Prof. Jaroslav Šesták zveřejnil ukázky svérázných poměrů v Akademii věd, které místy spíš upomínají na praktiky padesátých let. Shodou okolností, nedávno také kulminovala kauza prorektora-plagiátora na UK. Ta představuje určitý předěl, neb bratříčkováním (jinak dosti typickým pro vedení našich akademických institucí) se nakonec věc zmanipulovat nepodařilo. To by mohlo nabízet naději, že i v Akademii věd se možná časem věci začnou obracet k lepšímu. Zatím se tam ale - třeba - už tři desetiletí právě tím přítelíčkováním daří držet pod pokličkou lidská a odborná selhání dokonce závažnější, než třeba to prorektorské plagiátorství na UK. A to svým způsobem říká vše.

Když se skupina doktorantů na FF UK koncem minulého roku vymezila proti očividnému plagiátorství jednoho z tehdejších prorektorů UK, při svých bohatých osobních zkušenostech s cronyismem neboli bratříčkováním v české akademické obci jsem spíš čekal, že s kauzou i jejími whistleblowery bude náležitě zameteno. Skutečně, v jedné fázi se objevila 'rozhořčená' vymezení se dvou zavedených historiků, jakoby naznačující, že došlo k neomalenému útoku na našeho předního učence, atd., na což se hned pohotově začalo odvolávat i vedení instituce. Normální český scénář by pak byl, že pachatelé budou pod nějakou průhlednou záminkou vypuzeni z fakulty, následně jim bude znemožněno dostudovat kdekoliv jinde – nebo aspoň na území původního Rakouska-Uherska. A kdyby náhodou mohli pokračovat někde ještě dál, tak i tam by za nimi putovala pokrytecká, předstíraně 'rozhořčená' oznámení od nějakých tuzemských akademických selebrit. Prostě - české provinční poměry, spolehlivě jištěné tím mnohaletým a mnohovrstevnatým cronyismem a morální korupcí. Ale tu se ukázalo, jak málo stačí, aby se taková maškaráda zastavila hned na začátku. Část historiků se kolektivně veřejně vymezila proti nabíhajícímu relativizování, a podobně i fakultní Etická komise projevila nespokojenost s ovlivňováním svého jednání. Od toho momentu se vedení instituce přepnulo do neutrálního modu, a zbytek je už známá historie.

Důležitý faktor ovšem bylo informování médií, která pak informovala veřejnost. Byl to i tento faktor, který nakonec zprůchodnil kauzu Bezouška, předtím sice v rámci profese známou či tušenou, ale úspešně dříve odkláněnou. Pro zájemce o (bohatou) historii české pseudo-vědy není nezajímavá reakce Davida Biedermanna tehdy v tom památném období 2012-13, kdy Bezouškiáda kulminovala: "Opravdu varovná komponenta zde je, jak Česká příslušná místa rychle přepla do modu řízení vzniklých škod, aby ochránila jednoho člena své party kamarádů co spolu mluví. Důkazy podvodu (nenechte se pomýlit frází vědecká nepřístojnost) byly naštěstí velmi přesvědčivé. Bez skálopevné video-dokumentace by celá kauza byla, podle mého názoru, zametena." (ZDE)

S čímž nemohu než souhlasit, neb mám bizarní zkušenosti, jak se u nás mohou i tři desetiletí zakamuflovávat odborná i lidská selhání některých akademických selebrit. Vloni tomu totiž bylo již třicet let, co mi fluktuace osudu přihrála mého Osobního UDavače neboli OUDa (nebo spíš mně přihrála do cesty tomu mému OUDovi). Navíc v nesprávném čase, neb OUDova bedra vovinula ta chmura, že mu Zahraniční odbor Presidia akademie nemohl sám schválit jednu cestu přes Atlantik. Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademicky štaf bude využívat jiné kanály včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná. A tak OUDovi zase jednou začalo jít o získání protekce z nejvyšších míst, která by zajistila výjimku z regulí, a pro tu protekci zase byla zapotřebí nějaká nadstandardní dobová zásluha.

Už samo mít tehdy OUDa byl malér, malér na kvadrát byl OUD osobně motivovaný. Ten můj byl, a hned dvakrát. Jednak mu šlo o tu už zmíněnou cestu přes Atlantik, ale taky o to, aby rázně zamet s kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce (tedy, on sám nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, ale to je jen odbočka pro specialisty). Tato druhá linie příběhu začíná v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pseudovědy: "Autoři vykazují nedostatek základního pochopení nezbytného pro řádnou odpověď. Tento časopis by se měl mít velmi napozoru u rukopisů od těchto autorů. Ten, co je diskutován, je hrubý a příliš zjednodušený." Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem. Pro zájemce o (bohatou) historii české pseudo-vědy bude zajímavá kopie jeho udání - je k dispozici na www i knižně (ZDE a ZDE).

