V roce 2008 jsem se zúčastnil vzpomínkové akce - semináře k 60. výročí úmrtí prezidenta Edvarda Beneše a k 70. výročí Mnichovské smlouvy. Přednesl jsem tehdy projev, který je aktuální i dnes, tedy v den již 63. výročí Benešova úmrtí. Jeho vědecký přístup k sociální tématice a demokracii by pro nás měl být totiž výzvou, zda nenadešel čas pokusit se i o hlubší teoretická východiska, jak čelit současným problémům kapitalismu, poznamenaného možná nejhlubší celosvětovou krizí a hledat nové pohledy a vize sociálně spravedlivé společnosti.

Projev na semináři k 60. výročí úmrtí prezidenta Edvarda Beneše a k 70. výročí Mnichovské smlouvy

(30. září 2008, Klub techniků na Novotného lávce, Praha)

Vážení přátelé,

chtěl bych se ve svém projevu zaměřit na to, v čem má prezident Beneš význam pro nás, pro dnešní generaci politiků. Nezakrývám, že pro mě osobně je stále velkou inspirací, a to, že se mu některé věci nezdařily je důsledkem tragické souhry vlivu vnějších sil a nikoliv jeho. Při nejpřísnějším posuzování nevím jak jinak by kdokoliv z nás, pokud by na něm ležela tíha nejvyššího rozhodnutí jednal.

Pokud bych měl shrnout jeho největší přednosti politika, pak jde o následující:

1. schopnost odkrývat podstatu aktuálních procesů a pokoušet se o hledání jejich řešení a maximálně využívat všech daných možností

Tak tomu bylo nepochybně během 1. světové války, kdy dávno před svými politickými kolegy spolu s Masarykem se začali nejenom připravovat na variantu pádu Rakouska-Uherska, ale aktivní a neúnavnou politikou přispívali rovněž k tomu, že tato varianta, nepochybně jedna z mnohých, postupně našla oporu i u vítězných mocností, jakkoliv zpočátku rozhodně nebyla převažující. Právě na vítězné poválečné konferenci dovedl Edvard Beneš vnutit koncepci jednotného československého národa, která byla hlavním argumentem pro utvoření Československa.

Dovedl, možno i pragmaticky, spojovat doslova nespojitelné. Jestliže v zájmu zachování celistvosti území v Čechách a na Moravě argumentoval kritérii historickými, dovolávaje se hranic zemí Koruny České, pokud se týče slovenského území využíval naopak argumenty přirozeně právní.

Podobně jednal v tragických dnech Mnichova.

Mnichovskou dohodu vnímal jako jednoznačnou kapitulaci západních demokracií před Hitlerem a nepochybnou zradu našich spojenců. Jakkoliv objektivně šlo zároveň o porážku jeho dosavadní zahraniční politiky, postavil vše na vzniku celosvětového konfliktu s přesvědčením, že jen v jeho rámci může být Československo obnoveno.

Stejně tak s dalekým předstihem počítal s tím, že značnou úlohu na osvobození bude mít Sovětský svaz a že bude dominujícím činitelem pádu fašismu. Ale nejen to, zcela pragmaticky očekával, že po ukončení války nastane výrazný posun celé společnosti do leva a jakkoliv sám byl přívržencem humanistické nebo též socializující demokracie, pokoušel se hledat mechanismy, jak alespoň zčásti změnit chování komunistické strany a pokusit se ji přizpůsobit demokratickým poměrům.

Lze konstatovat, že se mu to zčásti podařilo. Ponechám na jiných (např. na prof. Kvačkovi) posoudit, zda tento postoj k českým komunistům neměl alespoň zpočátku určitou naději na úspěch, pokud by nedošlo k tomu, že Stalin v důsledku změněné mezinárodní situace nepožadoval zásadní přitvrzení.

2. Z uvedené charakteristiky vyplývá i snaha o pragmatické přizpůsobování předpokládanému vývoji s cílem využívat jej ve prospěch zájmů této země. To, o čem věděl, že nemůže změnit, jakkoliv to bylo tragické, akceptoval a okamžitě hledal možnosti, jak stav věci změnit.

3. Snad konečně třetím rysem spočíval ve velkorysém pojímání politiky v celosvětovém kontextu, bez jakýchkoliv předpojatostí, řekl bych politiku všech azimutů, jak později nazval svou strategickou zahraniční doktrínu prezident de Gaulle. Edvard Beneš nepochybně byl člověkem, který vyznával západní hodnoty demokracie. Přesto, nebo právě proto, že jako ministr zahraničních věcí věnoval takovou pozornost budování Společnosti národů, jíž byl též zvolen předsedou, si uvědomoval slabost západních demokracií ve střetu s agresivní silou německého fašismu i nedostatku pevných principiálních zásad, jež prostě neměla připustit ustupování zlu v lůně samotné Evropy.

