Prof. Jaroslav Šesták zveřejnil ukázky svérázných poměrů v Akademii věd, které místy spíš upomínají na praktiky padesátých let. Shodou okolností, nedávno také kulminovala kauza prorektora-plagiátora na UK. Ta představuje určitý předěl, neb bratříčkováním (jinak dosti typickým pro vedení našich akademických institucí) se nakonec věc zmanipulovat nepodařilo. To by mohlo nabízet naději, že i v Akademii věd se možná časem věci začnou obracet k lepšímu. Zatím se tam ale - třeba - už tři desetiletí právě tím přítelíčkováním daří držet pod pokličkou lidská a odborná selhání dokonce závažnější, než třeba to prorektorské plagiátorství na UK. A to svým způsobem říká vše.

Když se skupina doktorantů na FF UK koncem minulého roku vymezila proti očividnému plagiátorství jednoho z tehdejších prorektorů UK, při svých bohatých osobních zkušenostech s cronyismem neboli bratříčkováním v české akademické obci jsem spíš čekal, že s kauzou i jejími whistleblowery bude náležitě zameteno. Skutečně, v jedné fázi se objevila 'rozhořčená' vymezení se dvou zavedených historiků, jakoby naznačující, že došlo k neomalenému útoku na našeho předního učence, atd., na což se hned pohotově začalo odvolávat i vedení instituce. Normální český scénář by pak byl, že pachatelé budou pod nějakou průhlednou záminkou vypuzeni z fakulty, následně jim bude znemožněno dostudovat kdekoliv jinde – nebo aspoň na území původního Rakouska-Uherska. A kdyby náhodou mohli pokračovat někde ještě dál, tak i tam by za nimi putovala pokrytecká, předstíraně 'rozhořčená' oznámení od nějakých tuzemských akademických selebrit. Prostě - české provinční poměry, spolehlivě jištěné tím mnohaletým a mnohovrstevnatým cronyismem a morální korupcí. Ale tu se ukázalo, jak málo stačí, aby se taková maškaráda zastavila hned na začátku. Část historiků se kolektivně veřejně vymezila proti nabíhajícímu relativizování, a podobně i fakultní Etická komise projevila nespokojenost s ovlivňováním svého jednání. Od toho momentu se vedení instituce přepnulo do neutrálního modu, a zbytek je už známá historie.

Důležitý faktor ovšem bylo informování médií, která pak informovala veřejnost. Byl to i tento faktor, který nakonec zprůchodnil kauzu Bezouška, předtím sice v rámci profese známou či tušenou, ale úspešně dříve odkláněnou. Pro zájemce o (bohatou) historii české pseudo-vědy není nezajímavá reakce Davida Biedermanna tehdy v tom památném období 2012-13, kdy Bezouškiáda kulminovala: "Opravdu varovná komponenta zde je, jak Česká příslušná místa rychle přepla do modu řízení vzniklých škod, aby ochránila jednoho člena své party kamarádů co spolu mluví. Důkazy podvodu (nenechte se pomýlit frází vědecká nepřístojnost) byly naštěstí velmi přesvědčivé. Bez skálopevné video-dokumentace by celá kauza byla, podle mého názoru, zametena." (ZDE)

S čímž nemohu než souhlasit, neb mám bizarní zkušenosti, jak se u nás mohou i tři desetiletí zakamuflovávat odborná i lidská selhání některých akademických selebrit. Vloni tomu totiž bylo již třicet let, co mi fluktuace osudu přihrála mého Osobního UDavače neboli OUDa (nebo spíš mně přihrála do cesty tomu mému OUDovi). Navíc v nesprávném čase, neb OUDova bedra vovinula ta chmura, že mu Zahraniční odbor Presidia akademie nemohl sám schválit jednu cestu přes Atlantik. Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademicky štaf bude využívat jiné kanály včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná. A tak OUDovi zase jednou začalo jít o získání protekce z nejvyšších míst, která by zajistila výjimku z regulí, a pro tu protekci zase byla zapotřebí nějaká nadstandardní dobová zásluha.

Už samo mít tehdy OUDa byl malér, malér na kvadrát byl OUD osobně motivovaný. Ten můj byl, a hned dvakrát. Jednak mu šlo o tu už zmíněnou cestu přes Atlantik, ale taky o to, aby rázně zamet s kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce (tedy, on sám nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, ale to je jen odbočka pro specialisty). Tato druhá linie příběhu začíná v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pseudovědy: "Autoři vykazují nedostatek základního pochopení nezbytného pro řádnou odpověď. Tento časopis by se měl mít velmi napozoru u rukopisů od těchto autorů. Ten, co je diskutován, je hrubý a příliš zjednodušený." Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem. Pro zájemce o (bohatou) historii české pseudo-vědy bude zajímavá kopie jeho udání - je k dispozici na www i knižně (ZDE a ZDE).