Pravda, i v depeších americké ambasády sed píše, že jen za předpokladu existence soc. dem. vlády po volbách v květnu 2010. Prý to byl projev velikášství.

No, určitě to nebyl projev malosti a zabedněnosti. Tuto nabídku jsem učinil postupně všem americkým činitelům, s nimiž jsem jednal. Arabským i izraelským činitelům, s nimiž jsem v době, kdy jsem byl předsedou vlády, hovořil. Podrobněji si to pan redaktor může přečíst ve vybraných ukázkách z mé knihy o zahraniční politice „Ve službě republice".

Mírové řešení konfliktu na Blízkém východě je jistě i zájmem České republiky. A proč by ČR nemohla svou diplomatickou službou pomoci řešit složitou situaci v této oblasti. Chce to ovšem jedno, mít korektní vztahy k arabským státům i k Izraeli. A to Nečasova vláda v zásadě není schopna dodržet. Zdá se, že současná česká vlády bude jednou z mála, která podpoří těžko dlouhodobě udržitelný postoj USA ve věci (ne)uznání Palestinského státu.

Ukázky z knihy „Ve službě republice" týkající se výše uvedené problematiky

Carl Levin (senátor USA)

Z těch poměrně četných amerických kongresmanů - senátorů i členů Sněmovny reprezentantů - se kterými jsem se za léta působení ve vysoké politice sešel, ať už v Praze (zejména v Lidovém domě) anebo ve Washingtonu, jen jeden alespoň pro mě září jako démant Koh - i - noor v koruně britské královny - je to Carl Levin.

Přiznám se, že až do jeho příchodu do Lidového domu jsem o někom takovém neměl ani tušení. V politické dlouhověkosti (celkem šestkrát byl zvolen senátorem USA) se mu může vyrovnat ze senátorů např. dnešní viceprezident Joe Biden. Je skvěle orientován v problematice zbraňových systémů. A je to nesmírně zajímavá osobnost.

Hovořili jsme spolu o protiraketovém systému Spojených států, ale také např. o možnostech řešení situace na Středním východě. O jeho mírovém uspořádání. Myslím, že jsme zejména na řešení středovýchodní problematiky měli velmi podobný názor. Hovořil jsem i před ním o své tradiční nabídce politikům USA, tedy pokud dojde po volbách ke vzniku vlády ČSSD, že jsme připraveni napomoci - díky svým velmi dobrým vztahům k Izraeli i arabským státům - mírovému urovnání.

Životopis

Americký senátor za stát Michigan zvolený za Demokratickou stranu, předseda vlivného senátního Výboru pro dohled nad ozbrojenými složkami.

Carl Levin se narodil v červnu 1934 v Detroitu rodičům židovského původu. V roce 1956 vystudoval s vyznamenáním Swarthmore College a o tři roky později získal titul na Právnické fakultě Harvardovy univerzity.

Do roku 1964 učil v Michiganu právo a působil jako právník. V tomto roce byl jmenován asistentem státního žalobce v Michiganu a hlavním právním zástupcem michiganského Výboru pro občanská práva. Pomáhal také založit detroitský Veřejný úřad pro obhajobu.

V roce 1969 vyhrál volby do rady města Detroitu a s největším počtem hlasů se o čtyři roky později stal jejím předsedou. V roce 1978 vyhrál v senátních volbách nad favorizovaným republikánem Robertem. P. Griffinem. Senátorem byl znovu zvolen v letech 1984, 1990, 1996, 2002 a zatím naposledy v roce 2008.

Jako senátor se dlouhodobě zasazuje o omezení šíření zbraní hromadného ničení a hledání způsobů, jak účinně čelit terorismu ve světě. Je zastáncem smluv pro účinnější kontrolu dodávek zbraní, které mají omezit šíření zbraní hromadného ničení.

Levin se postavil proti americké invazi do Iráku v roce 2003 a byl iniciátorem několika návrhů zaměřených na změnu přístupu americké zahraniční politiky v této zemi. Svůj rozhodný postoj vyjádřil na tiskové konferenci, kde prohlásil, že bude hlasovat proti záměru G . W. Bushe napadnout Irák.