Dřív to ale v tuzemsku zveřejnit fakt nešlo, akademie zuby nehty blokovala každou možnost nějaké zmínky. Ve více kryptické verzi to nicméně vyšlo před tím v jednom západoevropském časopise, ale tam se zase musel brát ohled na (ne-)znalosti čtenářů ze zbytku světa (ZDE).

Tím mne ten můj OUD vkopl do dobově obludného vyšetřování té mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech. Holt byla taková doba - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, dokonce z ohrožení obranyschopnosti. To byla malá násobilka té doby, a samozřejmě OUD perfektně věděl, do čeho mne vkopává - a právě proto to i dělal. Takových lidí moc nebylo - možná na hladině jednoho procenta. Prvně ale ještě nastala v tom r. 1988 prodleva kvůli prázdninám, kdy náčelníku ZOZÚ (Závodní odd. zvláštních úkolů) bylo uloženo získat ještě další kompro, ale neuspěl, neb OUD jen megalomansky řečnil a sliboval, leč v ruce už víc neměl. Ta prázdninová prodleva mi zdánlivě pomohla - uteklo tak víc jak jeden rok od nejmladšího dopisu udaného OUDem, ergo podle Zákoníku práce by postih už neměl být možný. Ve chvíli, kdy už byl ten rok jistý, jsem na to ústavní náčelníky upozornil. Následovala exploze hněvu a ujištění, že mě z práce stejně vyhodí. Samozřejmě čekali, že OUD něco mladšího dodá, když tak blafoval o stovkách dopisů. Ten by sice rád dodal, ale nic mladšího neměl - protože nic mladšího neexistovalo. Ergo nastalo hledání nějakých vyšších míst, která by mne rázně zlikvidovala sama, čímž by padla ta drobnost se Zákoníkem práce. A tak věc pro mne dál směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak 10 let ve III. nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Pohotově byl vydán trestní výměr, kterým též došlo k zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Ježto jsem publikovat v cizině nesměl, hotové věci jsem zatím jen ukládal do tlusté složky doma ve sklepě. Leč motivací z hlediska mého OUDa nebyla tou dobou až tak má osoba, ta byla už druhotná. Primárně šlo právě o tu protekci pro získání výjimky z oné koaliční smlouvy mezi Ministerstvem školství a Presidiem akademie stran těch stipendií. A tu výjimku dostal - přece se projevil jako řádný vlastenec internacionalista. Jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Po mnoha peripetiích se věc ale začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman odmítl podpořit můj vyhazov, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. Akademik Říman je z generace, která na vlastní oči viděla, co může s celým vědním oborem napáchat jeden jediný Lysenko. Proto nebyl ochoten v Akademii tolerovat likvidace oprávněných vědeckých kritiků nevybíravými lysenkovskými praktikami. A tak jsem z práce nakonec vyhozen nebyl. Leč ústavní vedení to nevzdávalo - bylo mne rozhodnuto z práce stejně vyhodit. Jen co můj OUD dodá další a hlavně razantnější kompro, o kterém tak široce bájil, a které oni dychtivě očekávali - nejpozději po té cestě přes Atlantik. Do té doby ale museli neochotně respektovat, že předseda ČSAV odmítnul podpořit tu neo-lysenkovskou štvanici. Kdyby nebylo toho zásahu akademika Římana, asi by se můj osud vyvíjel jinak.

Ledva vypuk samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let, leč v důsledku OUDova denuncianství stejně nemoh využít. Samozřejmě jsem si s sebou ze sklepa vzal tu tlustou složku s mými Libri prohibiti. Hned z Německa jsem je začal posílat do redakcí, a tak se stalo, že jsem Humboldtistou s patrně největším publikačním výstupem během stáže. A taky pak v roce 1991 posléze vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten OUDem zabrzděný článek. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá poznámka pod čarou na prvé straně: 'Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.'

