Dobrý den. Vážené dámy senátorky, vážení páni senátoři, přemýšlel jsem, jak pojmout dnešní úvodní slovo, protože se opravdu jedná o historickou chvíli. Já vás moc prosím: uvědomte si, že projednáváte zákon, který svým významem a rozsahem je v zásadě největším zákonem, který se kdy v novodobých dějinách Československa projednával. Jedná se možná o největší právní dílo na území Čech jako takových, vedle takových děl, jako byl Všeobecný občanský zákoník přijatý Rakouským císařstvím v roce 1811 a který platil pro naše území více než 150 let a předtím pro území Předlitavska.

Nebo jako byla středověká právnická poučení a díla typu Koldínova zákoníku.

Opravdu je to mimořádná chvíle i samozřejmě pro ministra spravedlnosti a mimořádná čest, že takovýto zákon takovéhoto rozsahu a významu zde dnes před vámi mohu prezentovat. Daný zákon svým rozsahem a významem opravdu je jedinečným dílem a v případě, že ho přijmete, pak se konečně vypořádáme a konečně dokončíme změny v oblasti civilního práva, které posledních 20 let realizujeme skrze větší či menší novely stále ještě v době komunismu přijatého občanského zákoníku z roku 1964.

Mnozí z vás si mohou klást otázku, proč ten zákon vůbec je třeba, nebo zda vůbec je třeba. Já se vám pokusím dnes v debatě na konkrétních institutech, na konkrétních věcech ukázat, že současné občanské civilní právo přes všechny změny, které v posledních 20 letech prodělalo, není svým obsahem a kvalitou srovnatelné s tím, jak vypadá např. občanské právo v Rakousku, Německu, Francii nebo v jiných vyspělých státech. Tedy platí základní axiom, a ten bychom si měli všichni zde uvědomit před tím, než se pustíme do více či méně odborných debat, že český občan z pohledu občanského práva má mnohem horší postavení, než má Rakušan, než má Němec, než má Francouz, než mají jiní občané vyspělé západní Evropy.

Ostatně právě v Rakousku stále dodnes platí některým "zpochybňovaný" všeobecný občanský zákoník z roku 1811. Rakušané se k němu dodnes velmi hrdě hlásí a v minulém roce oslavovali velmi výrazně 200 let ABGB všeobecného občanského zákoníku, pořádali celou řadu politických a společenských akcí na oslavu tohoto zákona, ke kterému i my bychom se měli hlásit, protože jak jsem řekl, žádný jiní občanský zákoník na našem území neplatil tak dlouho a neovlivnil českou civilistiku tak výrazně, jako všeobecný občanský zákoník.

Není tedy žádnou ostudou, pokud autoři dnes projednávaného kodexu vycházeli v některých věcech z všeobecného občanského zákoníku, k některým jeho institutům se hlásit. Je to přirozené a je to správné, protože hodnota práva mj. spočívá v jeho kontinuitě. V tom, že zde je určitá právní kultura, ke které bychom se opět měli přihlásit.

Zkrátka a dobře, měli bychom dnes rozhodnout o tom, zda se Česká republika hlásí ke středoevropské tradiční civilistické právní kultuře, k rakouskému, německému, řekněme vlivovému okruhu, anebo zda jsme jakýmsi postkomunistickým unikátem, který ve svém právu kombinuje vlivy sovětského práva,vlivy řekněme některých pokusů a experimentů z 90. let, a zda tedy vytváříme jakési hybridní postavení.

Já zde říkám za ministerstvo spravedlnosti a za vládu, že jsme přesvědčeni, že je nutný návrat do středoevropské právní kultury, do středoevropského právního rámce, a tomu také odpovídá navržený text zákona. Ten navržený text zákona není prosím archaismem. Nepřebírá všeobecný občanský zákoník. Pouze se všeobecným občanským zákoníkem inspiruje. Stejně tak ten návrh zákona v sobě obsahuje vlivy moderních evropských a světových úprav. Byl výrazně ovlivněn holandským občanským právem, které bylo v několika posledních letech přijato a je považováno dnes v Evropě za nejmodernější civilní právo. Je ovlivněn právem provincie Québec v Kanadě, která má také velmi progresivní a moderní civilní právo. Tedy vyjít ze starého a vstřebávat pozitivní aktuální vlivy, to bylo cílem autorů, kteří pracovali na novém občanském zákoníku.

