V dané věci jde o téma, jež se týká zákona o trestní odpovědnosti právnických osob č. 418/ 2011 Sb. z 27. října 2011, jenž vstoupil v platnost 1. ledna 2012. Daný typ zákona byl původně běžný pro anglo-americkou právní kulturu (ve Velké Británii od r. 1842), ale nyní se s takovými zákony můžeme setkat i v kontinentálním prostoru Evropy.

 Kritika zákona poukazuje na jeho dopad na nezainteresované subjekty, a zde se vyskytuje názor, že je vlastně variantou uplatnění principu  kolektivní odpovědnosti., resp. viny, např. u drobných akcionářů či zániku pracovního poměru zaměstnanců takovým zákonem postižené firmy. Obdobně argumentoval i prezident republiky, když zákon v r. 2011 odmítl podepsat. Zákon podle něj popírá vazbu mezi pachatelem a trestem a je alibismem v případě neschopnosti odhalit pachatele trestného činu. Je tak v rozporu s uznáním individuální schopností, a tak odpovědností občanů.

 Prezidentovy kritické výtky mají opodstatnění. Rozhodující pro daný problém nepochybně bude způsob uplatňování, resp. výkladu zákona soudem v jednotlivých případech. A právě zde by se možná trestní odpovědnost ČSSD za činnost Davida Ratha mohla stát precedentem. V případě podání takového trestního oznámení a následné žaloby by klíčovou roli měla sehrát vyšetřováním zjištěná a soudem uznaná fakta.

 Vzhledem k u nás velmi závažnému problému zákonnosti způsobu získávání peněz pro politické strany a pravděpodobnému zapojení významných stranických struktur do takové činnosti by například mohlo jít o následující trestné činy: legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti, nadržování a účast na organizované trestné skupině.

 V případě soudního prokázání viny politické strany by v úvahu mohly připadat tresty zrušení právnické osoby, propadnutí majetku, peněžitý trest, propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty a zákaz činnosti.

 Politický život České republiky se do značné míry odehrává v prostředí politických stran. To ale nemůže znamenat, že politické strany existují mimo trestní postižitelnost zákonem. Nyní se všeobecně uznává, že Komunistická strana Československa byla zločineckou organizací. Stalo se tak i proto, že se postavila nad zákon, a dokonce své nedotknutelné diktátorské postavení po čase začlenila jako článek ústavy.

 Individuální občanská svoboda a s ní spjatá odpovědnost jsou smyslem existence a základem ústavně demokratického státu. Možnost přeměny politických stran do uskupení prolnutého trestnou činností není v ústavně demokratických podmínkách vyloučena, a proto by měla být zákonným způsobem postižitelná. Jedině soud může posoudit hranici, kdy se činnost individuálně trestně odpovědných osob ve svém souhrnu a souběhu, ne-li podle výchozího záměru, stane trestnou činností právnické osoby, v daném případě politické strany.

Miloslav Bednář, místopředseda Strany svobodných občanů.