Ten základní rozdíl mezi sociální demokracií a současnou vládní koalicí je v představě o tom, zda vůbec a jak mají fungovat systémy veřejných služeb. Těmi základními jsou zdravotnictví, školství, pak jsou to všechny funkce státu, jako je justice, bezpečnost, sociální systémy včetně podpory zaměstnanosti, ale i třeba péče o životní prostředí, kulturu a sport.

Doslova na vlastní kůži si realizaci pravicové představy o světě a její hierarchie hodnot lidé zakouší v oblasti zdravotní péče, kde pravice odmítá rovnost lidí a kterou pojímá jen jako příležitost velkého kšeftu. Julínkovy poplatky ministr Heger (TOP09 aStarostové) již zvýšil. Prolomily ústavní bariéru zakotvující bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění. Nic nebrání jejich zvyšování či dalšímu zpoplatňování.  

Hypochondři si rychle zvykli. Ti však, kteří mají hluboko do kapsy, i kvůli poplatkům k lékaři jdou, až už skutečně musí. Jejich léčba je pak řádově dražší. Efekt těchto poplatků také je, že se rozvírají nůžky mezi zdravotníky v soukromém a veřejném sektoru. Poplatky jsou příjmem lékaře v soukromé ordinaci. V nemocnici jsou ale příjmem zařízení a je rozhodnutí vedení nemocnice, jak je použije.

To, co přímo narušuje princip rovného přístupu ke zdravotní péči jsou tzv. nadstandardy a platba za lékaře. V solidárním zdravotnictví, které naše Ústava pořád ještě předpokládá, by měla platit rovnost k přístupu  k léčbě a hierarchizace péče. Čím složitější a vážnější je případ bez ohledu na sociální postavení, tím kvalifikovanější péče v zařízení vyššího typu by se pacientovi měla dostat, a to bez ohledu na výšku jeho konta.  Ministr Heger (TOP09 aStarostové) a současná vládní koalice však přijetím tzv. reformních zdravotnických zákonů, kde kvalitnější péči, či přesněji péči kvalifikovanějšího lékaře nabízí za desítky tisíc korun bez ohledu na potřebnost, tuto solidaritu rozvrátily. Je to problém pro pacienty, je to problém pro lékaře a zdravotnická zařízení.  Je to porušením rovného přístupu ke zdravotní péči.

Samostatnou kapitolou jsou léky. Pro domácnosti narostly výdaje za léky o dvě třetiny. K tomu je třeba připomenout, že platba za léky není příjmem zdravotního systému, ale farmaceutických firem, případně lékáren. Pro pacienta ale tyto výdaje lékařskou péči prodražují. Absurdní je situace, kdy velké balení léku je plně hrazeno, ale malé si musí pacient plně platit.Ještě absurdnější je vysvětlení k tomu. Velké balení hradí pojišťovna, protože se předpokládá, že ho potřebuje dlouhodobě  nemocný pacient. To je dobře. Malé balení si prý ale  má pacient zaplatit,  protože lékaři nechtějí psát něco, co sice pacientovi jednorázově neuškodí, ale vlastně je mu na nic. Problém je v tom, že  asertivnější pacienti  se plně hrazeného léku stejně domohou, jen jim lékař musí napsat větší balení, které se pak vyhazuje. Pokud ovšem je v příslušné lékové skupině plně hrazený lék.  Těch totiž pomalu ubývá a i chronicky a   těžce nemocní pacienti musí léky doplácet a to v ne malých částkách. Příběhy o tom, že pak užívají potřebné léky jen částečně nebo vůbec  nejsou výjimkou.

Velká nerovnost přístupu k péči vzniká  placením léků a absence léků bez doplatku v jednotlivých lékových skupinách. Je rozdíl, když má zaplatit za lék člověk s příjmem nad sto tisíc měsíčně a ten, jehož příjmem je minimální mzda či většinově běžný příjem kolem 11 tis. Kč měsíčně.     Chce-li člověk platit komfort např. v tom, že musí užít jen jednu tabletu denně proti šestihodinovým intervalům, ať si to zaplatí. Ale není možné, aby člověk, který celý život pracoval a platil daně a zdravotní pojištění, nebyl odpovídajícím způsobem léčen jen proto, že nemá na vysoké doplatky. Rovný přístup ke zdravotní péči ano nebo ne ? Sociální demokracie nebo ODS, TOP 09 a Starostové či Lidem ? Tak nyní zní otázka.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.