Narodil jsem se pozdě na to, abych zažil upalování čarodějnic v režii církve nebo politické soudní procesy komunistických padesátých let. Jen jsem o nich četl a slyšel vyprávět. Nikdy jsem nepochopil, jak je něco takového možné v lidské společnosti, v míru, v jakési byť omezené, ale přece jen civilizaci. Vykonstruované obvinění za účelem zločinného přivlastnění si majetku nebo zastrašení ostatních, urychlené odsouzení, veřejná poprava. Veřejnost, tupá a nevzdělaná a lačná krve, nebo vystrašená a obávající se represe v případě nesdílení nadšení ostatních, s jásáním sleduje popravu oběti, ve své jednoduchosti či strachu neschopná rozeznat dobro od zla, pravdu od lži, oběť od viníka. Nikdy jsem to nechápal. A nechápu to ani teď, kdy něco velmi nepříjemně podobného a nechutného prožíváme v přímém přenosu.

 Před soudem stojí Vít Bárta, nejvýraznější osobnost strany Věci veřejné. Strany, která jako jediná nemůže být spojována s žádnou korupční aférou, s žádnou lumpárnou. Strany, která si dala za úkol bojovat s korupcí a rozkrádáním společného majetku. A to i přes to, že tento boj nebude jednoduchý; původně dvacetčtyři poslanců VV proti zbytku dvěstěčlenné Sněmovny, kde sedí pevně zakořenění a dobře organizovaní aktéři obrovských podvodů a zlodějen. A že boj Věcí veřejných byl a je úspěšný, tomu nasvědčuje fakt, že od začátku působení této strany ve vládě nedošlo k žádné velké krádeži, které až doposud byly běžné – padáky, Pandury, Casy, Gripeny, byty, tanky, dálnice, ....... Je zbytečné to všechno znovu a pořád dokola vyjmenovávat, prostě jsme 1,5 bilionu v díře a to díky těm, kdo už léta sedí ve vládě, zvoleni hlasy národa.Všichni jejich jména známe. Od začátku Věci veřejné úspěšně bránily rozjetým kšeftům, což samozřejmě muselo vyvolávat odpor různých skupin, spřažených s některými dlouholetými členy vlády a Parlamentu. Mediální špinění a napadání Věcí veřejných a některých jejich členů bylo jen začátkem. Toto se ale minulo účinkem, proto bylo nutné najít si cestu k někomu z vedení strany a pokusit se rozbít VV zevnitř. Kristýna Kočí se tohoto úkolu zhostila. Proč, za co, co od toho čekala, to se možná nikdy nedovíme. Stejně tak skutečné pohnutky pánů Škárky a Humla, kteří se k ní přidali, nám asi zůstanou utajeny. Můžeme se jen domnívat, co má 120 milionů, jež má k dispozici dle vlastního vyjádření slečna Kočí, společného s jejím chováním. Proč pan Škárka svoje prohlášení médiím několikrát potvrzoval a pak zase dementoval. Možná snad u pana Humla trochu rozumím jeho pohnutkám; nikdy se necítil být jedním z nás; jak sám prohlásil, byl jen naším „koaličním partnerem“. A nastalou situaci jen použil pro svůj odchod z klubu. U obou pánů si nejsem jistý, jestli věděli, do čeho vlastně se slečnou Kočí jdou, a když to zjistili (pokud to vůbec zjistili), už bylo pozdě couvnout.

 Takže o co tady vlastně jde? Vít Bárta předal Kristýně Kočí půl milionu. Ona tvrdí, že to byl úplatek, on tvrdí, že šlo o půjčku. Tvrzení proti tvrzení. Očitý svědek neexistuje. Co mi na tom nehraje je fakt, že slečna Kočí převzala bez údivu nebo známky překvapení obálku s hotovostí, tuto uložila doma a odešla někam za dříve naplánovanou činností (myslím si, že většina lidí, kterým by někdo dal nečekaně do ruky půl milionu, by se aspoň zeptala, o co jde). Později obvolávala známé, aby sehnala nějaký kontakt na notáře, u kterého by peníze uložila. Proč jednoduše nešla na policii nahlásit pokus o korupci? Možná proto, že vlastně o korupci nešlo, byla to opravdu půjčka, o kterou si Bártovi řekla, a proto také nebyla překvapená, když jí Bárta peníze předal. Že by snad dávala dohromady plán, jak zneužít situace k diskreditaci Víta Bárty a Věcí veřejných, a uložením peněz u notáře chtěla získat čas na konzultaci se „spojencem“ a vytvoření strategie dalšího postupu? Kdyby se to nezdařilo, v nejhorším případě by mohla peníze opět vyzvednout a použít, šlo přece o půjčku. Proto nešla hned na policii. Neměla plán. Nebo to všechno bylo jinak?

 Ať je to jak chce, Vít Bárta stojí před soudem. Použil půl milionu ze svých zdaněných peněz. A teď se přiznám: mně je v podstatě momentálně celkem jedno, na co ty peníze použil. Byly to jeho peníze, mohl si za ně něco koupit, nebo někomu něco koupit, mohl je věnovat na dobročinné účely, tak jako už mnohokrát. Nebo je mohl někomu dát. Nebo půjčit. Co mi není jedno je fakt, že jedna z nejdůležitějších osobností Věcí veřejných je veřejně vláčena špínou, která je dílem někoho jiného. Máme tu rozkradené stovky miliard, dokážeme je spojit s konkrétními jmény, ale pro Bártu je zablokována největší soudní síň v Praze, všechna hlavní (samozřejmě nezávislá, že) média jedou soudní proces v podstatě v přímém přenosu, v síni jsou povoleni novináři a kamery. A co na to naše veřejnost? Proletěl jsem na internetu spoustu diskuzí pod články o průběhu soudního jednání. Lid se projevil; úplně stejné, jako s upalováním čarodějnic, úplně stejné, jako v padesátých letech. Lid chce krev. Bárta na hranici, Bárta na šibenici, Věci veřejné do kriminálu. To řve krvelačný dav, zmanipulovaný médii, dostatečně prostoduchý na to, aby si nedokázal uvědomit, že opravdový škůdce mu předhodil v podstatě nevinnou oběť, aby ukojil jeho žízeň po krvi a sám ho mohl dál okrádat. A ještě jeden účel má tato fraška. Varování pro další případné pošetilce, kteří by chtěli bojovat s korupcí a rozkrádáním na nejvyšší úrovni: nesahejte nám na naše kšefty nebo dopadnete jako Bárta/Věci veřejné. Protože bez ohledu na to, jak rozhodne soud (a já pořád ještě věřím, že ve prospěch Vítka Bárty), prostý lid bude stejně řvát; když Bártu soud shledá vinným, bude řvát „Dobře mu tak, lumpovi“. Když soud Bártu zprostí viny, řev bude „Lump jeden, uplatil soud“. A o to tady jde. Rád bych doufal, že tady někde, v této zemi, ještě žijí lidé, kteří dokáží sami přemýšlet, kteří vidí, co se opravdu děje. Že tady jsou, jenom zatím nejsou vidět, ale v pravý moment se objeví.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.