Zrada spojenců je vedla k pochopitelnému hledání rovnováhy a snaze po spolupráci s tehdejším Sovětským svazem. Viděno dnešníma očima jde nepochybně o krok plný rozporů. Ovšem logika vývoje let 1938-1945 byla jiná. Je nepochybné, že tehdejší Sovětský svaz byl rovněž zemí založenou na jediném vidění světa a prosazující je i násilím. Nicméně pravda je též ta, že bez účasti Sovětského svazu ve 2.světové válce by český národ jako takový přestal existovat. Nebylo vinou Edwarda Beneše, že musel zvažovat mezi různými zly. Možná, že přecenil změnu v politice Stalinova Ruska po vstupu do války a dělal si iluze o jeho urychlené transformaci ve prospěch konsensuální zahraniční politiky, ale v tom nepochybně nebyl sám. Takto pojímal tehdejší Rusko i president Roosevelt i jiní.

Buďme ovšem upřímní. V Československu krátce po válce všechny politické strany akceptovaly přesun těžiště zahraniční politiky k Sovětskému svazu, což vyplývá i z tzv. Košického vládního programu, v němž se hovoří o nejtěsnějším spojenectví se Sovětským svazem, ale i o přátelských vztazích k Anglii i USA i zvlášť úzkému přátelství s Francií. Jinými slovy, jistá forma vyváženosti je zde stále hledána. Skutečnost, zda mohla být realizována, je věcí jinou.

Myslím, že zajímavá by byla konstrukce, jak by Edvard Beneš jednal dnes:

1. Z jeho diplomatických aktivit po roce 1918 v průběhu mírové konference a následně též ve Společnosti národů lze usoudit, že by maximálně podporoval co nejužší politickou, ekonomickou a i sociální integraci Evropy, tedy to, co odpovídá i našim představám.

2. Soudím, že v oblasti vojensko politického zajištění země by samozřejmě podporoval existenci NATO, ale zároveň by předjímal možnost dalších konfliktů a prosazoval by upřímný dialog a spolupráci, včetně vyvážených kompromisů s Ruskem, věda, že Rusko není možné se od Evropy odpojit. Ocitám se již ve sféře spekulací, ale pokud by po mnoho let, tak jak je tomu nyní, manifestovalo svůj zásadní nesouhlas s vybudováním amerického radaru a k rozšiřování NATO k jeho samotným hranicím, jistě by hledal jak tyto legitimní požadavky Ruska zohlednit výměnou za stejně legitimní požadavky Evropy na lepší zajištění své energetické bezpečnosti.

3. Jako prezident by nesporně jednal důsledně nadstranicky, byť by přirozeně měl k té které politické straně své sympatie. Dnes se sice již Václav Klaus posunul do neutrálnější pozice, ale jeho vystoupení před volbami v roce 2006 bylo zjevně prostranické ve prospěch ODS. Takový postup si u Edvarda Beneše představit neumím.

4. Edvard Beneš byl stoupencem humánní resp. socializující demokracie. Byl nejerudovanějším socialistou prvé republiky.

Jeho vědecký přístup k sociální tématice a demokracii by měl být pro nás výzvou, zda nenadešel čas pokusit se i o hlubší teoretická východiska, jak čelit současným problémům kapitalismu, poznamenaného možná nejhlubší celosvětovou krizí a hledat nové pohledy a vize sociálně spravedlivé společnosti.

Děkuji Vám za pozornost.

O rok později, tedy při příležitosti 61. výročí úmrtí prezidenta Edvarda Beneše jsem pak napsal následující článek:

Za prezidentem Edvardem Benešem

Třetího září uplynulo bez velké pozornosti médií 61 let od smrti druhého čs. prezidenta Edvarda Beneše. Politika a státníka, jehož životní příběh a dílo z něj činí jednu z největších postav naší historie vůbec. Edvard Beneš dodnes vyvolává rozporuplné názory, a především jeho rozhodnutí v době Mnichova či při únorovém komunistickém puči v roce 1948 vyvolávají dodnes emoce nejen u pamětníků těchto událostí.

Ti, kdož jej soudí a zatracují, by si však měli uvědomit, před jakými výzvami jako politik a státník v daných situacích stál a jakou odpovědnost musel jako člověk, který ideu demokratického československého státu budoval od jejích počátků, pociťovat. Éra Edvarda Beneše jako ministra zahraničních věcí patří k etapám jeho politického působení, které sice je také terčem kritických názorů, avšak kladné hodnocení nesporně převažuje. Beneš jako politik na domácí scéně může vyvolávat různé emoce, avšak nesporně patřil mezi největší opory jak prezidenta Tomáše G. Masaryka, tak politického systému první čs. republiky jako celku.

