Mnoho drobných potíží, které vyvolávají nespokojenost obyvatelstva s poměry, se rozbují do neúnosných rozměrů, protože se o nich „věrchuška“ ani nedoví včas, pokud vůbec, a proto nemůže jejich vzniku předcházet. Polistopadový étos vyvanul, vládnoucí vrstvy si vystačí samy, o dění „dole“ se nezajímají.

Tento stav se projevuje i v oblasti trestního řízení, v které se pohybuji déle než dvacet let. Za působení Václava Havla a Václava Klause byli v jejich kanceláři občanští aktivisté přijímáni jako samozřejmí partneři k jednání a od nich se „nahoru“ dostávaly zprávy, které by jinak administrativní aparát odfiltroval, aby nepřivodil šéfovi špatnou náladu nebo si nepřidal práci. S nástupem Miloše Zemana to na úrovni Hradu skončilo.

Ale ještě za vlád předsedů Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše se s námi ministři spravedlnosti dosti ochotně bavili (nemluvím jen za sebe) a naslouchali našim informacím a přáním. Například Spolek Šalamoun se účinně zapojil do vysvětlování zásad připravovaného nového zákona o státním zastupitelství a do eklepu Poslanecké sněmovny se dostaly předlohy zákonů, jejichž přijetí by dle mého názoru bylo prospěšné.

Obecně se postavení laických spolků zhoršilo. Za předlistopadových poměrů měly zájmové organizace občanů právo uplatňovat v trestním řízení společenskou obhajobu. Ještě donedávna jsme měli právo navrhovat podmíněné propuštění odsouzených a byli jsme plnohodnotnými účastníky řízení. Úpravou trestního řádu, prosazenou ministryní- exprokurátorkou Marií Benešovou, jsme toto právo ztratili.

V současnosti smíme pouze nabízet převzetí společenské záruky za završení polepšení žadatele, ale nejsme stranou řízení a není úplně jasné, jaká máme procesní práva. Je to poslední nicotný zbytek možností, jež měli naši předchůdci v totalitním režimu. Oslabením vlivu laiků je i omezení působení přísedících v soudních senátech, nedávno schválené Parlamentem proti názoru prezidenta republiky. Laičtí přísedící jsou mimo jiné (a nejen) nástrojem občanské kontroly nad mocí soudní.

Nepostrádám ovšem spící a někdy i obtížně probudítelné přísedící pokročilého věku, jejichž občasný výskyt vedl k obecným pochybnostem o užitečnosti této funkce. Kvalita senátů byla případ od případu různá. Ale byl to i výsledek nedůstojné úrovně odměňování přísedících, která odpuzovala zájemce o tento úřad, a následně omezovala možnosti výběru vhodných uchazečů.

Je smutné, že o napravení poměrů v odměňování se chce pokusit až ministr Pavel Blažek, až je pozdě. Snížením počtu přísedících stát ušetří pár milionů, zatímco rok od roku platí stále více desítek milionů na odškodnění obětí selhání justice. Potírání výskytu justičních přehmatů a jejich předcházení by bylo efektivnější. Zrušení senátů asi není správným opatřením ke snížení výskytu špatných rozhodnutí.

K odtržení „věrchušky“ od „sprostého lidu“ přispívá skutečnost, že téměř každý činitel s významnou mocí živí kolem sebe lidi, kteří ho chrání před přívalem informací a požadavků od různých stěžovatelů a žadatelů o pomoc. Psát dopisy s označením „do vlastních rukou“ je většinou zbytečné. Není jisté, že se do rukou adresáta skutečně dostanou. Jeho lidé je vyhodnotí „podle obsahu“ a rozhodnou, zda je mají postoupit adresátovi nebo ho aspoň o podstatných prvcích jejich obsahu uvědomit, či zda je mají někam přesunout nebo vyřídit je sami. Znám případ, v němž žadatelé o pomoc vedli obsáhlou korespondenci s mocným adresátem nebo alespoň s jím pověřenými úředníky, ale adresát se ve skutečnosti o jejich existenci vůbec nedověděl a jednáním s nimi nikoho nepověřil.

Není samozřejmě možné, aby vlivný příjemce podání od řadových občanů všechna četl, protože jeho den není delší než 24 hodiny. Někdo musí korespondenci přezkoumat a roztřídit, ale není jedno, kdo takovou službu vykonává. Měl by to být někdo, kdo je k adresátovi loajální, je zkušený a způsobilý být nad věcí. Neměl by být nezpůsobilý prožitku soucitu. Z mé zkušenosti ale vyplývá, že častěji se vyskytují lidé, kteří mají silný sklon k „odklánění“ podání od adresátů a jsou nepřátelští vůči občanským stěžovatelům. Závažné to je zvláště u adresátů s nějakou výsadní pravomocí, za které jeho podřízení často vyřizují věci za jejich zády podle svého, pokud možno v neprospěch žadatelů.

Potíže nastávají i při pokusech o osobní jednání s vlivným činitelem. I v tomto případě je brzdou pomocný personál, který většinou brání svého opatrovance před stykem s nevhodnými lidmi a volně rozhoduje, kdo je vhodnou osobou. Ochránci chtějí často vědět, o čem chce žadatel jednat, předmět jeho zájmu samostatně posoudí a rozhodnou. Nepřihlížejí k tomu, že zájemce může mít na srdci choulostivé sdělení, které neposkytne komukoli, třeba i s ohledem na své postavení, nebo dokonce osobní bezpečnost.

Nejjednodušší omluvou za odmítnutí setkání je naprostý nedostatek času. Píše mi čtenář, jenž čeká bezvýsledně na přijetí jistým poslancem v jeho poslanecké kanceláři již drahnou dobu a stále se jen dovídá, že pan poslanec je přetížen prací a nemá čas.

Probojovat se k vlivné osobnosti ještě nemusí být výhra. Čím větší je výška, z které na žadatele a jeho problémy nahlíží nositel moci a bohatství, tím méně ho věc zajímá, tím neochotněji ji chápe, tím spíše žádost posoudí jako malichernost, která je pod úrovní jeho rozlišovacích schopností. V případě záležitostí se sociálním pozadím se většinou projeví neschopnost pocítit soucit, dokonce i soucit s dětmi.

Ke všemu se stále více rozevírají nůžky mezi chudobou a bohatstvím. Nepřispívá to k dobré náladě ve společnosti a nevěstí to nic dobrého. Pochybuji, že právě o tento rys naší současnosti stáli lidé, kteří cinkali klíči pod melantrišským balkonem. Soucit věrchušky s chudobou by byl prospěšný jako lék, snižující napětí. A se sprostým lidem je třeba debatovat. Zpívali o tom kdysi dávno Werich s Voskovcem, ale platí to stále.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.