My jsme zastánci toho, že je třeba přijmout úplně nový kodex. Že jakákoli polozměna jakékoli pouhé novely bohužel nemohou změnit základy občanského zákoníku z roku 1964, který stojí zkrátka a dobře na jiném civilizačním a společenském zřízení, než je, řekněme, svobodná společnost, která na prvním místě chrání svobodu jednotlivce a ochraňuje na prvém místě jeho právo vlastnické. Není možné podle našeho názoru reformovat zákon z roku 1964 a dosáhnout kvality a úrovně právních úprav, jako mají vyspělé státy západní Evropy.

Ostatně toto není pouze náš názor. Podíváte-li se do jiných států střední a východní Evropy, tak je možné říci, že většina těchto zemí buď už přijala úplně nové občanské zákoníky, anebo na úplně nových právních úpravách pracuje. Není země postkomunistického bloku, která by vědomě a racionálně řekla, nebudeme přijímat nové právo, nový občanský zákoník, přijatý z dob komunismu, nebudeme ho nahrazovat, ale pouze budeme komunistického právo novelizovat.

Já jsem byl, a říkal jsem to na ústavně-právním výboru, před půl rokem na mimořádně zajímavé konferenci v Petrohradě v Rusku, která byla věnována vysloveně novému občanskému zákoníku, který Rusko přijalo před 10 lety. Byla to velmi zajímavá debata, které se účastnil i ruský prezident Medveděv, tím Rusové vykládali význam a závažnost, který občanskému právu a občanskému zákoníku, a z té debaty jednoznačně vyplynulo, že byť před 10 lety byly také velmi vášnivé spory o tom Rusku, jestli přijmout nové civilní právo, anebo pouze novelizovat sovětské právo. Sovětská věda byla velmi hrdá na sovětskou úpravu občanského práva, tak přesto se po 10 letech od přijetí nového občanského práva ukázalo, a potvrzovali to i odpůrci těch změn, že úplně nový občanský zákoník výrazně pomohl i zemi, jako je Rusko, v oblasti stabilizace civilních vztahů, a jednoznačně ukázal, že bylo tehdy dobré rozhodnutí, přijmout nové civilní právo.

Dámy a pánové, pokud i země, jako je Rusko, šlo směrem přijetí úplně nového občanského zákoníku, neměli my bychom být ostrůvkem poloreformovaného postkomunistického civilního práva a měli bychom dnes udělat odvážný krok, historický krok, a přijmout úplně novou právní úpravu, o které tady povedeme debatu.

Zkrátka a dobře, neměli bychom se obávat problémů, které logicky budou s přijetím nové právní úpravy přijaty. Ale krátkodobé problémy budou objektivně dlouhodobě převýšeny dlouhodobými výhodami, které přijetím nové komplexní kvalitní právní úpravy přinesou. To, že budeme mít několik let méně stabilní judikaturu, nemůže být důvodem k tomu, abychom neudělali odvážný krok a na desítky let neupravili pro nás, ale hlavně pro naše potomky, kvalitní civilní právo, které stabilizuje v této oblasti právní prostředí. Je to mimořádně důležitá okolnost, a já vás moc prosím, vnímejme historičnost té chvíle a vnímejme to, že dnes nerozhodujeme o běžném zákonu, ale o zákonu, který ovlivní život každého z nás, každého z nás mimořádným způsobem. Minimálně každý z nás budeme řešit své majetkové poměry v okamžiku sepisování závěti, a minimálně v této oblasti každého z nás se nový občanský zákoník mimořádně dotkne, protože dědické právo je zcela nově přepracováno.