V roce 2007 se postaral o schválení zákona o zodpovědnosti za vojenské akvizice.

Senátor Levin se také projevuje jako zastánce práv pacientů v oblasti zdravotní péče. Podpořil tak např. zákon o listině práv pacientů, který měl snížit vliv organizací provozujících řízenou péči na jejich rozhodování o léčbě. Je i přívržencem výzkumu kmenových buněk, neboť podle něj mají potenciál léčit závažné choroby, jako je Alzheimerova choroba, cukrovka nebo Parkinsonova nemoc.

Senátor Carl Levin by nedávno magazínem Time zvolen „jedním z nejlepších amerických senátorů". Časopis vyzdvihl především vážnost, jaké se těší díky svému smyslu pro detail, a velkou znalost otázek politiky, jimiž se zabývá.

Pracovní návštěva Sýrie, setkání s prezidentem BašáremAsádem

Žádná moje zahraniční cesta nevyvolala takovou zlobu a nenávist českých pravicových médií, jako studijní a pracovní cesta do Sýrie. Uskutečnila se 25. až 29. února 2008 a kromě mně a manželky se cesty zúčastnil také Lubomír Zaorálek, místopředseda Poslanecké sněmovny.

Jen jsme doletěli do Damašku, začala se česká média předhánět v odsudcích naší cesty. Prý to chtělo věci konzultovat s ministerstvem zahraniční. Asi jsem si měl od ministra zahraniční Schwarzenberga nechat vystavit jako předseda ČSSD povolení k cestě a také si nechat odsouhlasit, co vlastně a kde budeme říkat. A vůbec se chovat jako za časů Národní fronty (NF), neblahé paměti. Prý bychom měli mít na zahraničně - politické otázky - koalice a sociálně-demokratická opozice - stejný názor. To bylo také za časů NF. Ve vyspělé demokratické zemi to běžné vůbec není. SPD a CDU/CSU v Německu se přece v pohledu na různé aspekty zahraniční politiky dost liší. Nebudu už vůbec mluvit o Spojených státech. Tam se dokonce liší přístup liberálního a konzervativního křídla každé z obou velkých amerických politických stran, demokratické i republikánské.

Naše cesta byla především studijní, poznávací. Syrská strana měla pochopitelně trochu jiné cíle.

Byl jsem přijat v institucích Sýrie na premiérské úrovni, tedy na úrovni státní návštěvy. Ceremoniál přijetí vysokého ústavního činitele však pochopitelně chyběl, což mně samozřejmě nevadilo.

Byli jsme tedy postupně přijati nejvyššími syrskými činiteli, s výjimkou premiéra. Setkali jsme se v rámci návštěvy s vysokými ústavními činiteli syrského státu. Viceprezidentem, předsedou parlamentu, ministrem zahraniční a jeho prvním náměstkem a s ministrem pro sdělovací prostředky.

Návštěva vyvrcholila mým přijetím u prezidenta Bašára Asáda. S prezidentem Asádem jsme se navzájem seznámili s pohledy na situaci na Středním východě. Seznámil jsem jej (tak jako před ním všechny ostatní představitele státu, s nimiž jsme se v rámci návštěvy Sýrie setkali) s mou představou, jak může Česká republika napomoci mírovému urovnání vztahů na Středním východě. Řekl jsem mu, že pokud po příštích volbách do sněmovny u nás vznikne vláda ČSSD, bude mít zájem udržovat výtečné vztahy jak se Státem Izrael, tak s arabskými státy.

Prezident Asád naznačil, že jednání s Izraelem přes prostředníka probíhají a že Sýrie je k mírovému urovnání připravena (jak jsme se později dozvěděli, jednání obou zemí v té době probíhalo prostřednictvím Turecka).

Obrátil jsem se na prezidenta Asáda s humanitární intervencí ve prospěch vězněného Riyada Saifa. A obecně jsme s B. Asádem hovořili o politických vězních v Sýrii. Prezident hovořil o tom, že vězněni jsou prý jen extrémisté, lidé z Muslimského bratrstva, což je politická skupina vystupující proti sekulárnímu charakteru státu.