Celou záležitost jsem jinak pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato můj OUD byl svým vlastním selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval. U něj platilo, co se v padesátkách naučíš (ZDE), to v devadesátkach jako když najdeš. Tato šedá eminence akademického Presidia si už z padesátých let - tehdy pod legendárním akademikem Nejedlým – osvojila jednoduchou metodu, jak věci v Akademii manipulovat. Stačilo zavolat kterémukoliv vědeckému pracovníku a říci něco ve stylu magické floskule: Soudruh předseda by vám byl velmi zavázán, kdybyste ... Po tom ‘kdybyste’ mohlo následovat cokoliv, neb kdo by se odvážil odmítnout. S příchodem sametu stačilo pak jen změnit začátek floskule na Pan. A jinak se jelo dál údolím temným podél skal, přičemž jakýmsi akademickým Dalíkem - mužem na speciální, ne vždy čisté operace - byl fakticky po dvacet let ten tuhý totalitní aparátník. No, a ten druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Odd. školství a vědy ÚV KSČ. Tuhle trojici (tres faciunt collegium - tři tvoří partičku, v tomto případě dost povedenou) spojoval společný motivační zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých úrovních. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Té penze pak opravdu šťastně dosáhl. Fakticky za jeden podpis pod lží, co tomu kariérnímu udavači opravdu vytrhla trn z paty. Nejprve ale bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého OUDa, a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé lhavosti jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Vedení Akademie prostě jen hrálo, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co jde v té trapnosti, příznačně už nazývané ASANACE-2. A tak se tam už třetí desetiletí bezzásadově leč vytrvale znemožňuje, aby se pravda o té kauze ASANACE-2 dostala na veřejnost. Za svou osobu jsem se ale tomu tsunami lží (pokud mi v tom zrovna nebránilo nějaké tsunami reálné) snažil čelit, a nakonec už zkraje divokých devadesátek jsem napsal Otevřený dopis Akademickému sněmu (ZDE). 

A ten jsem příležitostně distribuoval jak členům sněmu tak i obecně lidem z veřejného života majícím k vědě nějaký vztah (ať takový nebo makový). Pochopitelně, že akademické vedení věc ignorovalo. Nicméně můj OUD byl věcí poděšen, a navíc vadilo mé působení v cizině, neb se dost dobře nedalo označit mně za naprostého, úplného a beznadějného neumětala. Aby se takové označení používat dalo, bylo třeba prvně znemožnit to mé působení v zahraničí. Jinak by se nedalo sesmolit nějaké zástupné pseudo-vysvětlení, proč nesmím působit ve vlasti. K té vylhávací frašce se ochotně, byť bezzásadově, propůjčilo několik akademických selebrit (ZDE), ačkoliv všichni znali pravý stav. Přesto neměli problém podepsat se po čiré lži a nesmysly, neb to bylo výhodné pro jejich osobní zájmy. Dobře totiž věděli, že když prsknou nějaký nesmysl vycucaný z prstu, tak obdrží kladné body. Zatímco za temné totality existovali placení informátoři, za světlé postotality existují placení dezinformátoři. Dřív se jim platilo třeba protekcí při těžkopádném povolování zahraničních cest, dnes to je třeba protekcí při přístupu k vlivovým postům či výživným grantům.

Leč ta jejich bezskrupulózní habaďůra se stejně minula účinkem. Ne, že by nepostupovali dostatečně podle, ale v podstatě jen sami p.t. signatáři ukázali, že netuší, jak fungují akademické obce v civilizaci. Tam totiž na takový paskvil povětšinou zareagují hlavně údivem nad poměry, které v tom Česku panují. Ovšem, jak ironicky psal Francis Bacon už v r. 1623 (ve spise De dignitate et augmentis scientiarum - O důstojnosti a pokroku věd): “Audacter calumniare, semper aliquid haeret - Statečně pomlouvej, vždy něco ulpí.” Jenže - pokud akademii roky kormidlují takovéto zásadové charaktery, tak nepřekvapuje, že kmitá s deště pod okap a zase zpátky. Leč tato tři desetiletí trvající vylhávací maškaráda produkovaná z kapitánského můstku vlajkové lodi naší vědy utrpěla předloni na podzim nečekaný zásah pod čarou ponoru. To když vyšly paměti předsedy (v letech 1985-89) bývalé ČSAV Josefa Římana, vydané společně s popularizátorem vědy Františkem Houdkem v nakladatelství Galén pod názvem: Od pluhu do senátu a zpátky. V té knize je na dvou stranách (279, 284) popsána i ta epizoda s mým OUDem. Ten kariérní denuciant samozřejmě po sametu naopak vystupoval jako rozhořčený odpůrce takových nepravostí (co ale i sám páchal). Toto pokrytecké jednání je v knize výstižně popsáno latinským citátem: (clausula) Rebus sic stantibus. Tedy, že v tom roce 1988 nadšeně denuncioval, vycházeje z předpokladu, že to bude oceňováno i v budoucnu, tedy denuncioval "za předpokladu, že věci zůstanou, jak jsou", jak zní výklad té floskule. Nyní ovšem můj OUD naopak hlásá, že vždy věděl, že se dožije změny. Holt akorát netušil, že nastane už za cca 18 měsíců od toho jeho monumentálního denunciačního aktu z června 1988. Ale já jsem zase netušil, že to pak bude trvat ještě celých třícet let, než pravda o něm vyjde najevo jako olej na vodu.