Já toto záměrně takto říkám pro jisté odlehčení, protože je faktem, že byť podle nového občanského zákoníku bude upravena i kupní smlouva, podle které dnes a denně nakupujeme v potravinách nebo v jiném obchodě, tak ta změna není tak výrazná, jako třeba v této oblasti. Proto jsem tuto oblast zvolil, aniž bych tím chtěl něco naznačit nebo něco předznamenávat.

Dámy a pánové, co k tomuto zákonu ještě do úplného úvodu, než se pustíme do textu, říci? Je třeba říci, že neplatí teze, že by ten zákon nebyl vydiskutován. Na tom zákonu se pracovalo 10 let. Na žádném jiném kodexu se nepracovalo 10 let. To je naše obrovská deviza a výhoda, že ten náš návrh je mnohem lépe vydiskutovaný, než byly návrhy v některých postkomunistických zemích. Já jsem tu proceduru velmi bedlivě sledoval, snažím se to velmi bedlivě vnímat, a těch 10 let je na tom textu zákona opravdu znát.

Samozřejmě že na určité instituty je možné mít rozdílný věcný pohled, je možné mít rozdílný pohled na zásadu, jestli vlastník nemovitosti a vlastník pozemku má být tentýž. Je možné mít rozdílný věcný pohled na to, zda spoluvlastník nemovitosti má automaticky předkupní právo k té druhé části. To jsou věci, které jsou v různých právních řádech upraveny různě. Ale ať zvolíme jednu či druhou variantu, neznamená to, že zákon má vadu nebo chybu.

A já jsem přesvědčen, že opravdových problémů, vad a chyb má ten zákon naprosté minimum vzhledem k rozsahu toho zákona, jak je veliký. Vycházím z debat, které se nad textem vedly a které se vedou v posledních 5 letech. Víceméně ten zákon byl už před 3 – 4 lety v zásadě dokončen a posledních 5 let ještě ve fázi, kdy se dokončoval a následné 3 - 4 roky se permanentně o tom zákonu vedly debaty jak na úrovni expertů, odborníků, na ministerstvu vznikaly skupiny praktiků, notáři pro dědické právo, advokáti pro smluvní právo, experti z katastru nemovitostí pro věcná práva a zápisy do katastru nemovitostí atd, a podrobně byly jednotlivě pasáže velmi věcně vydebatovány.

Mám-li se tedy vyjádřit ke genezi přijímání, přípravy toho návrhu zákona, pak je nutno říci, a na tomto místě poděkovat vládě sociální demokracie, která v době Miloše Zemana zadala věcný záměr přípravy nového občanského zákoníku. Tehdejší osvícený ministr Otakar Motejl víceméně dal do vlády materiál, zadal základy řekněme práce na občanském zákoníku a vytvořil komisi, v jejímž čele byl profesor Eliáš. Je třeba říci, že komise, která připravovala občanský zákoník, byla zcela apolitická. Byla to odborná komise, vytvořená tehdy nepolitickým ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem, byť logicky v politické vládě, to není nic špatného, ale to zadání bylo opravdu věcné, nesouviselo nijak s tím, kdo v tu chvíli aktuálně je u moci.

To si myslím, že je velmi dobrým základem pro to, aby občanský zákoník byl dlouhodobě akceptován jak levicí, tak pravicí – myslím demokratickou levicí a demokratickou pravicí – a nebyl v zásadě výrazně měněn, ať zde bude vládnout jak demokratická pravice, nebo demokratická levice. Není to projekt jedné politické strany, není to projekt jednoho politického směru, je to 10 let intenzivní práce týmu předních expertů pod vedením profesora Eliáše.

Dámy a pánové, já to zde zdůrazňuji a moc vás prosím jako senátory, kteří mají trošku jinou odpovědnost, než pouze stranickou a politickou, abyste to vzali v potaz při dnešním rozhodování a vzali jste v potaz to, že se v zásadě opravdu jedná o dílo zpracované předními experty, nikoli politiky. Ti experti logicky mezi sebou vedou permanentní debaty, a vždycky ty debaty povedou, nechť se akademici hádají, ale my politici bychom měli akceptovat ten většinový odborný názor a ten schválit. Aspoň tak to já vnímám.