Ta jistě nebyla ideálním státem, ale zemí, která byla zmítána národnostními rozpory, sociálními problémy a kde probíhal tvrdý politický střet, do kterého se promítala navíc velmi silně mezinárodní situace a politické poměry v okolních státech. Obraz „obležené demokracie", jediné ve střední Evropě, kterou Československo té doby opravdu bylo, determinoval i některé vnitropolitické procesy, které se mohou zpětně zdát nepříliš demokratické. Přesto role Edvarda Beneše jako jednoho z klíčových hráčů a „mužů Hradu" byla nesporně pozitivní, státotvorná. Edvard Beneš jako prezident již vyvolává mnohem více kritických názorů, neboť od zvolení začíná budovat koncepci Československa jako „mostu mezi Východem a Západem", tedy mezi demokratickou Evropou, především Francií, Velkou Británií, a Sovětským svazem.

Právě tato koncepce čs. zahraniční politiky je mu českou pravicí vyčítána nejvíce a je považována za předstupeň nástupu komunistů k moci v roce 1948. Faktem ovšem je, že v letech 1935-1938 byla tato koncepce spíše teoretická a těžiště čs. zahraniční politiky stále tkvělo v dohodách s Francií a Británií na straně jedné a s „malodohodovými" státy na straně druhé.

Mnichovskou dohodou, která znamenala rozčarování české veřejnosti z jednání západních mocností, dostala tato koncepce zásadní morální a vnitropolitický impuls. Ten byl také masivně podporován vytvářením mýtu o Sovětském svazu jako jediné mocnosti, která byla ochotna přijít Československu na pomoc v době Mnichova.
Podobně jako v době první světové války i v případě londýnského exilu zažíváme další vrchol kariéry Edvarda Beneše. Ačkoliv z Československa po uzavření mnichovské dohody odlétal do exilu zlomený člověk, a to za posměchu české veřejnosti, která na pražské kandelábry psala hesla „Třetí plán - eroplán!", velmi rychle se vzchopil a začal organizovat exilovou vládu a vytvářet její mezinárodně politickou legitimitu na základě teorie o neplatnosti mnichovské dohody. Každý, kdo se jen trochu zabývá politikou a veřejným životem, musí před tímto nezměrným úsilím Edvarda Beneše smeknout.

Léta 1945-1948 jsou často vykládána jako počátek éry nesvobody, jako její předstupeň. Edvardu Benešovi je kladeno za vinu, že dopustil omezení volné soutěže politických stran, když souhlasil se zákazem agrární strany, anebo že byl hybatelem odsunu sudetských Němců, čímž zavedl do čs. politiky prvky politiky ostře kontrastující s pojetím liberální demokracie, a to především akceptováním principu „kolektivní viny".

Tyto události jsou však spolu s tzv. Benešovými dekrety a procesem znárodnění při kritice Beneše vykládány bez hlubších souvislostí jak s událostmi vnějšími, tak především s tím, co se na našem území odehrávalo v době tzv. druhé republiky a následně v době protektorátu.

Beneš po návratu z exilu již nebyl hlavním hybatelem událostí, jako tomu bylo v době první republiky či v exilu, ale velmi často se dostával do jejich vleku, bez možnosti jim zabránit. Válka rozpoutala děje a procesy, které nepatřily do jeho myšlenkového světa. Přesto se v mnoha případech snažil těmto „běsům" čelit, avšak na domácí scéně již chyběli nekomunističtí politici blížící se jeho formátu a společenské prestiži.

Čs. společnost byla unavená, nakažená už zkušeností z druhé republiky a především z protektorátu jistou nedůvěrou k demokracii, respektive myšlenkami, že omezení demokracie nemusí znamenat její ohrožení a naopak může přinést hospodářské a sociální výhody.

Komunistický puč v roce 1948 byl již jen smutnou tečkou za vývojem, jehož počátky je nutné hledat v předválečné hospodářské krizi, „mnichovanství", druhé republice a protektorátu. V neposlední řadě také v mezinárodní situaci a dohodách z Jalty a Postupimi, z nichž si Beneš odnesl poznání, že bez dohody se Sovětským svazem je osud samostatného Československa zpečetěn.

Jako politik se hlásím plně k odkazu Edvarda Beneše a považuji jej spolu s Masarykem za jednu z největších postav české politické historie.

Dále čtěte:
Reflex: Edvard Beneš byl blb a norský atentátník zrovna tak 
Poslanec ČSSD vzpomíná na manželku Edvarda Beneše

##PROFIL 221##

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE