Vážené dámy a pánové, děkuji paní předsedající za slovo. O téměř totožném návrhu ústavního zákona jsme hlasovali přibližně před měsíce na 21. schůzi, která začala 25. dubna. Návrh nám tehdy přinesla paní poslankyně Kateřina Klasnová, poslankyně za Věci veřejné a manželka Víta Bárty, což už vzhledem k charakteru předkládané zákonné normy a osobě předkladatelky byla významná mesaliance, i když na druhou stranu musím připustit, že její dívčí oblek středoškolačky jí slušel.

Nicméně návrh nezískal ústavní většinu a začala bubnová palba žurnalistů. Mluvilo se o selhání Senátu, o skandálním povyšování se nad běžné občany, kterým nikdo nevysvětlil, v čem imunita spočívá. Mají představu, že doživotně mohou zákonodárci porušovat zákony. Byl jsem předmětem řady dotazů, které jsem musel vysvětlit na svých webových stránkách, samozřejmě se hned vynořili napravovatelé tohoto tzv. selhání. Návrh na novelu připravovala komise pro ústavu a ústavní procedury, ústavně- právní výbor, samostatný návrh předkládá pan senátor Kubera, také ze sněmovny jsou signalizovány novelizace, konkrétně třeba od paní předsedkyně Němcové. Kdyby za touto urychlenou novelizací nestály osoby velice úctyhodné, kterých si vážím, řekl bych, že jde o populismus, o sbírání kladných pozitivních bodů, zejména s blížící se obhajobou mandátu a se senátními volbami.

K vlastní imunitě: Určitá parlamentní ochrana, ochrana zákonodárných sborů je běžná všude, kde jsem si to ověřoval v Evropě. Ten účel této imunity, promiňte ale já jako lékař mám se slovem imunita určitý problém. Toto slovo mi v právním žargonu moc nesedí. Tato imunita, znovu opakuji, je jakási parlamentní ochrana, která má ochránit zákonodárcem před určitými tlaky, před ovlivňováním jejich rozhodování, zejména před mocí výkonnou, ale má zabránit i různými šikanózním návrhům, různým nátlakům mocenských skupin atd. Je to samozřejmě v pořádku. Je na zákonodárcích, abychom měli možnost plně svobodně rozhodovat, hlasovat a vyslovovat své názory bez obav. Také různé mocenské struktury a lokální politické zájmy mohou zákonodárce ovlivnit a mohou způsobit nebo zahájit jejich trestní stíhání. Tady nastupuje ta příslušná parlamentní komora. Buď toho zákonodárce vydá k trestnímu stíhání nebo nevydá. Jen velmi hloupý člověk si může myslet, že budeme chránit zákonodárce, který někoho zranil, provádí daňové podvody, manipuluje z veřejnými zakázkami atd.

Toho samozřejmě komora nevydá. Rozhodne-li se parlamentní komora nevydat zákonodárce, má pro to důvody. Třeba shledá žalobu jako šikanózní, politicky motivovanou a nebo se ten zákonodárce třeba otřel o nějakou mocenskou skupinu a ta mu to oplatí trestním oznámením. A teď si představte, že v průběhu mandátu imunita platí, ale skončí. A zákonodárce se ocitne pod tlakem, protože vzhledem k tomu, že neběží promlčecí doba, oni si na něj rádi počkají. Skončí mu mandát, skončí imunita, pak ho Bůh ochraňuj, protože právníci různých mocenských skupin se na něj sesypou, na bývalém politikovi si s chutí smlsnou jak žurnalisté, tak i soudci.

Ptám se – už pominuly důvody toho, že komora shledala neoprávněnost těch žalob, důvody pominuly, on už není náš, mandát mu skončil, ať si to pěkně vyzobe. S plně fungující justicí si to dovedu představit. S naší justicí s tím mám problém. A jestliže ta komora jednou shledala, že důvody nejsou, tak by měly zůstat jako negativní nadále.

Podle mého názoru navrhovaná změna odporuje duchu parlamentní ochrany té imunity. Umožňuje vyvinout na zákonodárce vyšší tlak. Představte si, mandát mu běží, má na krku jakési šikanózní žaloby a hrozí se konce svého mandátu. Proto já osobně tuto normu nepodpořím, tak jako jsem ji nepodpořil. Děkuji za pozornost.