Neměli bychom do toho promítat krátkodobé politické pohledy a řekněme krátkodobé politické preference. Proto také vláda ten věcný návrh zákona – zpracovaný, probraný, prodiskutovaný a připomínkovaný – v zásadě schválila a poslala do Poslanecké sněmovny bez nějakých výraznějších změn. Nečinila tam žádné politické korektury, které by mohly ten zákon znehodnotit. Je to opravdu vydiskutované dílo odborníků, obsahuje majoritní názory na jednotlivé instituty občanského práva, tak jak je dnes právnická obec v ČR, jak teoretická, tak praktická, vnímá. To je důležité takto zdůraznit.

Dámy a pánové, pojďme tedy, jestli dovolíte, k samotnému textu zákona. Ten návrh, jak jsem již řekl, má přes 3000 paragrafů, a je to fakticky největší legislativní dílo, které od dob všeobecného občanského zákoníku bylo na našem území přijato. Podíváte-li se na jiná obdobná díla jiných států, pak je třeba říci, že občanské zákoníky mají všechny civilizované země velmi objemné. Není chybou a není vadou zákona, že je objemný. Zákon totiž občanům nic nepřikazuje. Obsahuje dispozitivní normy, které občan může využít, ale také nemusí využít. To znamená, je-li něco objevného a je to pouze podpůrné, občanovi to dává možnost využití, pak to přece není špatně. Kdyby zákon obsahoval konkrétní verzi a přikazoval občanovi něco, pak samozřejmě přílišný rozsah je špatně. Ale to v tomto případě není.

Podíváte-li se na všeobecný občanský zákoník, na německý zákoník a nebo na francouzský zákoník z roku 1804 přijatý Napoleonem, pak ten rozsah je opravdu obdobný. Zkrátka a dobře neobstojí teze, že teď máme stručný občanský zákoník z roku 1964, tedy výrazně novelizovaný, a teď budeme mít rozsáhlý zákon, který se chudáci občané budou učit.

Zkrátka a dobře, pokud ten nový zákon dává občanovi nové možnosti, nové šance, jak upravit svůj život, pak je to zkrátka k jeho prospěchu. Pokud dneska dědické právo je pětinové svým rozsahem oproti tomu, co navrhujeme my, a dáváme občanovi nové varianty, včetně možnosti uzavření dědických smluv atd., co dnešní platné právo neumožňuje, pak zkrátka ten rozsah je ku prospěchu občana. Ne proti jeho vůli.

Takže já jsem připraven do krve obhajovat, že kvalitní občanský zákoník v demokratickém právním státě nemůže být stručný. Musí být rozsáhlý, má-li občanovi přinášet možnosti, jak se ve svém životě chovat, jak se svým majetkem a životem naložit.

Jak jsem už zdůraznil, normy jsou dispozitivní. Zákon je postaven na ochraně autonomie vůle občana. Tedy občan může svéprávně vztahy upravit odlišně od občanského zákoníku. Ale v případě, že něco neupraví, opomene něco upravit, např. ve smlouvě, tak zkrátka rozsáhlý a kvalitní občanský zákoník zvyšuje míru jeho právní jistoty. Protože to, že smlouvě něco chybí, tak najdu a podpůrně použiji občanský zákoník. Pokud něco chybí ve smlouvě a občanský zákoník je stručný, dokud neupravuje, jako v dnešní době, vzniká nám obrovská právní nejistota, kterou potom řeší soudy, které bohužel často v obdobných věcech rozhodují jinak. A kde je právní jistota pro občana? Ta se mu ztrácí - a ta tady není.

Tedy podrobnější občanský zákoník zvyšuje právní jistotu občanovi, že když určitou věc autonomně neupraví ve smlouvě, nebo si autonomně nějak jinak nedá dohromady, ve smlouvě v zásadě, tak zde má jako podporu a oporu k zvýšení právní jistoty a k překlenutí takovýchto míst občanský zákoník.

