou měsících dovídá, že jednání, na jehož konání čekal s nadějí na příznivý výsledek, bylo vlastně marné a nyní bude čekat dalších několik týdnů na opakování. Za „maličkosti“ kromě toho volky-nevolky zaplatí daňoví poplatníci, neboť veřejné jednání a jeho obsluha je nákladná záležitost. Nad tím se asi soudci nezamyslí, neboť z cizího soudcovská krev neteče.

Nemohu si ale odpustit poznámku k jednání stížnostního soudu. Mé myšlenkové pochody jsou asi od soudcovských hodně odlišné. Kdybych dostal k vyřízení spis s věcí, která je zatížena nápadnou jednoduchou procesní vadou, zvedl bych telefon a provinivší se soudkyni bych požádal o vysvětlení. Protože v tomto případě vše proběhlo z procesního hlediska v pořádku, jen o tom nebyl záznam v protokolu, asi by se našel způsob, jak vadu protokolace napravit.

Zvoleným postupem se ovšem stížnostní senát vyhnul nutnosti vypořádat se s nepříjemnými námitkami žadatele proti odůvodnění zamítnutí jeho žádosti, jež dle mého laického názoru byly z velké části důvodné. Vyhnul se nepříjemné práci, kterou bude stejně muset jednou vykonat.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.