Seznámil jsem B. Asáda s tím, že během několika měsíců navštíví delegace politiků ČSSD Stát Izrael a že pochopitelně sdělím izraelským politikům své dojmy z návštěvy Sýrie (zejména izraelská ministryně zahraničí Livniová se o mé názory skutečně velmi živě zajímala).

Setkání se syrským prezidentem se uskutečnilo v prezidentském paláci, což je budova grandiózních rozměrů v kopcích nad městem.

Díky českému velvyslanci Uličnému jsme měli možnost se seznámit i s jinými stránkami života v syrské metropoli. Zaujala mě výtečná kuchyň, vlastně totožná s libanonskou kuchyní ve všech restauracích Damašku, které jsme navštívili. Nejpříjemnější a nejlepší byly restaurace v křesťanské části Damašku. Mimochodem, viděl jsem také celou řadu moderních, nedávno postavených křesťanských kostelů. Zdálo se, že míra náboženské tolerance v zemi je vysoká, zhruba 10% obyvatel země jsou křesťané nejrůznějších církví a denominací. Jádrem mocenské elity země, včetně prezidenta Asáda, jsou lidé pocházející z muslimské (šíitské) minority alávitů. Alávité představují zhruba 8% obyvatel země, mají tedy přirozený zájem na náboženské toleranci. V zemi jasně převažují sunnitští muslimové se zhruba tří čtvrtinovým podílem z celkového počtu obyvatel.

Navštívili jsme i oblast, kde je několik vesnic, v nichž se ještě hovoří aramejsky, tedy jazykem Ježíše Krista. V jedné z těchto vesnic jsme uskutečnili návštěvu kláštera řecké ortodoxní církve. Klášter je i díky velmi agilní sestře představené ve velmi dobrém stavu a samozřejmě jsme rádi přispěli finančně na jeho provoz.

V obrovské Umájjovské mešitě (Velká mešita) v Damašku jsme viděli místo, jakousi svatyni, kde je uložena hlava Jana Křtitele (mešita vznikla na místě křesťanské baziliky zasvěcené právě Janu Křtiteli již v časech císaře Konstantina I. ve 4. století). V jedné čajovně na starém městě v Damašku jsme měli možnost vidět tančícího derviše, ale mystéria dervišů jsme z téhle ukázky nemohli pochopit.

Politicky zajímavé mohou být ještě dvě informace, které jsem se dozvěděl od vysokých představitelů Sýrie. Velká část dnešní politické elity Iráku žila v době saddámovské diktatury právě v Damašku. Takže lidé z politických elit obou zemí se často velmi dobře znají a mají dobré osobní vztahy.

A druhá zajímavost, kterou zmíním, se týká uprchlíků z Iráku. Nevím, do jaké míry se situace za tři roky od mé cesty změnila, ale k cca 22 milionům Syřanům přibyly v letech před naším příletem další 2 miliony uprchlíků z Iráku. To byla pochopitelně obrovská zátěž pro rozpočet země, její sociální systémy a veřejné služby. A Sýrie není nijak bohatým státem. Jenom pro sebe jsem si řekl, jaký kolaps rozpočtu, sociálních systémů a veřejných služeb by asi nastal u nás, pokud by se k nám přesunul milion uprchlíků např. z Bosny. Tento počet by zhruba odpovídal poměru, ve vztahu k deseti milionům občanů naší republiky, který je mezi uprchlíky z Iráku a občany Sýrie.

Po návratu ze Sýrie nás na letišti v Ruzyni čekalo tolik televizních kamer, kolik jsem u nás na jedné akci ještě neviděl. Jako bychom se právě vrátili z přátelské návštěvy od bin Ládina. I Luboš Zaorálek, který kdysi jako šéf sněmovny navštívil bez podobných následků KLDR, byl poněkud zaskočen. Hysterie dosáhla vrcholu. Přitom kontakty mezi českými a syrskými představiteli nebyly ani tehdy až tak vzácné, jen se o nich jaksi nepsalo.

