Jelikož důvěra v českou vládu dosahuje mezi občany neuvěřitelných deseti procent, rozhodl se premiér kabinet zase jednou obměnit. Doufá, že se tak lidem zalíbí svou rozhodností konat. Ministři Nečasovy vlády se však střídají skoro stejně často jako apoštolové na staroměstském orloji. Málokdo dokáže jejich sled zpaměti rekapitulovat. Vzpomínejte se mnou: Besser, Kocourek, Fuksa, Drobil, Bárta, John, Šmerda, Dobeš, Pospíšil, Drábek. No a za pár to má i ten další Dobeš. A židle se kýve i pod ministrem Vondrou. Čím to, že lidem jsou tyto změny stále více lhostejné?

Odpověď spočívá v důvodech těchto vládních rekonstrukcí. Kromě premiéra, ministra financí a předsedkyně LIDEM totiž není nikomu moc jasné, jakým časováním se výměny ministrů řídí. V těch případech, kdy ministr nemusel odejít preventivně, aby ho policie nemusela později odvádět z úřadu v klepetech, jde často o zákulisní měření sil mezi koaličníky, případně mezi znepřátelenými křídly uvnitř jednotlivých vládních partají.

Ani při posledním vyhrožování LIDEM, že odejde z vlády (což by normálním lidem ani moc nevadilo) kvůli Nečasově odmítnutí Roberta Vacka na post ministra dopravy, se ani na okamžik neargumentovalo věcně, tj. pracovními úkoly ministerstva. Je nad slunce jasnější, že při těchto hrách na obrodu kabinetu jde o vliv ODS na resort, kde se točí velké peníze. O plnění ministerské agendy tu vůbec nejde. Lidé si ministerské rošády sotva povšimnou, protože její samotná podstata je pochybná.