Na tomto místě, v tomto ranním listopadovém chladu, jsem byl v posledních dvou desetiletích už mnohokrát. Nepokouším se to přesně spočítat. Vím ale, že se tady po celá tato léta potkávám více méně se stále stejnou skupinou lidí. To je – z jedné strany – pěkné, z druhé naopak varovné.
Letos je to tady ale pro mne stejné i jiné. Jiné v tom, že je to návštěva v mé prezidentské funkci poslední.
My, kteří sem každoročně přicházíme, přicházíme proto, aby nebylo zapomenuto. Aby nebylo zapomenuto ne ve smyslu paměti historiků, kteří se datem 17. listopadu budou ve svých uzavřených seskupeních jistě profesionálně zabývat i v budoucnosti. Mně jde spíše o to, aby to, co se zde odehrálo 17. listopadu 1939 a to, co se v celé naší zemi odehrávalo v tragických letech následujících, nebylo vymazáno z paměti nehistoriků, tedy normálních lidí současných i budoucích generací a aby – díky tomu – nebylo dnes či zítra jednáno a konáno tak, jako kdyby k těmto událostem před 73 lety nedošlo.
Mám o to trochu strach. Zneklidňuje mne to, co vidím dnes a denně kolem sebe. Zdá se mi, že se nacházíme v éře, kterou bych nazval érou zapomínání a érou gest.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: klaus.cz