Na podzim roku 2007 navštívil Damašek tehdejší první náměstek ministra zahraniční a faktický šéf tohoto úřadu Tomáš Pojar. Nevšiml jsem si v žádném českém médiu, že by se o tom nějak psalo. Nebo, že by byl vyzýván k jednání o lidských právech. Tři měsíce po naší návštěvě přiletěl do Sýrie ministr financí Kalousek. A vlastně nebyla žádná odezva této návštěvy v českých médiích. Tedy opět jeden příklad jejich dvojího metru.

Sýrii jsme navštívili ve stejných dnech, kdy ji navštívil klíčový zahraničně - politický poradce Baracka Obamy, tehdejšího amerického prezidentského kandidáta, Z. Brzezinski ml.. A ještě před ním byla v Sýrii na návštěvě tehdejší předsedkyně Sněmovny reprezentantů Kongresu USA Nancy Pelosiová. Ta patří k nejvýznamnějším představitelům Demokratické strany USA. Pár dní před námi byla na návštěvě Sýrie také rakouská ministryně zahraničí.

A koneckonců, styky se Sýrií se u politiků ze zemí EU jaksi předpokládají. Vlastně již tehdy probíhalo vyjednávání asociační dohody Sýrie a Evropské unie.

Poslední den pobytu v Sýrii jsme navštívili město Kunejtrá nebo spíš to, co z města zničeného na konci pětidenní války v roce 1967, zbylo. Nad plastickou mapou Golanských výšin v Kunejtře jsem pochopil, že Izrael odejde z Golanských výšin, kde mj. kontroluje prameny vodních toků tekoucích do Tiberiadského jezera jen tehdy, pokud bude mít stoprocentní jistotu mírové smlouvy mezi Izraelem a Arabskými státy a v tomto případě se Sýrií. Voda pro jezero ze zdrojů na Golanských výšinách je pro Izrael otázkou života a smrti.

Zda autoritativní režim strany Baas v Sýrii skončí anebo bude schopen přinést zemi potřebné politické a hospodářské reformy, ukáží týdny po odevzdání textu této knihy do tisku. Politické reformy by měly vést tuto zemi k pluralitě politického systému. Jako první krok k demokratizaci režimu udělali baasisté to, že zrušili výjimečný stav trvající v zemi již desítky let.

Cesta do Izraele (ve dnech 7. - 11. července 2008)

Tato cesta významných vedoucích osobností ČSSD (L. Zaorálek, místopředseda sněmovny; M. Hašek, předseda poslaneckého klubu;David Rath, místopředseda poslaneckého klubu; J. Tejc, poslanec; J. Havlíček, ústřední tajemník ČSSD) byla připravována delší dobu. Na této cestě mě doprovázela manželka Petra. I když se uskutečnila v červenci, nenazval bych ji jako prázdninovou. Byla naplánována ještě před návštěvou Sýrie tak, aby bylo dosaženo co největšího vybalancování vztahů ČSSD k Izraeli na jedné straně a arabským státům na straně druhé. Přístup sociální demokracie - po odchodu M. Zemana z vedení ČSSD - k oběma stranám sporu byl mnohem vyrovnanější. V tom jsem se vždy shodoval se Zemanovým ministrem zahraniční J. Kavanem. Návštěva delegace ČSSD se uskutečnila na pozvání Izraelské strany práce. A v rámci této cesty jsme se setkali s řadou zajímavých osobností Státu Izrael.

Vzpomínám si velmi dobře na setkání s několika poslanci Strany práce, tedy naší sesterské strany v rámci Socialistické internacionály. A dále s poslanci ze strany Kadima, což v té době byl silnější koaliční partner Strany práce ve vládě. Toto setkání se uskutečnilo přímo v Knesetu - izraelském parlamentě. Příjemné vzpomínky mám zejména na setkání s poslankyní Strany práce Colette Aritalovou. S poslanci Knesetu jsme hovořili o vnitropolitické situaci v obou zemích, o perspektivách mírového uspořádání na Středním východě. A také o obsahu našeho (mého a L. Zaorálka) nedávného jednání v Sýrii, když zejména prezident B. Asád - ale i další vládní činitelé - nás nabádal, abychom sdělili izraelským představitelům při naší návštěvě Izraele velkou připravenost Sýrie jednat se Státem Izrael.