Byla holt v Akademii taková doba - doba post-pravdivá, kdy na Pravdě prostě nesešlo. Řadě akademiků totiž šlo jen o tři jiná Pé: peníze, posty, pocty - a ausgerechnet ti Akademii způsobili ten dnešní propad. Ano, o pravdu vedení Akademie tehdy vůbec nešlo. Jakmile by se totiž ukázalo, že vysokým hodnostářem Akademie (dnes jejím 'čestným' predsedou), je prachobyčejný prolhaný karierní denunciant, a k tomu odborný neumětel, tak by končil. Ale tím by taky končily - horribile dictu - prebendy pro jeho kamarilu. A tak se jelo dál údolím temným podél skal, mlžilo se, zametalo, pomlouvalo. A tak se udržovala atmosféra strachu - aby každému chuť na říkaní nehodící se pravdy zavčas zašla. Toto protrahované tristní dění v zásadě umožnila ta okolnost, že v Akademii dnes vůbec neexistuje pro zkušené vědecké pracovníky tenure (normálně nezrušitelný trvalý pracovní poměr - asi jako mají státní úředníci), nýbrž jen časově omezené kontrakty. To je jádro pudla, neb jde o ‘vymoženost’ kterou nikde v civilizaci nenajdete. A je to koneckonců kořen nezdravého akademického klimatu. Ta ‘vymoženost’ fakticky stačí na úspěšné eliminování otevřené diskuze - prakticky o čemkoliv. Jde o výjimku ze Zákoníku práce, která se získala obratným mlžením a hlavně zastřením, že tenure pro vyspělé akademické pracovníky je v civilizaci samozřejmostí. U nás zatím existuje naopak forma nedůstojného nevolnictví, ač tenure byla jedna z prvních věcí, která se v r. 1990 v akademii požadovala (a skutečně na nějaké tři roky i vznikla). Dnes tam na místo toho existuje nevolnický manuál (ZDE).

Situaci svého času glosoval Prof. Dr. Ivo Telec takto: “..... problémem je, že někteří akademičtí funkcionáři neumí obhájit svou řídící práci ..... nebo si neví plně rady, jak vést rovnoprávné lidi a systémově řídit .....” (ZDE).

Nadto se tím ale báječně kontroluje šíření pravdy, která se někomu jaksi nehodí. A to se na některých institucích ještě připojišťuje protiprávní kontrolou emailu, a skutečně už došlo i na postihy za řečení pravdy v emailu - vzdor tomu, že ÚOOÚ uvádí (ZDE):

'Zaměstnavatel nemá právo sledovat, monitorovat a zpracovávat obsah korespondence svých zaměstnanců. Zaměstnanec má právo na soukromí na pracovišti. Na tomto právu nic nemění skutečnost, že zaměstnanec používá komunikační či jiná zařízení zaměstnavatele. Lokalita a vlastnictví elektronického zařízení nemůže vyloučit právo na důvěrnost komunikací a korespondence stanovené v Ústavě a v dalších právních předpisech'. No, a trestní zákon v §182 (porušení tajemství dopravovaných zpráv) na to pamatuje až deseti roky.

A propos - ač magazín Reportér zveřejnil už před půl rokem i jiné dosti perplexní informace o akademických poměrech, akademické vedení se taky dodnes tváří, že se ho to opravdu, ale opravdu netýká (ZDE).

No, ale co - když si připomenete, pod jakou obludně překroucenou habaďůru se bez mrknutí oka, bezskrupulózně podepsali ti dva místopředsedové akademie či předseda její vědecké rady (ZDE), tak musíte říct - zaplať Pánbůh, že tam aspoň zatím nikoho nevyhodili za to, že se ty jiné perplexní informace dostaly na veřejnost.

Hle, jaký skvostný oxymóron - 'Akademie věd, kde se nesmí říkat pravda'. To by mělo v učebnicích nahradit ten Máchův už poněkud okoukaný (a taky genderově nevyvážený) 'Mrtvé milenky cit'.

(Autor působí přes čtvrt století v Pacifiku jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.)