Mezi četnými vyznamenáními, cenami a řády v naší zemi Cena Arnošta Lustiga zaujímá zcela zvláštní místo. Přichází v době, kdy naše společnost – a nejen naše, abych byl přesný – bolestivě pociťuje nedostatek etických hodnot. Kudy chodíme, slyšíme nářky na sílící společenskou apatii, cynismus, nezájem o věci veřejné, lhostejnost vůči bližním.

Nebudu zde rozebírat příčiny tohoto jevu, který určitě nemá pouze lokální povahu a je spíše civilizačního rázu – řeknu jen, že neznám nikoho, kdo by úbytek etických hodnot a nedostatek osobní a občanské statečnosti pokládal za pozitivní znak doby. Proto velice vítám myšlenku zřídit cenu pro lidi, kteří dokázali celým svým životem tyto hodnoty uhájit a velice oceňuji nápad pojmenovat ji po Arnoštu Lustigovi, který je nepochybně zosobňoval – svou tvorbou a celou svou existencí.

Hned jeho první povídkový soubor měl název Noc a naděje. Není to jediný příklad, kdy název prvotiny dokonale vystihuje autorovo krédo: naděje přežívá i uprostřed té nejtmavší noci a přežívá dokonce i tu noc samu. Literární kritik a Arnoštův generační druh, nedávno zesnulý Milan Jungmann, napsal už v roce 1969: „Lustig přímo žízní dozvědět se „co je na dně člověka“, co z něho zůstane, když je sám a sám proti zlu, hrůze, bolesti, noci – a konečně, když je sám proti smrti.“

Celá Lustigova tvorba je svým způsobem jedním nevyvratitelným důkazem toho, že hozeny na misky vah lidská důstojnost a vlastní sebevědomí převáží i to největší, sebedokonalejší zlo. Paradoxem, který možná aspiruje spíše na bohoslovecký, nežli na psychologický výklad, je skutečnost, že nezřídka právě ponížení a utrpení jakoby ze vzdoru probouzejí v člověku to největší vzepětí k lidské důstojnosti. Poznali to vězňové nejen nacistických, ale i komunistických koncentráků.

Existuje ještě jeden životní aspekt a životní zkušenosti, který se každému vybaví v souvislosti s Arnoštem Lustigem. Hannah Arendtová ve své Banalitě zla popsala důležitou stránku nacistické vraždící mašinérie – její odlidštění. Koncentrák nebyl kvintesencí vášní a nenávistí, neřestí a záští – většinou jen továrnou na potupnou smrt a ponížení. Ti, kteří nezahynuli hned, měli být navždy zbaveni jakéhokoli člověčenství: lidských citů, tužeb, charakterů, zájmů o jiné bytosti.

Takový byl záměr – udělat z člověka anonymní číslo, odepřít mu navždy radost ze života. A to je právě to, co se jim v případě Arnošta Lustiga hrubě nepovedlo. Každým coulem to popíral. Víme, že byl ztělesněním radosti, sršel vtipem, miloval a byl milován. Dělal čest svému jménu: Lustig v němčině znamená veselý, radostný, smyslný, lačný po požitcích života. V tomto smyslu vítězil nad svými trýzniteli znovu a znovu, každou vteřinu, vědomě a s velkou chutí.

Smyslem této ceny je uctít význam vnitřní mravní síly, zmužilosti prokázané za všech okolností a ocenit takové lidi v naší společnosti. Ve výběru laureátů dnes i v následujících letech přeji šťastnou ruku.