Podíváme-li se na samotný kodex, tak má samozřejmě několik částí. Obecná část je podle mě mimořádně důležitá. Já ji považuji za jednu z nejklíčovějších částí, kde zkrátka jsou základní principy civilního práva postavené na přirozené právní teorii, na ochraně svobody a vůle občana. Jsou zde principy toho, že vůle občana je úplně primární. A má být primárně respektována. Zákon má pouze podporovat občana. A tam, kde chybí konkrétní vůle občana, má být teprve zákon.

Ten zákon podrobně upravuje v té 1. části celou řadu věcí. Upravuje statusové věci, které jsou v současném právu velmi nedokonalé a ne úplně upraveny. Upravuje celou řadu konkrétních institutů, které čeští občané potřebují a pomáhají jim.

Já uvedu pouze některé případy z té první části. Otázka ochrany duševně nemocných a nesvéprávných osob. To je prosím dneska mimořádně citlivý problém, který současné civilní právo řeší velmi nekvalitně. Takže ti z vás, kteří váhají, zda občanský zákoník podpořit, ale jsou sociálně citliví, tak už jenom kvůli této pasáži, která lépe chrání práva duševně postižených občanů, je tento zákon mimořádně důležitý.

Uvedu příklady. Tento zákon umožňuje osobě, která trpí určitou duševní poruchou či duševní chorobou, která bude mít progresivní vývoj, včas upravit své osobní a majetkové vztahy. Ve chvíli, kdy ten člověk ještě nemá progresi nemoci v takové fázi, kdy zkrátka už nemůže sám o sobě rozhodovat, tak podle toho nového zákona si takovýto člověk může zvolit svého opatrovníka. Vypadá to jako úplně banální věc, ale dneska si zkrátka opatrovníka zvolit nemůžete. Trpíte Alzheimerovou chorobou a čekáte, až se dostanete do fáze, kdy pak soud rozhodne o tom, jakého vám určí opatrovníka. To znamená jste v rukou státu a nevíte, co se s vámi bude dít.

Takhle budete mít možnost si včas upravit své majetkové vztahy a určit opatrovníka, kterému věříte, a který se pak o vás, až se dostanete do určité fázi nemoci, postará. To si myslím, že je mimořádně důležité. A já to tady takto chci zmínit.

Další věc, která je nově upravená, je otázka zbavování nesvéprávnosti. Dneska máme v České republice třicet tisíc osob, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům. Jsme opět evropským primátem, máme bohužel evropský primát v množství osob, které jsou v zásadě takto omezeny komplexně na svých právech, co se týče činění jednotlivých úkonů podle civilního práva. Je to opět přežitek bývalé právní úpravy. My proto zavádíme nový princip tzv. svéprávnosti a pouze částečného omezení svéprávnosti. A pouze částečného omezení svéprávnosti. To znamená – soud bude muset do budoucna v rozsudku vždycky konkrétně vymezit, v jaké oblasti to dotyčného zbavuje svéprávnosti. Nebude tedy en bloc moci administrativně rozhodnout a člověka úplně zbavit svéprávnosti. To si myslím, že je mimořádně citlivá a důležitá věc.

Nově komplexně upravujeme spolkové právo, včetně nového rejstříku, který bude obsahovat informace o spolcích. Je zde úplně nová úprava právnických osob, která dneska chybí a vyvolává velké problémy. Obrovské problémy mají ti, kteří dneska spravují nadaci. Je zde neúplná nekomplexní právní úprava, i přes samostatný nadační zákon, způsobuje to velké problémy, protože určité nadace byly založeny před účinností zákona. Máme zde tzv. "staronadace", kde není jasné, podle jakého práva se dneska mají řídit. Máme zde nové nadace.

Vycházím z vlastní zkušenosti, kdy jsem byl v několika věcech takto konzultován, a ty problémy jsou mimořádné. Já vím, že to tak na první pohled nevypadá, ale komplexní nové nadační právo je mimořádně důležité, a tento zákon to obsahuje. Je to celá řada dalších věcí typu drobných institutů, jako je třeba emancipace, která umožní 16letému a staršímu člověku mezi rokem 16 a 18 let býti uznán svéprávným i v jiném případě, než když pouze uzavře sňatek, jako je to dneska.

Dneska zkrátka je podmínkou, že dotyčný mezi 16 a 18 lety uzavře sňatek a pak může dojít k jeho svéprávnosti, k jeho emancipaci. To je podle našeho názoru špatně. Ten soud by měl rozhodnout i v jiných případech. To znamená, posuneme zde ochranu takovýchto mladých lidí, kteří třeba chtějí podnikat, jsou v těžké situaci, protože jsou třeba sirotky, není zde důvod, aby do svých 18 let neměli plnohodnotný právní statut. Toto všechno ten zákon nově řeší.

Druhá kapitola je rodinné právo. Tam dochází v zásadě paradoxně k mírnějším změnám, nicméně i tam bychom určité změny našli. Já jsem připraven v debatě na to reagovat.

Co považuji za mimořádně důležité, je část třetí, absolutní majetková práva. Tato část je v zásadě úplně komplexně přepracována. Zkrátka úprava vlastnického práva v občanském zákoníku, ale zvláště tak zvaných věcných práv k věcem cizím, na prvním místě k tak zvaným věcným břemenům, ta právní úprava, která zde byla, je naprosto nedostatečná. Naprosto nedostatečná! Naprosto neodpovídá pojetí tomu, co mají standardní civilizované země. Nepřesné užívání termínu věcná břemena pro něco, co věcnými břemeny zásadně není, zrušení jiných termínů, které zná civilní evropské právo 2000 let, jako jsou služebnosti, reálná břemena a tak dále. To všechno bohužel je nutné napravit, a my to v tom novém zákoníku napravujeme. Zavádíme standardní podobu struktury věcných práv k věcem cizím, jako to mají jiné evropské země. Proto tedy ta změna je velmi fatální a výrazná.

Stejně tak se výrazně mění dědické právo. Zkrátka a dobře, podíváte-li se na dnešní podobu dědického práva, pak právo zůstavitele vyřešit své řekněme majetkové poměry je velmi omezeno proti tomu, co může Rakušan, Němec nebo Francouz, a opět to mohu dokladovat na konkrétních institutech. Zmíním alespoň tak zvané dědické dohody. Dneska nemůžete za svého života vypořádat majetkové poměry v rodině tak zvanou dědickou dohodou. Opět běžná věc. Uvedu příklad. Potenciální zůstavitel má dvě děti, jednomu dítěti poskytne vysokoškolské vzdělání, poskytne mu studium v Americe, investuje do něj za jeho života obrovské peníze. Ten zůstavitel má jeden dům a chce, aby už za života se nějak vyřešily majetkové poměry. To znamená, aby se uzavřela jakási dědická dohoda,ve které bude jasně napsáno: Jednomu dítěti jsem dal vzdělání, dal jsem mu - já nevím – za života nějaké majetky a tedy chci, aby se toto dítě vzdalo dědického podílu, a ten dům, který mám, chci odkázat tomu druhému potomkovi. To jsou věci, které dneska fakticky nejsou možné a tento zákon to nově umožní. Právě dědické dohody, drobná, banální věc, umožní předcházet obrovskému množství dědických sporů, které dneska máme, které dneska řešíme.

To je tedy jeden konkrétní příklad. Ale mohl bych mluvit o dalších věcech. Odkazy, příkazy v závětích. Dneska bohužel dědění ze závěti jen obtížně můžete podmínit nějakými dalšími pokyny, které chcete do závěti dát. To znamená, dneska těžko bude platná závěť, kde napíšete: Odkazuji svému synu svůj dům, pokud vystuduje vysokou školu. Takovýto odkaz, takováto podmínka bohužel dneska je neplatná. Není důvod, proč by nemohla v českém právu být, pokud ji mají ji mají jiné právní řády.

A takto bych mohl uvádět další a další příklady, ale já vás s tím nechci obtěžovat, pouze se snažím demonstrovat na konkrétních věcech, že to není jenom o snaze dělat zákon pro zákon, ale že ten zákon opravdu velmi výrazně, velmi výrazně ochraňuje práva, práva občanů.

Dědické právo tedy je zcela nové, zcela nově upraveno ve shodě s notářskou komorou a jsem přesvědčen, že výrazně pomáhá našim občanům. Ostatně když jsme dali občanský zákoník na internet, dva roky visel na internetu, a dostávali jsme stovky ohlasů od normálních lidí, tak musím říci, že zvláště oblast dědického práva byla občany nejvíce kvitována.

Čtvrtá část, tak zvaná relativní majetková práva, řeší otázky závazků. Dneska je obrovský problém se závazky, chcete-li smlouvami, v té rovině, že máme samostatnou úpravu v občanském zákoníku a obdobné instituty upravujeme v obchodním zákoníku. Není žádný důvod pro to, abychom měli upravenou kupní smlouvu v občanském zákoníku a jinak jsme měli upravenou kupní smlouvu v obchodním zákoníku. Z toho akorát vznikají problémy, rozdílná judikatura a praxe se s tím mnoho let vypořádává a do dneska určité věci díky této dvojkolejnosti závazkového práva, do dneska určité věci jsou velmi problematické a sporné. To znamená, sjednotit závazky do jedné právní úpravy je jednoznačně pozitivním krokem, který snad nebyl nikým rozporován a je to jednoznačný pozitivní přínos pro podnikatele, ale obecně pro občany, kteří dnes a denně uzavírají různé smlouvy a určité závazky.

Samostatnou úpravou a samostatnou věcí je zmíněná otázka náhrady škody. Současná právní úprava, hlavně praxe soudu, je opravdu řekl bych téměř hanebná ve vztahu k občanům, jak je u nás nahrazena škoda. Ať se jedná o škodu na zdraví, životě, ať se jedná o škodu způsobenou poškozením věci, majetkovou újmu, ať se jedná o takové věci, jako je škoda za poškození oblíbené věci nebo za poškození či zabití zvířete, nebo za ztrátu radosti z dovolené. Toto všechno je oblast, kde současná právní úprava výrazně pokulhává za judikaturou a právní úpravou západních zemí. Zkrátka a dobře, občanovi ve státech západní Evropy je škoda nahrazena v mnohem větší míře, než občanovi České republiky, a už je – s prominutím – jedno, zda se jedná o škodu na zdraví nebo škodu způsobenou tím, že cestovní kancelář zajistí nekvalitní dovolenou. Já to zde nechci srovnávat, protože u těch cestovních kanceláří je to asi opravdu méně významná věc, ale pouze dokazuji, že co se týče náhrady škody, je naše právní úprava a praxe bohužel zdaleka jiná, než ve vyspělých státech západní Evropy, a není k tomu žádný důvod.

Dámy a pánové, já už vnímám logicky trošku šum v sále, protože hovořím asi déle, než bylo záhodno. Ale nepovažoval jsem za vhodné u takto klíčového zákona hovořit nějak výrazněji stručně, protože se jedná opravdu o klíčový zákon, který ovlivní život každého občana výrazně, fatálně a ovlivní mu život mnohem více, než si dneska ten občan dokáže připustit. Protože nikdo z nás neví, kdy bude žádat o náhradu škody, kdy bude uzavírat závěť, kdy bude uzavírat novou nájemní smlouvu, kdy zkrátka bude vstupovat do nějakého právního vztahu, kdy nová právní úprava mu umožní lépe a kvalitněji svoje práva ochránit.

Já vás tedy žádám o projednání tohoto návrhu zákona. Nechám samozřejmě na vašem rozhodnutí jako svébytného tělesa Parlamentu, nebo svébytné komory Parlamentu, jak k tomuto návrhu přistoupíte. Zvažte, prosím, velmi citlivě, jestli v této chvíli je vhodné odkládat účinnost zákona na rok 2016, tak jak navrhuje ÚPV.

Vážím si toho, že výbory, které projednávaly tento návrh zákona, se nepouštěly do legislativního kutilství a nesnažily se opravit paragraf 2015 jiným zněním, nebo nějakými takovýmito pokusy vstupovat do jednotlivých detailů. Vnímám v tom vyspělost a vyzrálost vaší komory, že nahlížíte, alespoň na výborech to tak vypadalo, na ten kodex jako na celek zákona, který byl deset let opravdu intenzivně dvakrát projednáván v připomínkovém řízení, dvakrát v legislativní radě vlády. Stovky expertů se k tomu vyjádřily a stovky připomínek byly projednány. Dokonce i v Poslanecké sněmovně, kde míra ukázněnosti legislativního procesu je nižší, při druhém čtení bylo načteno pouze asi 5 nebo 7 pozměňovacích návrhů. Což je důkazem toho, že opravdu už všechno kolem toho zákona bylo minimálně prodiskutováno, byť chápu, že nad některými věcmi nemůže být úplná shoda. Ale opravdu ta debata dozrála svého konce zcela přirozeně a je tedy na nás, jak rozhodneme.

Zvažte, prosím, zda je vhodné odkládat účinnost na rok 2016 a tím prodlužovat dobu, než čeští občané budou mít možnost s novým zákonem, který objektivně posiluje jejich práva, než budou moci podle něj nakládat. Zvažte to, protože odložení účinnosti o dva roky o dva roky sníží možnost občanů využívat ty výhody, které nové civilní právo přináší. Další dva roky navíc budou muset čeští občané čekat na to, aby mohli využívat výhody dědického práva, náhrady škody, otázky, které souvisejí s emancipací, s otázkami duševního zdraví, jak jsem už tady řekl, vybírání opatrovníka atd.

Prosím, neposuzujme to pouze technicistním pohledem, kolik času potřebují advokáti a soudci. Ten zákon je primárně pro občany a tímto směrem bychom k tomu měli přistupovat. Promiňte mi, už chraptím.

Měli bychom tímto pohledem na to nazírat. Původní návrh, který odešel z Poslanecké sněmovny, obsahuje rok účinnosti 2014.

V případě, že zákon bude přijat, je to víceméně rok a tři čtvrtě na to, aby se soudci, advokáti a odborná veřejnost seznámili s tímto návrhem zákona. Já jsem přesvědčen, že toto je dostatečná lhůta, aby si každý odpovědný právník zákon nastudoval.

Ostatně civilní právo na právnické fakultě se přednáší rok a půl, tři semestry, a 15. je zkouška. Tedy i studenti samotní se s civilním právem seznamují rok a půl, a pak jdou ke zkoušce. Maximálně některé fakulty mají tedy dva roky. Jsem přesvědčen, že analogicky rozsah výuky civilního práva na právnických fakultách, a srovnáme-li to s lhůtou, kterou dáváme již praktikujícím právníkům, pak jsem přesvědčen, že dva roky, které budou mít k tomu se se zákonem seznámit, jsou dostatečné.

Ostatně už nyní vím, že připravuje několik odborných týmů komentář k tomu zákonu, pokud bude přijat. Komentáře budou za rok hotovy, za rok vyjdou a budou další pomůckou praktikujícím právníkům, jak se zákonem rychle pracovat. Ministerstvo vedle toho zřídí bezplatně odborný tým, kde budou autoři zákona. A budeme občanům, ale i právníkům bezplatně odpovídat na internetových stránkách ministerstva na dotazy spojené s aplikací tohoto zákona.

Tedy ochrana a komfort v podobě komentáře, promiňte, v podobě pomoci ministerstva spravedlnosti, v metodické pomoci ministerstva spravedlnosti zde bude už od řekněme přijetí tohoto zákona. A tedy prodlužování na 4 roky z hlediska ochrany právnického vztahu je podle mého názoru zbytečné.

Tato debata samozřejmě předpokládám, že se dále asi povede, ale já vás moc prosím, abychom při přijímání zákona mysleli spíše na občany než na právníky a podle toho zvolili délku legisvakační doby. Myslím si, že my za ministerstvo dvouletou lhůtu považujeme za dostatečnou. A v rámci ní jsme připraveni všechny úkoly, které s aplikací zákona budou spojeny, zvládnout a stihnout.

Děkuji vám za pozornost.