Velkým dojmem na mě zapůsobil také jediný reprezentant izraelských Arabů ve vládě Izraele Raleb Majadele ze Strany práce. Velmi jsem ocenil hrdost tohoto pozoruhodného muže na arabský národ a také loajalitu ke státu, jehož je občanem. Izraelští Arabové představují téměř pětinu obyvatel Izraele. Jsou ke svému státu vesměs loajální anebo řekněme lhostejní. A pokud se dobře pamatuji, na arabských územích v Izraeli nikdy nebyly závažnější nepokoje. Již na první pohled je vidět, že např. úroveň bydlení i životní úroveň obyvatel v arabských obcích v Izraeli je horší nežli u jejich židovských sousedů, ale podstatně lepší nežli v jiných arabských státech. Samozřejmě s výjimkou velmi bohatých států vyvážejících ropu z oblasti Perského zálivu. Měli jsme možnost vidět u arabského města Bagua al Garbia zeď rozdělující území Izraele a Palestiny. Je zřejmé, že tato zeď je velmi účinná, pokud jde o bránění teroristickým útokům na pokojné civilisty v izraelských městech. Toto tvrzení lze doložit i statistikou dokládající snížení četnosti teroristických útoků po „zprovoznění" zdi.

Sešli jsme se také s představiteli ministerstva zahraničí a dále nám byla předvedena prezentace izraelských zpravodajských služeb pod názvem „Strategické hrozby". Při povaze Izraelců mě překvapilo, že věnovali poměrně malou pozornost strategickým hrozbám. Referující důstojníky služeb jsme svými kvalifikovanými otázkami poněkud vyvedli z míry. Zřejmě čekali prázdninové výletníky. V souvislosti s prázdninami sdělím ještě jednu zkušenost z Knesetu. Tam se ve velkém zasedacím sále parlamentu „tísnilo" všehovšudy devět poslanců a když jsem byl představen ze sněmovní galerie celému parlamentu o devíti hlavách a přítomní poslanci mě a delegaci pozdravili potleskem. Je to asi praktická věc o záležitostech menšího, bagatelního významu rozhodovat v parlamentě i ve velmi malém počtu poslanců.

Velmi zajímavé bylo naše setkání s Ciporou Livniovou, tehdejší izraelskou ministryní zahraniční. Měli jsem o ní informace, že je presumptivní nástupkyní E. Olmerta, který se utápěl ve strašlivé korupční aféře, ve vedení své strany i v čele vlády. Za dva měsíce po naší cestě se ve vnitrostranickém hlasování stala předsedkyní Kadimy, v té době nejsilnější izraelské strany. V minulosti C. Livniová pracovala v Mosadu a já jsem byl na ní velice zvědav. Musím říci, že mé očekávání nezklamala. Livniová je velmi energická, inteligentní, pragmatická a pružně uvažující žena. Hovořili jsme o problematice Středního východu, možnostech mírového uspořádání, mé návštěvě v Sýrii, o jejím obsahu a také o záměrech české sociální demokracie pokud jde o Střední východ. Podle mého názoru by případná vláda sociální demokracie, pokud by vznikla po volbách v květnu 2010, vzhledem k úzkostlivě dodržované korektnosti vztahů k oběma protagonistům sporu - tedy k Izraeli i k Ababům - z mé strany i ze strany L. Zaorálka, jako stínového ministra zahraničí sociální demokracie, by mohla přispět k diplomatickému urovnání konfliktu. Seznámil jsem v průběhu času s tímto naším záměrem i několik amerických kongresmanů, kteří přijížděli postupně do Prahy a jednali se mnou v Lidovém domě. Všichni reagovali velmi pozitivně.

C. Livniová vyslechla naše názory a návrhy, ale pochopitelně před oběma z nás bylo ještě mnoho překážek na cestě k tomu, abychom mohli v budoucnu spolupracovat. Ani C. Livniová se nestala v roce 2009 po volbách izraelskou premiérkou, i když se její strana stala nejsilnější stranou v zemi. A koneckonců ani já jsem se nestal po vítězných volbách v květnu 2010 předsedou české vlády. V této době je Kadima v opozici, ale já bych se skoro vsadil, že energická, houževnatá a chytrá Livniová se do vysokých pater vládní politiky vrátí.

S dalším prominentním členem izraelské vlády, Ehudem Barakem, ministrem obrany, s nímž bylo naplánováno setkání, jsme se v rámci této cesty nesetkali. V těch dnech totiž provdával - podle informací, které jsme dostali - svou dceru. Je potřeba dodat, že E. Barak byl jako předseda Strany práce izraelským ministerským předsedou v letech 1999 - 2001. Pokusil se v té době velmi významně posunout mírová vyjednávání. Veškeré jeho pokusy uzavřít konečné mírové smlouvy s Palestinci a Sýrií však selhaly. Předčasné parlamentní volby, které sám vyvolal, prohrál, vítězem se stala strana Likud. Vrátil se do politiky v roce 2007, když byl opětovně zvolen předsedou Strany práce. A své křeslo si udržel i po únorových volbách v roce 2009.

Na cestě po Izraeli jsme zažili ještě nejméně dvě zajímavé epizody. Jednak u Tiberidského jezera jsme navštívili kibuc Dagania. Kibuc je institucí, která je postavena na socialistických principech, zejména na solidaritě a rovnosti v rozdělování. Podle fotografie ze začátku 20. století, kdy na území dnešního kibucu Dagania přišli první židovští usedlíci, se jednalo o pustinu. Za desítky let obyvatelé kibucu své pozemky zvelebili. O ráji na zemi však hovořit nemůžeme, protože mezi staveními v obytné části kibucu byl umístěn také betonový kryt pro jeho obyvatele. Byl prý hojně využíván do sedmidenní války v červnu 1967. Pak již kibuc nebyl na dostřel syrských střel a raket. Byli jsme v kibucu také na obědě. Jedli jsme v jídelně společné pro všechny členy kibucu a bylo to nesmírně chutné jídlo a příjemné prostředí. Mladí lidé dnes utíkají - z relativně klidného, stereotypního prostředí kibuců - do měst, kde jsou jistě větší možnosti osobního rozvoje, větších příjmů či kulturního vyžití. Možná, že dnes už jsou kibuci poněkud z módy, ale jejich obyvatelé jsou tam spokojení. Možná bych si ve svém stáří uměl také představit něco podobného.

Druhou pozoruhodnou záležitostí byla návštěva Golanských výšin. Po několika měsících z druhé strany hranic, tentokrát izraelské a ne syrské. Z vyhlídky se jezdí dívat do Sýrie každý rok desetitisíce především izraelských turistů.

Když jsme jeli malým autobusem zpátky kolem Tiberiadského jezera, zajímalo mě, kde leží místo bitvy u Hattinu. Bitvy, v níž v roce 1187 porazilo muslimské vojsko sultána Saladina vojsko křižáků. Od doby té bitvy to s křižáckými státy v Palestině šlo s kopce a za zhruba sto let křižáci z Palestiny byli, z posledního města, které ještě ovládali - Akry, úplně vytlačeni.

Naše cesta pak vedla od Galilejského - Tiberiadského jezera na druhý konec Izraele, k Mrtvému moři. Je to nesmírně zajímavé místo, s vynikajícími možnostmi pro turisty. Neodolali jsme a v moři jsme si tam zaplavali. No, upřímně, je to asi spíše zdravé pro kůži a tělo obecně, ale žádný sportovní požitek z plavání to neposkytuje. Prostě se tam nemůžete potopit. A ani utopit.

Jedna ze zastávek byla také na řece Jordán, tam se i dnes křtí např. američtí baptisté.

Více:
Paroubek: Za prezidentem Edvardem Benešem

##PROFIL 221##

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE